Muž ve starém domě, který se bál cizince

Míváme obavy nebo strach z tajemných věcí kolem nás. Nechceme je. Horší je, když věci nechtějí nás.

Muže zmrazil strach. Stál u kuchyňského okna a poplašeně sledoval dvůr. Stejně nic neviděl, protože odněkud shora se na zem sneslo šero. Jako kdyby ten nahoře shodil ze svých ramen dolů šedivý plášť.

Už několik dní se venku ozývaly zvuky. Každý zněl jinak. Někdy se zdálo, že třískla branka v plotě. Jindy pravidelné ťukání, připomínající kroky. Občas praskání z hromady dřeva na zimu, o které se možná někdo opřel.

Vypadalo to, že na dvoře se pohybuje někdo, kdo na něm nemá co dělat.

Starý dům měl po svém obvodu skoro všude nějakou díru. Střechu z pálených tašek kdysi rozstřílely kroupy a při prudkém dešti vtékala voda otvory dovnitř. Kvůli prohnilým okapům se na zdech tvořily velké mokré mapy. Dřevěná okna měla také něco za sebou. Prudký vítr hýbal uvnitř domu se záclonami, než je muž sundal, aby je nemusel prát. To vše zastřešoval televizní satelit, který se občas nečekaně zakýval, možná z důvodu pohybu větru nebo zrezivělých šroubů. Na domě vypadal komicky, jako robot uprostřed měsíční krajiny.

Mužovou chybou bylo, že dům vypadal, jak vypadal. Přestěhoval se do něj z paneláku v šedesáti, krátce poté, co mu zemřela žena. O dům se nestaral. Chtěl, ale neuměl to. Mužovi nešikovné ruce nedokázaly zatlouci pořádně ani hřebík. Důkaz o tom přinášela křivá stolička podivného tvaru. Muž ji stloukl z několika prken, aby na ní občas mohl sedět u ohníčku na zahradě.

Mohl si objednat a zaplatit řemeslníka. Jenomže doby, kdy jste našli zedníka nebo pokrývače ve vesnické hospodě, byly nenávratně pryč. Muž stejně neměl skoro žádné peníze. V práci dal výpověď a jeho nízký důchod na opravy nestačil.

„Dobrý den,“ usmála se sousedka. Stála za plotem v kraťasech a tričku a zalévala záhon se zeleninou. Slunce zalézalo za obzor a ze stínů pod stromy šel chlad.

„Dobrý den,“ zaskřehotal muž. Měl knedlík v krku, což se stává lidem, kteří jsou nemocní nebo dlouho s nikým nemluví. Muž žádnou nemocí netrpěl, jenom důvod nebo příležitost s někým mluvit neměl. Každý třetí den sice vyrazil do místního obchodu, ale při cestě se s nikým do řeči nedával. Jedinou výjimkou se v jeho životě stála sousedka. Matně si s ní vybavoval vůni a teplo ženského těla. Tak dávno se některého dotýkal.

„Jak se máte?“ Zeptala se vesele. Myslela si, že jako obvykle něco zabručí a nebude mu rozumět. Proto jí jeho reakce překvapila.

Mávl rukou a rozpovídal se. „Stojí to za starou belu. Co jsem se přestěhoval, nic mi tady nevychází. Mám velký problém.“ Vypadal starostlivě.

Ten projev ji tak zarazil, že zakoktala: „…Aaa, jaký?“

„Někdo mi chodí po dvoře. Slyším každou chvíli kroky nebo jakési divné praskání.“

Odhrnula si černé vlasy ze spoceného čela. Měla je dlouhé, splývaly jí na ramena. Sousedka byla oproti muži o více než dvacet let mladší. Nechtěla se ho dotknout, ale nic lepšího jí nenapadlo.

„S nikým nežijete,“ krátce se odmlčela, „třeba se vám to jenom zdá.“ Když se muž zamračil, rychle dodala: „Víte, když je člověk sám v domě, vnímá každý zvuk jinak. Tak nějak silněji. Hlasitěji.“ Nevěděla, jak se lépe vyjádřit.

Zabručel: „To těžko. Nejsem přece debil.“

Zrudla. Na hezkém obličeji se jí vybarvily obě líce a zorničky se mírně rozšířily. Přestala se usmívat. Věděla, že soused je hulvát, přesto se na něj vždy snažila působit příjemně. Po dlouhé době si ho pozorně prohlédla.

Muž měl shrbenou postavu a rozcuchané šedivé vlasy, které se výzorem blížily zmoklé slámě. Opíral se o plot. V odrbaných manšestrových kalhotách a díravé červeně kostkované flanelové košili vypadal jako strašák.

Jeho obličej brázdily hluboké vrásky. Ostré rysy svědčily o tom, že kdysi šlo o velmi pohledného chlapíka. Mimo oblečení teď celkový dojem kazilo jeho kulaté břicho, které přetékalo přes kraj kalhot a připomínalo opravdovou pneumatiku.

„Ale nejste,“ zašeptala. „Jen sám a možná nešťastný.“

Muž mávl rukou, otočil se a odešel.

