Muž v řetězech na roztrhání, kterého ženy považovaly za kvalitní zboží

Když žena něco potřebuje, jsou tu od toho muži, aby byli k dispozici. Tato filosofie má malý zádrhel. Ochotných a kvalitních chlapíků je v současném tržním prostředí naprostý nedostatek.

Sousedka stála za plotem. Měla na sobě bílé triko s velmi krátkými šortkami. Oba kusy oblečení se jí nadouvaly, v dolní polovině mírně stehny a v horní více ňadry. Dlouhé hnědé vlasy jí splývaly na ramena a příjemně se usmívala. Na ženu středního věku vypadala velmi dobře.

Má žena se sousedce podobala téměř dokonale, až na vlasy, které měla blonďaté. Momentálně seděla na zahradní židli a četla si knihu, oblečená v tenkém kostýmku s dlouhou sukní. Před chvílí dorazila z práce a nestačila se převléci. Na stole měla položený hrnek s kouřící se kávou a nemohla se dočkat, až dočte kapitolu. Jednou rukou při četbě převracela stránky a druhou povívala sukní.

Na jarní podvečer slunce hřálo naplno a po zádech mi stékaly kapky potu. Nevím, jestli kvůli tomu, že jsem před chvílí posekal trávník nebo z důvodu přítomnosti obou žen.

„Pavle, potřebovala bych, jestli bys mi taky posekl trávu. Letos roste jak hloupá. Alespoň před domem. Prosím, prosím“. Sousedka přidala dovětek s lehkým nádechem tajemna, když dodala: „Něco ti za to dám, Pavlíku…“.

„Echm, echm,“ ozvalo se mi za zády zakašlání. Následovaly zvuky nejprve připomínající zaklapnutí knihy a potom škrtnutí zapalovačem. Potáhne si z cigarety a zase se zklidní, pomyslel jsem si.

„Ho, ho, ho. Jasně, už se těším na odměnu,“ zasmál jsem se. A rychle dodal: „Samozřejmě na toho panáka slivovice, kterou máš od strejdy z Moravy.“

Ze začátku manželce nevadilo, že sousedce pomáhám. Přestěhovali jsme se teprve nedávno do staršího domku vedle jejího. Žila sama bez dětí a přítele. Nejdříve se zeptala, jestli bych jí nepokácel a nepořezal starou švestku na dvoře. Potom za mnou chodila zhruba jednou za týden. Většinou šlo o maličkosti, které tolik času nezabraly.

Jenže za nějakou dobu se cosi změnilo. Anna chodila častěji, skoro obden. Při každé další prosbě o pomoc měla tričko s větším výstřihem nebo kratší sukni. Žena si toho, stejně jako já, nemohla nevšimnout.

Poodešel jsem od plotu zpět k domu a naklonil se nad manželku.

„Nebude ti to vadit, že ne?“ zašeptal jsem.

Taky zašeptala: „To víš, že ne, pomocníku.“ Nahlas zvolala: „Pavel přijde, ale až zítra, večer nemá čas.“ Znova zašeptala: „Dneska se budeš věnovat mně a ne Aničce.“ Vyfoukla kouř a v popelníku před sebou zamáčkla cigaretu.

„No jo, ale, to už bude mít tráva půl metru!“ ozvalo se od plotu.

„Má pravdu, sousedka,“ podotkl jsem tiše se sklopenou hlavou.

Manželka mi stejně tiše odpověděla: „Ho, ho, ho.“ Potom nahlas řekla Anně: „Ale nebude. Pavel zítra přijde, neboj se.“

Anna chvíli rozpačitě přešlapovala a potom pronesla: „Snad nebude pršet.“ Chvíli nás oba pozorovala a potom bez pozdravu odešla.

Druhý den opravdu pršelo. Seděl jsem v kuchyni a díval se zamyšleně z okna na sousední dům, když v tom jsem za sebou zaslechl: „Jsi dnes nějaký zádumčivý, pomocníku.“

Tráva pořádně vyschla až třetí den odpoledne. Netrvalo dlouho a Anna zazvonila u branky. Manželka se ještě nevrátila z práce, tak jsem šel otevřít. Předtím jsem si v rychlosti navlékl montérky. „Už jdu na to,“ usmál jsem se na sousedku a vyrazil s ní k jejímu domu. Sekačku měla připravenou.

