Jste obětí cancel culture a hyperkorektní doby, nebo jen hulvát?

Zprávy o lidech, kteří se stali obětí tzv. cancel culture, se na nás valí ze všech stran. Může to vypadat, že se nad naší společností skutečně stahují černá mračna novodobé totality. Je-li to tak, všichni bychom měli zbystřit!

Naposledy jsem se tomu rozhodla věnovat pozornost v případě bohatě zdokumentovaného odchodu Jiřího Černického (56), umělce a pedagoga na UMPRUM, právě z této instituce. Černický nejprve zveřejnil dopis adresovaný UMPRUM, který vlastně celou věc odstartoval – zde si ho můžete přečíst. Mluvilo se o tom všude – na seznamu, na Echu24, iDnes nezaváhal a nepromarnil svou šanci na pořádně šťavnatý titulek: Výtvarník vzdal výuku kvůli hyperkorektnosti, prý diskriminoval Islámský stát. Na tyhle věci se hodně kliká, online inzerenti museli mít žně.

Psychicky velmi stabilní boomer vs. sněhové vločky

V téhle kauze je všechno: zástupce generace a pohlaví, které se nadcházející hyperkorektní cancel culture totalitou cítí nejvíce ohroženo. Tato konkrétní oběť cancel culture byla mnoho dní zvána do rozhovorů, pořadů a podcastů, aby pohovořila o dusivé atmosféře na UMPRUM, ve které již dál nemohl působit. O měsíc později někoho napadlo zeptat se i na pohled z druhé strany. Byl to web Alarm, který přinesl rozhovor se studentkami, na jejichž chování si Černický nejvíc stěžoval.

Najednou ten příběh vyznívá trochu jinak. Prvním z docela zajímavých detailů, které ve smršti článků o Černickém mohly zapadnout, je to, že pedagog neodchází v tom smyslu, že by ho příslovečná poslední kapka donutila složit funkci: končí mu pětileté funkční období, a aby mohl v pedagogické práci pokračovat, musel by se zúčastnit výběrového řízení. Ale „rozhodl jsem se nepřihlásit se do výběrového řízení“ nezní tak dobře jako (odcházím, protože) „těžce nesu pedantskou kontrolu údajného korektního pojmenování věcí.“

Zajímavé je, že studentky se shodují s Černického popisem dusivé atmosféry v ateliéru, příčiny však vidí někde jinde. Popisují, jak probíhala práce v ateliérech, kde Černickému prezentovaly svoji práci: „Máme se o nich bavit s ostatními studenty a vedoucími, vyslechnout si kritiku a podněty k jejich zlepšení. První hodinu to tak většinou bylo, jenomže téměř pokaždé pak přišel okamžik zlomu v Černického náladě a ochotě vést normální rozhovor. Situace se úplně změnila. Impulsem pro to mohlo být cokoliv. Něčí názor. To, že s ním někdo bezvýhradně nesouhlasil. To, že někdo z nás neznal umělce, o kterém byla řeč.“

Černický také kritizoval upadající úroveň znalostí současných generací studentů: neznají, co by znát měli. Evidentně se ho to velmi hluboce dotýkalo, protože tyto situace nezvládal. „Místo toho, aby nám umělce představil a ukázal nám jeho dílo, tak se rozkřičel a zbytek konzultací pokračoval v tomto duchu. Často se na konzultacích někdo rozbrečel. Nešlo ale o to, že by daný neustál kritiku své práce, ale spíš o vypjatost situace, hádky stočené k jiným, často osobním věcem.“

Také si vzpomínám na jednoho vyučujícího na vysoké škole, kterou jsem studovala. Jednalo se o velmi náročný předmět v prvním ročníku – takový, který studenti museli nejčastěji opakovat. Náš pedagog byl velkým odborníkem ve svém oboru, ale s námi mluvil jako s žáky pomocné školy. Stačilo, aby nikdo na semináři nebyl schopný přeložit latinské rčení, které v semináři docent pronesl (a které s probíranou látkou vůbec nesouviselo). Zvyšoval na nás hlas, urážel nás a trousil pasivně agresivní ironické poznámky. Přestože jeho teatrální výstupy někdy působily až komicky, překvapilo mě, že s námi takhle tento docent může mluvit. Kdyby se na mě takhle rozkřikl u zkoušky, jistě bych se také rozplakala.

Kdo tady není připravený slyšet kritiku?

