Můžu se u vás osprchovat?

„Maruško, teče vám doma voda?“ Zeptal jsem se starostlivě toho dne odpoledne po práci své krásné plnoštíhlé cukrárenské společnice. V jejich části Prahy byl rozsáhlý výpadek a mě napadlo, jestli to nepostihlo i ji s Frantou.

„Ueče, Houzo, pofkej…“ Ano, byla to moje chyba, nevšiml jsem si a svou otázku načasoval poněkud nevhodně. Maruška zrovna vychutnávala sousto větrníku a ve snaze ukojit moji zvědavost začala odpovídat s plnými ústy. Pak si zamávala rukou před obličejem, v poklidu dožvýkala a teprve potom dokončila větu: „U nás ano, Honzo, to sis popletl, ta havárie zasáhla oblast na protějším kopci. Ale každopádně ti děkuju.“

„Za co, prosím tě, Maruško?“ Zeptal jsem se poněkud zmateně.

„Dlouho jsem dumala, co ti dnes povyprávím, na nic nemohla přijít a tys mně teď připomněl jednu dávnou příhodu, jak jsem načapala Frantu s cizí ženskou. Chceš to slyšet?“

Jakkoli si nikdy nejsem úplně jistý, nakolik jsou Maruščina vyprávění pravdivá a nakolik v rámci literární licence přikrášlená, miluju je a pokaždé si je rád poslechnu. Dychtivě jsem tedy kývnul, pohodlně se opřel s rukama za hlavou a zaposlouchal se do jejího melodického hlasu.

***

Honzo, tehdy byl žhavý letní den, nejmíň pětatřicet stupňů, já jela z práce o něco dřív než normálně rozpáleným autobusem a netěšila jsem se na nic jiného, než že si hnedka po příchodu domů hodím příjemnou vlažnou spršku. No, vlastně těšila, ještě víc než na sprchu jsem se těšila na záchod, protože jsem za celý den vypila snad hektolitr vody a chtělo se mi strašně čůrat.

Vletěla jsem do bytu, kabelku hodila na poličku v předsíni, jen tak to prostoru jsem vykřikla: „Ahoj Franto, jdu rovnou do vody“ a otevřela dveře do koupelny, kde máme i záchod. V tu ránu jsem zaslechla Frantu, jak někomu říká: „Proboha, průser, to je manželka.“ A asi o setinu vteřiny pozdějc jsem uviděla, jak Franta stojí v trenkách před sprcháčem, který je pootevřený tak na deset centimetrů. Ruce má na šoupačkách a snaží se je úplně rozevřít, aby se dostal k ženské, která je uvnitř zabalená jen do ručníku. Teda konkrétně k sousedce, která bydlí naproti přes chodbu, je asi od dvacet let mladší a o nemlich tolik kilo štíhlejší než já. Honzo, jestli si nedovedeš představit rychlost ženského uvažování v takové situaci, tak já ti to teda povím. V ten moment mě napadlo několik otázek najednou: „Co dělá ta nestydatá kráčmera v mojí koupelně, když má doma svou? Proč se tam na ni Franta dobývá a proč se ona nebrání? Už se spolu vyspali a teď se šla osprchovat nebo se sprchuje před sexem? Jak dlouho to spolu už táhnou? A vůbec, jak je to možný, vždyť on na ženské nikdy nebyl?“

Každopádně, Honzo, nějakým zázrakem se mi přestalo chtít čůrat a už jsem si ani neuvědomovala, že jsem z toho vedra propocená skrz naskrz. Ani jednu z těch otázek, které jsem ti tady odrecitovala, jsem nevyslovila, protože ti dva mě předešli a unisono, jakoby snad byli domluvení, řekli: „Maruško, není to tak, jak to vypadá.“ Akorát ta mladá sousedka na rozdíl od Franty přidala na začátek věty slovo „paní.“ Tím mě trochu zmátli, já zaváhala a oni se snažili využít získaný čas k ústupu. Respektive ta sousedka sebrala svoje prádlo a šaty ze záchodového poklopu, řekla jen: „Promiňte, já radši mizím“ a chtěla zdrhnout pryč zabalená jen do toho svého ručníku, jak jsem ji prve načapala. Jenomže Franta ji zarazil: „Počkejte, musíme to Marušce vysvětlit oba, mně samotnému by neuvěřila.“ Honzo, já v ten moment nevěděla, jestli jsou víc trapní nebo víc k smíchu, trochu jsem se uklidnila z prvního šoku, dala jsem ruce v bok, však víš, jak to umím a zavelela: „Tak podívejte se, vy dva. Běžte do kuchyně, uvařte mi silný kafe, nalejte pořádnýho panáka a koukejte si vymyslet něco, co bude dávat smysl. Máte na to pět minut, já se potřebuju osprchovat.“ A vyrazila jsem je z koupelny.

Honzo, za těch pět minut jsem se stihla konečně vyčůrat a osprchovat chladnou vodou, uklidnila jsem se a cítila jako znovuzrozená. Došlo mi, že jak Frantu za ty roky znám, tak na devětadevadesát procent s ní nic neměl, začala jsem být zvědavá, co se vlastně stalo, a rozhodla jsem se, že si je maličko vychutnám. Když jsem přišla do kuchyně, sousedka byla krom toho ručníku v tom vedru zabalená ještě i v dece a já do sebe kopla panáka becherovky, kterého mi Franta připravil. Pak jsem si sedla ke stolu, řekla: „Tak pěkně spusťte a ne, aby vás napadlo nějaký lhaní,“ položila jsem ruce na ten stůl a ostentativně si začala točit mlejnek.

„Paní Maruško, já jsem se chystala na rande s přítelem, potřebovala jsem se osprchovat, ale na naší straně praskla stoupačka, myslela jsem si, že už jste doma a chtěla jsem vás poprosit, jestli bych se mohla výjimečně osprchovat u vás. Váš pan Franta mi nabídnul, že můžu.“ Řekla sousedka a zůstala na mě koukat.

„Maruško, ona se chystala na rande s přítelem, potřebovala se osprchovat, ale na jejich straně praskla stoupačka, myslela si, že už jsi doma a chtěla tě poprosit, jestli by se mohla výjimečně osprchovat u nás. Tak jsem jí nabídnul, že může.“ Zopakoval po ní Franta.

„No dobrá,“ protáhla jsem, „to bych vám snad mohla uvěřit. Jen mi ještě dlužíte vysvětlit maličkost, proč byl Franta u toho sprcháče a dobejval se dovnitř ausgerechnet ve chvíli, když jsem vás načapala.“

„Víš, Maruško, že se ty šoupačky zasekávají, tady slečna se nemohla dostat ven, zoufale volala, abych jí přišel pomoct a nedala si říct, že tam za ní nemůžu, protože se to nehodí. Já vím, že jsem ti už asi před měsícem slíbil, že je opravím, ale zatím jsem se k tomu nedostal, promiň a nezlob se na mě, prosím,“ začal tentokrát Franta. Sousedka přikyvovala a škemravě dodala: „Ano, on vám je určitě opraví, tak se na něj nezlobte. A na mě taky ne, neměla jsem chodit dál, když jste nebyla ještě doma.“

No, Honzo, ti dva mi najednou připadali jak malé děti, brácha se ségrou, když spolu něco provedou a snaží se to vysvětlit rodičům. Teď už mi bylo fakt jasné, že v tom nic není a chtělo se mi strašně smát. Chvilku jsem to přemáhala, ale pak si řekla, že je to vlastně jedno, přestala jsem si točit ten svůj mlejnek a rozesmála se. Ale pak mě ještě něco došlo a já se naschvál s vážnou tváří zeptala sousedky: „No tak mi teda řekněte, proč ještě nejste na tom randeti, to necháte svého přítele čekat a ani mu nezavoláte, že budete mít zpoždění?“

„Když… když já si nechala mobil u sebe, tak jestli se nezlobíte, už za ním poběžím,“ koukla na mě sousedka jako nezvedená žákyně na paní učitelku, zvedla se a zmizela i s naší dekou, ve které byla ještě pořád zabalená.

***

„Honzo, nesměj se, počkej, to ještě není konec,“ musela mě Maruška krotit za závěr svého vyprávění. „Přesně za devět měsíců, když už byla ta sousedka vdaná a její přítel se k ní nastěhoval, se jí narodil kluk…“

„Takže ona s Frantou přece jen?“ Skočil jsem Marušce do řeči s vyvalenýma očima.

„Ale kdepak, Honzo, co tě nemá,“ uklidňovala mě ta vzácná dáma, sedící naproti mně, „bydleli tam ještě asi dva roky a já byla svědkem, jak z toho klučiny vyrůstá přesná kopie sousedčina přítele. A abych nezapomněla, ačkoli jsme ten osudný den měli v bytě saunu, Franta mi ty šoupačky od sprcháče opravil ještě týž večer. A teď konečně dopij svý kafe, už musíme jít, ten můj pacholek nezvedenej na dnešek koupil lístky na koncert a já se na to potřebuju pořádně vyfiknout.“