Posekal jsem trávu před domem i v zahradě a stroj odvezl k ní do garáže. Čekala mě tam se sklenicí limonády.

„Mátová,“ pravila. Na jeden zátah jsem nápoj vypil. Chutnal nezvykle nahořkle.

„Víš, Pavle, jsem moc ráda, že tě mám,“ řekla a rychle dodala: „Teda, že bydlíš jenom kousek a jsi tak ochotný. Nevím, co bych si bez tebe počala. Není to žádná slast, když žije člověk sám.“ Anně se v očích objevily slzy.

Přistoupil jsem blíž a chtěl ji obejmout. Anna měla na sobě ještě kratší šortky než před třemi dny, které se jí zařezávaly hluboko, kdesi daleko, až někde tam dole. Kvůli ostrému bílému světlu v garáži jí prosvěcovalo triko a tím pádem bylo jasné, že nenosila podprsenku. Začala se mi točit hlava.

„Aničko,“ zažvatlal jsem a říznul sebou na zem.

Probudil jsem se a otevřel oči. Žaluzie na oknech byly zatažené a v místnosti tma. Já ležel v peřinách na obrovské manželské posteli. Do spánků mě bušil jakýsi kovář silným kladivem tak intenzivně, až jsem měl pocit, že mi praskne hlava.

V tom mě do očí prudce udeřilo oslnivé světlo. U dveří stála Anna, která právě otočila vypínačem.

„Jak ti je?“ zeptala se.

„Bolí mě strašně hlava. Co se stalo? Zavolala jsi doktora? Nebo moji ženu?“

Odpovědím na otázky se vyhnula, jen řekla: „Vypadá to dobře.“

Opřel jsem se o lokty a chystal se vstát. Odhrnul jsem peřinu a vytřeštil oči.

Kolem kotníku mi někdo omotal silný řetěz uzamčený obyčejným zámkem.

Anna se usmála. „Nikoho jsem nevolala. Už si tě doma nechám navěky, Pavlíku.“ Zachichotala se. „A neboj. Do limonády jsem rozmixovala jenom prášky na spaní. Bude ti zase dobře a můžeš se pustit do díla.“

Zanaříkal jsem jako dítě: „Vůbec tomu nerozumím…“

„Ale to vůbec nemusíš,“ pohladila mě něžně po tváři. „Prý: Pavel přijde až zítra. Ta tvoje kráva mi už dlouho pije krev. Doufám, že jí budeš chybět. Vstaň.“

Sedl jsem si a spustil nohy z pelesti postele na zem. Hlava se už netočila a i ten kovář mlátil kladivem slaběji. Vstal jsem a rozběhl se ke dveřím.

Už, už jsem chytal za kliku, když v tom mi podklesla noha a vyletěla dozadu.

Ležel jsem na břiše a z nosu mi začala téci krev, když se za mnou ozvalo: „Takový silný řetěz je dneska velká vzácnost. Nechci, abys utekl.“

Pootočil jsem se. Anna stála u postele a v ruce třímala řetěz, kterým před chvílí prudce trhla. Nenapadlo mě nic chytřejšího než vstát a rozběhnout se k ní. Jenže sousedka švihla s řetězem a jedno oko mě trefilo přesně doprostřed nosu. Něco křuplo a krev už nekapala, ale tekla proudem na dřevěnou podlahu.

Anna přišla blíž a řetěz ostražitě třímala v ruce. Strčila do mě a já spadl na záda do nadýchaných peřin. Hodila na postel ručník a přísně řekla: „Opovaž se to tady zakrvácet. Když budeš chtít na záchod, kbelík je támhle. Jídlo ti budu nosit, ale dneska žádné za trest nedostaneš. Nezkoušej utéct. Délku řetězu jsem zkoušela asi tisíckrát a k oknu se nedoplazíš.“

Odmlčela se a usmála. „Neboj se, bude nám to spolu fungovat. Nakonec se ti tady bude líbit.“ Řetěz prostrčila dírou ve dveřích a někde na chodbě jsem uslyšel cvaknutí, jak ho do něčeho uzamkla.

