Prokletá

Monika nebyla ošklivá. Možná měla až příliš velké poprsí ve srovnání s uzoučkými boky a snad i výraznější nos nad hubenými rty, ale čím muže vyloženě odpuzovala, to bylo její vystupování.

Nesnášela lidi. Snad jediný, koho kdy v životě měla doopravdy ráda, byl její tatínek. Ten v ní na rozdíl od matky už od dětství neviděl budoucí paní advokátku nebo aspoň ekonomickou ředitelku a nechával ji žít. Nenutil ji do učení a nesnažil se rozhodovat na jakou střední školu se má přihlásit. Matka totiž na jeho názory nedbala, a tak na něj zbyla role otce, který si se svou dcerou povídal o prostých věcech, jako byli například kluci ve škole nebo labutě na řece. Ty labutě, které spolu vídali na výletech ve dvou, zatímco se matka doma věnovala své kariéře. A ti kluci, kteří na Moniku pískali na prsty před školou, když byla oblečená v šedivém sáčku podle matčiných představ. Jenomže nic netrvá věčně, matka jejího tatínka vyměnila za úspěšnější model a postarala se o to, aby se s ním Monika nemohla vídat.

A tak se Monice nedivme, že neměla ráda lidi. Postupně začala nenávidět matku nejen za to, jak ji lajnuje život, ale hlavně za tatínkův nucený odchod. Matčina nového partnera nesnášela už z principu kvůli tomu, že ji připravil o jediného člověka, se kterým jí bylo dobře. Spolužačkám zazlívala, že jsou krásnější, protože se mohou oblékat podle módních trendů a odlákávají pozornost těch mizerných kluků, kteří pro ni samotnou nemají nic lepšího než to pískání. Další na řadě byli kantoři, protože zkoušejí a dávají špatné známky, kuchařky, které jí naschvál servírují mizerné porce těch svých blafů, a tak dál. Prostě podle Moničiny optiky nebyl slušný a rozumný člověk v jejím okolí k nalezení.

***

Nebýt protekce, nebyla by Monika na tu nenáviděnou ekonomku přijatá a mohla se jít učit prodávat. Však taková masna nebo zelinářství, to by bylo něco pro ni. Sama by si mohla vybírat, pro koho to či ono tehdy podpultové zboží schová, případně komu to naopak pěkně spočítá na váze nebo na kvalitě. Jenomže kvůli kontaktu matčina přítele s ředitelem místního středoškolského ústavu byla proti své vůli přijatá a podle toho taky vypadalo její studium.

S pomocí té protekce se nějak protloukala a časem si zvykla, ale ke konci třeťáku se objevil problém. Kantor z češtiny odmítal svému šéfovi kolegiálně přimhouřit oko nad Moničinou neznalostí probírané látky a chystal se jí nechat rupnout ze svého předmětu. I samotné Monice to vadilo, dávno zapomněla na svůj vysněný zelinářský krám a už se viděla po maturitě v nějakém teplém kancelářském místečku. Řekla si, že když to mohla skoulet její známá Jiřka na vejšce s asistentem, tak jí se to s češtinářem musí podařit taky.

Vetřela se mu po vyučování do kabinetu a našla ho tam, jak si zamyšleně tře čelo nad kupou slohových prací od žáků z prvního ročníku. Naznačila, sedla si proti němu a povytáhla sukni. Nepochopil, jen se jí zeptal, co si přeje. Že by se mu kvůli těm hubeným stehnům nelíbila, napadlo ji? Když nezabral ani na porozepnutou blůzku a vykukující přeplněnou krajkovou podprsenku, tak mu odpověděla na jeho otázku. Řekla, co mu nabízí a co by za to chtěla. Vstal, ukázal na dveře a řekl jen jedno slovo: „Ven!“

Jenomže protekce zafungovala i tentokrát a školu nemusela opustit Monika nýbrž ten češtinář. Doma prohlásila, že ji osahával, když jí předtím poručil, aby mu do kabinetu přinesla písemky. A matka s přítelem se už o osud chlípného kantora dokázali postarat. Před závěrečnou klasifikací třetího ročníku přezkoušel Moniku z češtiny sám ředitel. Není známo, zda k tomu bylo zapotřebí krajkové podprsenky, ale každopádně ji nechal v pohodě projít a ona tak mohla následující rok zdárně odmaturovat.

