Neděle

Je neděle brzy ráno. Budím se samovolně, se staženým žaludkem po špatných snech. Tíží mě starosti. Různého druhu. Rodiče, můj starší syn, já trýznící sama sebe. Co bude dnešní den? Kam se naše osudy a příběhy rozběhnou? Můžu měnit osud? Už dávno vím, že ne. Jenom mě občas role pouhé pozorovatelky pěkně irituje.

Najednou se pokojem rozezní kohoutí kokrhání. Bohužel jen to elektronické. Ach jo, zase si zapomněl vypnout budík, pomyslím si a naoko rozzlobeně, řeknu šeptem, zabiju tě. Omlouvá se, jako pokaždé, tiskne mě k sobě a líbá. Kolik je hodin, ptám se. To nechceš vědět, odpovídá. Vzhledem k tomu, že venku vychází slunce, už to dávno vím. Bude pět, hlesne. Snad ještě usneš. Už jsem byla dávno vzhůru, odpovím. Spi, já už neusnu. Letmý polibek a odcházím s knihou do kuchyně.

Jsem pořád unavená. Pátá hodina, je teď v létě mým běžným časem procitání. Nachystám si kávu, postavím na plotýnku a jdu natrhat bylinky na průduškový čaj. Ty, co jsme už nasušili dávám do konvice jako první a k nim přidávám jahodovou mátu z truhlíku. Když směs zalévám horkou vodou, zavoní les, ve kterém jsme byliny sbírali a vůně jahod. Letos jsem se jich rozhodně nepřejedla. Nějak těch příjemných prožitků ubývá, pomyslím si. Káva se dovařila a já sedám na balkonek. Dívám se na kouřící hrnek, vnímám žlutost kytek kolem mě, i ranní chlad, který rozproudí další moje myšlenky. Užívám si hořkost kávy a hlídám kočky, aby se pod mýma nohama nepraly. Bojím se o ně. Bydlím přece vysoko. Často se o někoho bojím. Musím s tím něco udělat. Není to dobrý pocit. Zřejmě se bojím i o sebe, když tyhle pocity prosakují tak často ven. A není divu po vší té bolesti. Hlavně se nelituj! Zní jasný příkaz v hlavě. Musím se usmát. Poroučet si umím dokonale. Přede mnou leží prázdný hrnek a já vím, co bude následovat. Naplánovala jsem si to už včera. Budu péct bábovku. Plánuji zřejmě od té doby, co se mi narodily děti. Občas mě to dost svazuje. Chtěla bych zase jednou pocítit nespoutanost časem a nechat se vláčet okolnostmi. Vláčet ne! Unášet, jako letní vánek. Prostě jen tak, počkat co přijde. Mám to někde hluboko v sobě. Občas se to ozve. Budu muset líp poslouchat.

U míchání bábovky se cítím svátečně. Je neděle a z kostela zvon….Zazní mi v uších kousek písničky. Spokojeně míchám všechny přísady k sobě a u toho přemýšlím. Bylo by tak hezké zcelovat podobně lidské vztahy. Někdo je sladký jako cukr, ale i s cukrem se má šetřit. Když je ho hodně, stává se jedem. Další je rozteklý, jako vajíčko. Beztvarý, flegmatický a bez názoru. Ale bez vajíčka se většinou málokterá buchta obejde. Pak tady máme vůdce. Mouku. Bez ní, se to v tomto receptu neobejde. Vždycky je potřeba někdo s názorem, ideologií, která nebude zneužita. Když přisypávám mák, myslím na tisíce všech, kteří se přidávají a ochucují jen občas, výjimečně. A ti hrozinkoví jsou něco mezi. Sladcí a velcí, tak akorát. Někdo je má rád a jiný zase nesnáší. Přesně tak je to mezi lidmi. A ještě jogurt. Bílý, jako sníh. Čisté duše, které laskavě hladí a pojí všechno dohromady. Nakonec ti, co mají v sobě prášek na pečení a dokáží vše pozvednout. Dnešní bábovka bude scelovací, pomyslím si. Kéž by to vždycky šlo tak snadno.

Všichni doma ještě spí. Rozhodnu se uvařit oběd, ať nemusím později. U vaření přemýšlím nad tím, jestli si tohle kluci budou pamatovat, jako já, když jsem bydlela s rodiči, nebo jezdívala k babičce a dědovi. Nedělní obědy a buchty, které voněly ještě dlouho potom, co jsme je snědli. Utíkám ke svým vzpomínkám a stávám se nepozornou. U slévání vody z brambor se trochu opařím. Jak jsem stará, tak jsem blbá, pomyslím si. Přesně. Není to o věku. Co vlastně můžeme naše děti naučit jiného, než to, co jim sami ukazujeme v životě? Žádné poučky nepomůžou, když je nedokážu žít. A moji kluci jsou teď ve věku, kdy veškeré poučky a pravidla vyvracejí. Potřebují si to zažít po svém. Nikdy jsem si nepomyslela, kolik emocí mi mateřství přinese. Občas jsem na to nebyla připravená a přiznejme si, že nejsem dodnes.

Za pár týdnů, mi starší syn vylétne z hnízda. Daleko. Vlastně se na to už rok připravuju. Taková blbost! Na to se prostě nedá připravit. Jeho postel bude prázdná, naše hašteření už nebudou muset poslouchat kočky, ani sousedi čekající na výtah. Přijdou dny ticha. Ještě většího, než je teď. Nezůstanu sama. Nikdy jsem nebyla, avšak uvnitř cítím velkou proměnu. Možná se bojím, jak uspěje v životě. A opět kvůli sobě. Vychovala jsem ho dobře, poradí si sám, zvládne to? Copak ty jsi v jeho věku všechno zvládala? Prostě se to naučí! Mají tyhle pocity i otcové, nebo jen my přecitlivělé mámy, které si při každých narozeninách našich dospělých dětí tajně prohlížíme fotky z porodnice?

Opařenou ruku si ponořím pod ledovou vodu a zahledím se oknem na vrcholky hor, abych zase nebrečela. Za chvíli vstanou, tak se seber holka. Ty tvoje krokodýlí slzy nikoho nezajímají. Nebuď jak malá. Myslím na svoje rodiče, jaké pocity asi prožívali, když jsem opustila domov já? Daleko. Nemluvilo se o tom. Kdykoliv jsem přijela v kuchyni to vonělo, náruče mých rodičů byly měkčí, než dřív a buchty se pekly nějak častěji.

Umyju nádobí, nazdobím stůl a doprostřed postavím bábovku. Je neděle ráno, kostelní zvon vyzývá k modlitbě. Já mám tu svoji dneska už za sebou.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články