V noci se probudil. Zíral do stropu a nemohl spát. Asi po hodině se mu zavíraly oči, když v tom k němu shora dolehl nečekaný zvuk. Z půdy se ozývaly kroky. Vlastně spíše takové dunění.

Muž si pomyslel: Jak se dostal dovnitř domu? Co chce?

Vykrást mě? Dům vypadá zvenku hrozně a každému pitomci musi být jasné, že tady nic nenajde.

Zabít mě? Nevím, že bych někomu ublížil.

Potom si uvědomil, že nemá tak docela pravdu. V mládí brutálně zfackoval dívku, která mu nebyla po vůli a ta získala celoživotní trauma z mužů. Před několika desítkami let na jednoho kolegu donášel státním orgánům a zničil jemu i jeho rodině život. Svého obchodního partnera podvedl při podnikání a oba přišli o všechny peníze, zákazník oběma hrozil, že je zabije.

Nebo co když je to nějaký sériový vrah, který vyhledává a mučí osamělé důchodce?

Muž dostal strach. Teplota jeho těla se zvýšila a rozbušilo se mu srdce. Že žaludku se mu něco začalo tlačit do krku tak silně, až dostal pocit, že se pozvrací. Chtěl vstát.

Najednou se z kuchyně ozvala silná rána. Prasknutí, jako když se rozštěpí strom v lese.

Tlak v krku donutil muže odhodit peřinu a vstát z postele. Rozběhl se bosý ke dveřím ložnice a palcem zakopl o práh tak silně, až si myslel, že omdlí. Vběhl do kuchyně.

Byla prázdná.

Měsíc svítil oknem dovnitř. Osvětloval prostý stůl, jednu židli a nemoderní kuchyňskou linku. V tmavém rohu místnosti stála dřevěná kredenc s otevřeným šuplíkem.

Neobsahoval nic, jenom pár účtenek z obchodu, které v něm zanechal původní majitel. Muž si nebyl zcela jistý, zda zásuvku neotevřel on sám.

Ten cizinec vytrhnul zadřený starý šuplík ven, napadlo ho. Drážky v sobě měly zažranou špínu a neklouzaly, proto ta rána. Kdo ví proč, začal neznámému říkat cizinec. Muselo jít o zloděje, hledal asi peníze nebo šperky. Druhý den muž zavolal policii.

„Dobrý den, prý vás vykradli,“ pravil uniformovaný chlapík s brigadýrkou posunutou do týlu.

Muž si myslel, že pošlou detektiva, ale přijela jenom hlídka na motorce.

„Já myslel, že pošlou někoho z kriminálky a ne obyčejného pochůzkáře,“ zaútočil bez pozdravu muž.

Policista si přešoupl čepici dopředu a usmál se. „To víte, pane, nejsou lidi. Nebojte se, nejsem sice Colombo, ale třeba něco vypátrám“.

Nic nevypátral.

„Prošel jsem všechna zákoutí domu,“ sdělil policista a přešoupl si čepici zase do týla, jako kdyby šlo o gesto končící celou akci. „Nic jsem nenašel. Na dvoře to samé. Jestli tu někdo byl, musel po sobě dobře uklidit. Však kdyby něco, dejte nám vědět.“

Odmlčel se.

„Víte, ale je docela možné, že tu nikdo není. Třeba jsou to jenom zvuky, které vydává starý dům. Dřevěný nábytek a podlahy, i když vyrobené před desítkami let, stále pracují. To mohou být ty rány. Kolem domu máte, nezlobte se, v katastrofálním stavu plot. Žijete na vesnici. Občas tu proběhne srna nebo kuna. Stává se to.“

Muže opanoval vztek až po odchodu policisty. Z cizince, jak teď říkal tajemnému, měl pořád strach. Začal přemýšlet o tom, že si koupí zbraň.

Večer zase ležel v posteli a nemohl usnout. Měl pevně zavřené oči, když najednou ucítil jemné bodaní do víček. Otevřel je a rozsvítil lampičku. Spatřil jak ze stropu padá jemný prach. Z půdy se ozvala rána, větší než předešlého dne v kuchyni.

Kdyby muž věděl, co se děje pod střechou utekl by. Dva podpěrové trámy se začaly bortit. Červotoči, dřevomorka a tesaříci prožrali ve stoletém dřevě cestičky a kousek od nich si trpělivě budovali komůrky, v kterých vychovávali a krmili svoje děti. Dřevo rychleji vysychalo, drolilo se a padalo na podlahu. Brouci se pustili i do ní. Za desítku let zlikvidovali dutý dřevěný strop, který už připomínal svou konzistencí jenom papír.

Podpěrové trámy se zhroutily a hned je následovaly latě, na kterých byly položeny střešní tašky. Společně probořily strop a všechna ta změť se zřítila na vyděšeného muže.

Ten pomalu umíral a stále nechápal, co se děje.

Žádný cizinec po dvoře nechodil.

Žádný cizinec se v domě nevyskytoval.

Žádný cizinec neexistoval.

Muž sám byl tím cizincem.

Pro svůj dům.

Psáno pro Blogosféru

Píseň V domě straší duch zpívají Voskovec a Werich. Zdroj: YouTube.cz