Ráno mě probudila vůně smažených vajíček, párků a kávy. Nasnídal jsem se a šáhl si na oteklý nos. Bolel jako čert. Na zemi ležel lavor a kartáček na zuby.

Chystal jsem se umýt si obličej, když se ozvalo zase cvaknutí a otevřely se dveře.

„Dobré ráno, Pavlíku,“ pozdravila Anna, jako kdyby se nic nestalo. Na sobě měla nevzhledné odrbané tepláky a vytahanou mikinu. Rozcuchané vlasy a trochu pokrčený obličej naznačovaly, že v domě žije úplně jiná žena než ta na zahradě. „Jdeme pracovat.“ V ruce třímala řetěz.

Na chodbě ležela taška s nářadím. Zavedla mě do kuchyně a ukázala na kapající kohoutek…

Byl to od ní první úkol, než přišel další a zase další, stejně jako den za dnem. V domě jsem vešel obrazy, čistil odpady, měnil elektriku, lepil kachličky v koupelně a prováděl spoustu dalších domácích i odborných prací. V garáži jsem využíval ponk, udržoval auto a zahradní techniku. Ven mě Anna samozřejmě nepustila.

Za pár dní jsem se osmělil: „Už stačilo, Aničko?“

Odpověděla stručně a jasně: „Ne.“ Potom zacvakla zámek na řetězu, který namotala do velkého háku visícího ze stropu na chodbě a poslala mě do ložnice. Jak jsem se od ní dozvěděl, dům někdo přestavěl z hospodářského stavení a hák kdysi sloužil k zavěšení prasete při zabíjačce.

Ležel jsem na posteli a plánoval útěk. Jenže hlídala mě ostražitě a když jsem pracoval, držela vždy pozorně řetěz v ruce. Při sebemenším náznaku neočekávaného pohybu s ním trhla, takže na noze se mi kolem řetězu postupem doby vytvořil docela slušný otok. Anna využívala každé příležitosti, aby trávila čas se mnou. Každý večer před spaním předčítala román Misery, z kterého se mi dělalo mdlo.

Po třech měsících, kdy dům zářil čistotou a novotou se zdálo, že je všechno hotovo. Co bude potom? Až všechno dodělám? Vzpomněl jsem si na sklep. Čistil jsem v něm obrovský starý kotel na uhlí. Co když mě Anna pověsí na ten hák jako prase, rozčtvrtí a potom v kotli spálí?

Večer mi četla poslední kapitolu z toho příšerného románu. Když odešla, zavrtal jsem se do peřin. Najednou jsem se posadil. Dneska večer nebylo slyšet žádné cvaknutí. Zapomněla zamknout řetěz!

Pootevřel jsem dveře ložnice. Řetěz ležel na zemi. Pomalu a potichu jsem ho sobě přitahoval. Když jsem ho navinul celý k sobě, po špičkách jsem došel k oknu a otevřel ho. Seskočil jsem dolů do měkkého trávníku a rozběhl se domů.

Druhý den ráno se moje žena dívala z okna a pozorovala dva policisty, kteří mezi sebou vedli Annu k autu. Vozidel stálo v ulicích tolik, že se kolem nich nedalo pomalu projít. Majáčky policie, záchranky a hasičů blikaly a vytvářely podivnou atmosféru jakéhosi hororového filmu.

Já stál u kuchyňské linky. Před chvílí odešel lékař, který mi obvázal nohu a píchnul injekci na povzbuzení. Nechtělo se mi spát.

Pili jsme spolu kávu, když v tom žena pronesla: „Jsem na tebe hrdá, miláčku. Je to důkaz, že jsi velmi kvalitní muž, který dokáže ženě poskytnout, co potřebuje.“

A dodala:

„Teď poslouchej, pomocníku. Nebudu se tě ptát, co jste spolu po večerech s Annou dělali. Ale za tu předlouhou dobu, jak jsi byl pryč, začal kapat kohoutek v koupelně, neodtéká myčka, na chodbě v patře praskla žárovka…“

Chrlila ze sebe další úkoly a mě začala svrbit noha v místě, kde jsem měl zamčený řetěz.

Přesto, že ho doma nasazený nemám.

Psáno pro Blogosféru

Trailer k filmu Misery nechce zemřít (1990) natočeného podle románu Misery spisovatele Stephena Kinga. Zdroj YouTube.cz: