Jiřina a její celoživotní láska
Pomalu se o holi došourala k vyvrácenému stromu a opatrně usedla na jeho kmen. Před očima se jí začal odvíjet film. Poprvé svou celoživotní lásku uviděla těsně po válce, když už žila sama se svou maminkou.
Bylo jí tehdy sotva pět let, maminka jí vzala na procházku do lesa, který začínal na kraji vesnice za jejich domkem. Došly na malou mýtinu, v jejímž středu stál obrovský osamělý strom. Borovice. Byl horký letní den, máma s dcerou sbíraly lesní jahody a potom se posadily na trávu do stínu vysokých větví. Maminka dceři vyprávěla o jejím otci. O muži, kterého sama tolik milovala, ale který ve válce zahynul příliš brzy na to, by si ho malá dokázala pamatovat. Byl vysoký, štíhlý a dokázal ochránit své blízké před jakýmkoli nebezpečím.
„Jako tenhle strom, maminko?“
„Ano, Jiřinko, stejně jako tady ta silná a pevná borovice.“
A tak se onoho odpoledne ten lesní velikán stal Jiřininým stromem. Mnohokrát v životě se k němu vracela. Pokaždé se opřela o jeho mohutný kmen a vyprávěla mu své osudy. Byl důvěrníkem jejího dívčího štěstí, když byla poprvé zamilovaná. Zpovědníkem a utěšitelem v dobách, kdy se k ní osud obracel zády. V takových chvílích ho objala a on jí nechal, aby z něj čerpala sílu.
Když se Jiřina vdala a odstěhovala do nedalekého městečka, vracela se k borovici pokaždé, jakmile přijela navštívit svou stárnoucí maminku. Do lesa chodila s manželem a malým synkem Jiříkem. „Běžte napřed, však já vás za chvilku dohoním,“ říkávala jim se smíchem. Malému dala do ruky košík na houby, natrhala jim pár jahod a poté aspoň pár minut zůstala u své borovice. Prsty se dotýkala její kůry a představovala si, jaký asi byl její táta, na kterého si nepamatovala. Určitě jí měl tak rád, jako má její manžel jejich Jiříka. Když pohlédla vzhůru, měla pocit, jakoby jí borovice vesele mávala konečky svých větví, pohupujícími se v lehkém vánku.
Té zimy, kdy bylo Jiříkovi patnáct, panoval krutý lednový mráz a Jiřinina maminka zemřela. Jiřina se brodila hlubokým sněhem a hledala útěchu u svého stromu. Přitiskla ke zvrásněnému kmeni obličej a tiše skrápěla kůru svými slzami. Zavřela oči a zaposlouchala se do ševelení větví. „Netrap se, človíčku,“ tušila hlas kmene, „tvoje maminka je už zase šťastná, setkala se s tvým tátou.“
Roky běžely dál a na důchod se Jiřina s manželem vrátila do domku svého dětství. Její výpravy k borovici byly teď častější a o víkendech s sebou brávala i svá dvě vnoučata. Jiřině opět nastaly chvíle radosti, na mýtince pod borovicí trhávala dětem lesní jahody a vyprávěla o svém mládí. Strom jen tiše naslouchal, a když zafoukal vítr, občas jim laškovně shodil šišku k nohám. Nebo na hlavu.
***
Jiřina zestárla, ovdověla a syna s rodinou vídá zřídka, odstěhovali se na druhý konec republiky. Zlobí jí srdce a kolena, špatně se jí chodí, ale přesto se den co den vypraví do lesa za domek ke své borovici. Tiše se dotýká jejího kmene, v myšlenkách jí vypráví o svém životě a má pocit, že s ní ten strom beze slov rozmlouvá.
Podzim přešel v zimu a Jiřině se prohloubily problémy se srdcem. V noci se přehnala bouře, doprovázená prudkým uragánem. Jiřina nemohla spát, měla zlé tušení. Hned jak se ráno vítr trochu utišil, vzala svou hůlku a vydala se do lesa. Už z dálky postrádala chybějící korunu borovice, která vždy převyšovala ostatní. Pomalu se o holi došourala ke svému vyvrácenému stromu a opatrně usedla na jeho kmen. Před očima se jí jako film začal odvíjet celý život.
Následujícího dne našla Jiřinu sousedka, která měla už delší dobu pro jistotu klíč od jejího domku. Stařenka ležela v posteli a na tváři měla úsměv. Jako kdyby jen spala a zdál se jí nějaký krásný sen.
Jéj, díky, zdravím
Rád Tě vidím:-)
Pěkné, Honzo.
Tome, díky.