Padla facka, padla v tramvaji

Tedy nikoli na sále, jak se zpívá ve známé písničce, nýbrž v tramvaji číslo devět v pražském centru. Vezl jsem se po práci za dalšími povinnostmi, seděl zhruba uprostřed vozu, jehož všechny sedačky byly zaplněné a pár lidí stálo.

Ze svého místa jsem pozoroval lidi v prostoru před sebou. Hned u předních dveří stál, a přiznejme si, že tam i trochu překážel jakýsi chlapík v montérkách, v ruce držel plechovku piva, a co chvilku si z ní loknul. Já vím, že se to nesmí, leč odpusťme mu to, bylo horko, možná měl po náročné šichtě a potřeboval doplnit tekutiny.

Kousek blíž ke mně seděl na sedačkách proti sobě pár mladých lidí středoškolského věku. Dívka vypadala s půlkou vyholené hlavy a druhou půlkou obarvenou výrazně nazeleno poněkud výstředně, kluk byl do zrz, a jak se s dívkou o něčem bavil, neustále pohazoval hlavou. Dívka měla jednu nohu v sádře nataženou trochu do prostoru vozu.

Pak se tam vezlo pár cizinců s kufry, nějaký zřejmě úředník zahleděný do lejster, táta s děckem na klíně, pospávající šedovlasá babča, dvě vrkající partnerky, kluk s koloběžkou a ještě několik dalších cestujících. Prostě takové běžné osazenstvo městského kolejového dopravního prostředku.

Tramvaj s drcnutím zastavila ve stanici, na pár sedaček uvolněných po vystoupivších usedli cestující, kteří již byli ve voze, a několik nově přibyvších zaujalo jejich místa k stání. Předními dveřmi nastoupila i mladá blondýnka, jejíž štíhlou postavu zdobilo výrazně vyklenuté břicho coby známka pokročilého těhotenství. Rozhlédla se kolem sebe, a když neviděla místo, kam by si mohla sednout, otřela si upocené čelo a jala se zvolna postupovat dále do vozu.

Lidé na ni reagovali různě. Chlapík v montérkách sotva znatelně pokrčil rameny, jakoby jí chtěl naznačit, že by ji rád pustil sednout, ale nemůže, protože sám stojí, a na dotvrzení svého gesta si dal dalšího loka z plechovky. Výstřední dívka s nohou v sádře naznačila, jakoby chtěla vstát, načež zkřivila tvář a pohlédla na svou zraněnou nohu. Kluk sedící proti ní předvedl další pohození hlavou. Úředník si jí možná ani nevšiml, jen se hlouběji zahleděl do svých lejster. Cizinci se začali o čemsi dohadovat, z jejich gest vyplynulo, že přesně nevědí, kde mají vystoupit a snad ani to, zda jednou správnou tramvají správným směrem ve správném městě. Táta svému děcku na klíně ukazoval cosi důležitého na displeji mobilu, šedovlasá babča definitivně usnula, partnerky se objaly a daly si pusu. Kluk s koloběžkou už v tramvaji nebyl, neb vystoupil ve zmíněné stanici a odfrčel kamsi do pryč.

Ve chvíli, kdy se blondýnka přiblížila k mé sedačce, já nic vědomě neudělal, mé tělo jaksi automaticky vstalo, jak to mělo zakódované z dávného mládí. Takže jen jeden úsměv, gesto pokynutí rukou, druhý úsměv, poděkovaní a úlevné usednutí. Pak už jsem se jen přesunul trochu dopředu, prostě nic důležitého, o čem by mělo cenu psát, kdyby…

Kdyby se neozvala výstřední dívka, která teď seděla přímo pode mnou, a nevyštěkla na pohazovače hlavou: „Tos ji nemoh pustit ty a musels čekat, až se zvedne tenhle starej, vole?“

Takovou invektivu vůči své osobě mladý pán zjevně nečekal, na moment ztvrdl v rysech, a teprve pak odsekl: „Její problém, že se nechala zbouchnout.“

Ať byla výstřední mladá dívka jakkoli výstřední a jakkoli mladá, zřejmě se v ní probudila budoucí matka a na mladíkovo odseknutí zareagovala nečekaně zprudka: „To myslíš vážně, kreténe? Ty seš teda úplně out!“

Pohazovač hlavou byl zaskočen, hluboce uražen a dospěl k názoru, že mu nezbývá, než sáhnout k poněkud ostřejší munici. Zrudl ve tváři a vyřkl hrubou vulgaritu, která by se do přijatelného tvaru dala přeložit asi takto: „Copak jsem jí to dítě udělal já, ty hloupá samičko od tura domácího?“ (Kráva by asi publikovatelná byla, ale jím vyřčeným originálem od obratu „udělat někomu dítě“ se mi prznit toto vyprávění fakt nechce).

Pak už šlo všechno ráz na ráz, výstřední dívka se jednoduše rozpřáhla a beze slova vlepila mladíkovi poctivou českou facku, až to plesklo na celou tramvaj. Dotčenému poskočila hlava tentokrát nikoli jeho vlastním přičiněním, chytil se za tvář, zaúpěl, vystartoval ze sedačky a bez rozloučení opustil výstřední dívku. Z tramvaje, stojící právě v další zastávce, vylétl předními dveřmi takovou rychlostí, až strčil loktem do chlapíka v montérkách a vyrazil mu z rukou jeho plechovkou piva.

Dlužno přiznat, že inzultace mladého pána nevzbudila v ostatních cestujících o nic větší zájem, než prve nastoupení těhotné blondýnky. Chlapík v montérkách sebral z podlahy vozu svou plechovku, přihnul si ji k ústům, a když zjistil, že už je beznadějně prázdná, opět sotva znatelně pokrčil rameny a strčil ji do řemeslnické brašny, kterou měl pověšenou přes rameno.

Úředník ani nezvedl oči od svých lejster, která v tuto chvíli už jen pasivně nestudoval, nýbrž si do nich zapisoval jakési poznámky. Cizinci zřejmě dospěli k názoru, že jedou správnou tramvají správným směrem ve správném městě, a jako slušní lidé se učili čtyřem základním obratům jazyka země, kterou navštívili. Z jejich hloučku se ozývala slova: „Dobý deň, prouzím, dekluji a našledanou.“ Táta s děckem na klíně zřejmě pokročil ve vzdělávání svého potomka ohledně moderní techniky, pozorně sledoval, jak jeho synek drobnými prstíky přejíždí po displeji a jen mu občas napověděl, když si malý nevěděl rady. Starší partnerka vytáhla z kabelky nějaký předmět mně neznámého účelu, ukazovala jej své přítelkyni a cosi ji šeptala do ucha. Mladší partnerka se snažila onen předmět zakrýt rukama tak, aby nebyl vidět a červenala se u toho.

Jediná, v kom plesknutí facky vyvolalo nějakou odezvu, byla šedovlasá babča. Nečekaný zvuk ji vytrhl ze spánku, otevřela oči, udiveně vyhlédla z okýnka a se slovy: „šmankote, já málem přejela,“ překvapivě rychle stihla vystoupit z tramvaje na stejné stanici jako inzultovaný mladík.

Nu a to je vlastně všechno, když jsem za několik minut z tramvaje číslo devět též vystupoval, všiml jsem si už jen toho, jak si nastávající maminka potěšeně přejíždí rukou přes své vyklenuté břicho. Naše pohledy se na moment střetly, my se tiše a snad i tak trochu spiklenecky rozloučili očima.