Člověk
Člověk může zosobňovat úplně všechno, je jen na něm, jak se dokáže rozvinout a dostat do životní hloubky.
Tak zcela zastavil, života vlak zběsilý,
stín dne i noci probudil se po chvíli,
znavený nekonečnem lidského násilí,
pohroužil se v ticho, válečník proslulý.
Toulá se v oblacích, za tmy i světla,
v zahradě snů co nikdy nerozkvetla,
vzpomíná. Však Moiry spát mu nedají,
zas nové klubko osudu jistojistě motají.
Ta obří síla i slabost ubohá zároveň,
zbabělost povýšená na novou úroveň,
se statečností spojená v boji nerovném
a úspěšně zakrytá nehybným pohledem.
Ten Trifid pozdního večera, usne a zasténá,
jako ta poslední megera tak smutně zasněná,
v kotli života často nedobrá, dští sýru, dospěla
a stáhla se daleko do nitra hory, tiše nesmělá.
Je tam vším, králem i sluhou, po chvíli dlouhou,
podzemní tvůrce ukrytý, v paměti mnoha ovcí navždy,
schovaný ve sluji i se svojí bezednou touhou,
hašenou klidem, tichem, šepotem, konečně bez vraždy.