***

Po létech administrativní práce ve fabrice v nedalekém krajském městě dostala Monika vyhazov. Byl večer, ona usedla ke stolu ve svojí kuchyni, otevřela obvyklou denní láhev vína a vzpomínala. Mračila se, byla naštvaná na celý svět. Vždyť přece stačilo tak málo a její život by mohl být úplně jiný.

Stačilo, aby v té světlé chvilce krátce po svém osamostatnění našla tatínka, kterého mívala dřív tak ráda. Nenašla, nemohla, zjistila totiž, že záhy po rozvodu s její matkou emigroval za železnou oponu.

Stačilo, aby od ní neodešel Jirka. Ten muž, do kterého se zamilovala a kvůli kterému by určitě dokázala zapomenout na svou nenávist vůči lidem, vůči světu a snad dokonce i vůči sobě samotné. Ten muž, se kterým si plánovala společný život, ale který nakonec neustál její potrat a než aby ji podržel, tak se na ni vykašlal. Tehdy začala pravidelně pít.

Možná by dokonce stačilo, kdyby byla opatrnější ve svých intrikách. Tolik toužila stát se ve fabrice ekonomickou náměstkyní, až se rozhodla znemožnit toho starého chrobáka, který na jejím vysněném místě seděl. Vzpomněla si na svůj dávný trik s češtinářem a chtěla na chrobáka sehrát znásilnění. Vetřela se mu do přízně, dělala na něj oči a ten večer, kdy měla být jeho manželka služebně pryč, se od něj nechala pozvat do jejich vily. Domluvila se s ním, že půjde první, odemkne si klíčem, schovaným za trpaslíkem na předzahrádce a vezme si to překvapení, které najde na poličce u květin v ložnici.

Jenže se přepočítala a udělala chybu. Snad za to mohla ta její nenávist vůči všem v okolí, snad víno, které už bylo jejím stálým průvodcem. Nevšimla si totiž, že starý chrobák cosi tuší a rozhodl se udělat krátký proces s ženštinou, která ho chce připravit o místo a o pověst.

Když dorazila do vily, neodolala pokušení a navlékla si to narafičené překvapení v podobě těžkého zlatého prstenu s drahým kamenem. Jen na chviličku. Jenom než ho naláká, aby po ní vyjel a než s ním sehraje tu scénku znásilnění, při níž mu ho hodí pod nohy. Jenomže on nepřišel sám, měl s sebou manželku a jako náhodou pár kámošů od VB. Rovnou ji sebrali za krádež cenného rodinného šperku.

***

Teď ji vylili z práce, na krku má soud a mračí se u stolu ve svém služebním bytě, ze kterého se bude muset vystěhovat.

Vstane od stolu, nedopitou láhev s vínem nechává být a do kabelky si ukládá flašku vodky, pořádně vychlazené z mrazáku.

Venku se šeří, hodinu bezcílně bloudí ulicemi, až dojde na okraj města k řece. Občas si cucne z flašky, podchlazená tekutina jí proudí do žaludku jako hustý olej. Studí a zároveň rozpaluje.

Usedá na plochý kámen nad jezem a pozoruje párek labutí. Vzpomíná na dávno zašlé chvíle s milovaným tatínkem, vybaluje si jeho slova o celoživotní věrnosti těch krásných velkých bílých ptáků.

Závidí labuti jejího labuťáka, chtěla by milovat a být milována stejně jako ona. V Moničině nitru zápolí pocit nenávisti a milování. Chce být tou labutí, ale zároveň jí přeje, aby byla mrtvá a ona jí nemusela závidět lásku.

Znovu se dlouze napije. Poslední lok, flaška je prázdná, letí obloukem nad vodu, dopadne na hladinu několik metrů od páru labutí.

Ptáci jen nezúčastněně otočí hlavy a odplují kousek dál. Pak se ozve ženský výkřik a vzápětí po něm ještě jedno o hodně hlasitější šplouchnutí.

Labutě zůstanou v temné noci opět samy, spojeny svou celoživotní vzájemnou láskou.

Vychází Měsíc a ve hře světel a stínů se nad rozvlněnou řekou na krátký okamžik zazdá, jakoby se zpod hladiny vynořila třetí tajemná labuť a odlétla kamsi do neznáma.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články