Jiří Černický uvádí, že studenti dnes nechtějí slyšet kritiku. Jeho bývalé studentky se k tomu vyjadřují trochu jinak: „Kritiku vyžadujeme. Nezažila jsem, že by se někdo zhroutil z kritiky, kterou mu Jiří Černický dal. Nikdy opravdu nešlo o nijak ostrou kritiku těch děl. Vyloženě se ptáme, co udělat jinak, a proto jsme tam. Ty vyhrocené chvíle přicházely v momentě, kdy se kritika týkala něčeho jiného než děl samotných. Většinou to byly poznámky osobního rázu nebo něco naprosto nevyžádaného. (…) Někdy okomentoval náš vzhled, tetování, diagnostikoval nám úzkosti a deprese. Nijak jsme se z toho nehroutily, přesto si myslím, že to z jeho pozice nebylo úplně na místě.“

Zajímavé je i to, když studentky zmiňují, že jednou je sám Černický požádal o kritiku své výuky. Když se mu jí dostalo, nedokázal ji přijmout. Samozřejmě nyní fabuluji, v jeho ateliérech jsem nebyla, ale pokud vycházím ze svých zkušeností s podobně autoritativními, pedantskými typy lidí, můj tip na interpretaci konfliktu je následující: Černický je jako oceňovaný umělec zvyklý na obdiv a uznání. Následkem jeho hrubého chování v ateliérech se mu jí u mladé generace, která začíná vyžadovat slušnost v mezilidských vztazích a je stále méně ochotna nechat se urážet, příliš nedostávalo. Čím vypjatější situace byla, tím více Černický viděl, že jeho obvyklé metody zesměšňování nefungují. Měl před sebou studenty, které si do ateliéru sám vybral, ale jejich mlčení si správně vykládal tak, že v očích svých studentů není velkým umělcem, ale spíše psychicky nestabilním hulvátem. Taková situace byla pochopitelně neúnosná pro všechny.

Tohle je, myslím, jádro problému, které se jako červená nit táhne všemi šokujícími příběhy o cancel culture. Lidé jako Černický si představují svobodu slova tak, že si mohou říkat naprosto vše, co chtějí, a jejich vyjádření nesmí být nikým kritizována nebo napadána. Trpce se klamou.

Samozřejmě, že objektivní názor si nemůžeme udělat ani po vyslechnutí svědectví z obou stran. Jen je velmi zajímavé, že Černického pohled se objevil všude a dlouhou dobu těžce převažoval, než se začaly objevovat i vlaštovky druhého názorového proudu. Zhlédla jsem celou diskusi Echa24 z Knihovny Václava Havla, kam byl Černický pozván společně s mou oblíbenou Terezou Matějčkovou a dalšími. Také si ji můžete pustit:

Je trochu škoda, že diskusi nemoderuje někdo jiný, ale přesto je zřejmý zajímavý fenomén: Jiří Černický, který své studenty osočuje z přecitlivělosti a neschopnosti přijmout kritiku (což je argument vlastní všem zastáncům teze, že mladí jsou dnes křehcí jako sněhové vločky a ze všeho se hroutí), ze všech účinkujících diskuse působí nejméně psychicky vyrovnaně, a to přestože je tam v názorové většině. Když začíná mluvit o psychiatrických lécích a své vlastní medikaci, není nejprve zřejmé, jak tím chce přesně přispět do diskuse. Nejspíš to má být opět nějaký výsměch mladší generaci, která chce o své psychické zdraví pečovat jinými metodami (?), místo aby si prostě vzala prášek, jak to dělá poslušně on. Černický na nahrávané diskusi v Knihovně Václava Havla vyjmenovává svoji psychiatrickou medikaci a dodává: „a jsem úplně v klídku.“ Později se velmi emotivně svěřuje s tím, že byl označen za rasistu, protože mluvil o svých zkušenostech s ústeckými Romy, kteří mu zničili housle za půl milionu. „V dnešní době se to už nesmí říct,“ říká Černický, přičemž není jasné, co přesně z toho, co řekl, se nesmí říkat, a jak tedy bude perzekuován či ostrakizován, když to řekl.
„Právě jste to řekl,“ upozorňuje ho Marta Hermannová, na což Černický odpovídá: „Protože tady nejsme na akademické půdě, jsem vás chtěl pobavit,“ přestože nic z toho, co řekl, zábavné nebylo, a asi by nebyl nijak potrestán, ani kdyby tuto svou zkušenost pronesl na akademické půdě. Připomínám, že na UMPRUMu mu skončilo funkční období, které se rozhodl si neprodloužit.

Naproti tomu Alice Koubová, která je do diskuse evidentně pozvaná jako zástupce mladé generace sněhových vloček, je tam nejlépe schopná věcné diskuse a přestože je velmi konkrétní, na nikoho neútočí. Velmi dobře myslím reaguje na Peňásovo staromilecké zahledění do dob, kdy bylo normální „říkat věci bez obalu“ – když něčí práce stojí za hovno, řeklo se, že stojí za hovno, to člověka nejvíce posune dál. Koubová říká, že všechny tyto pedagogické přístupy včetně nostalgie po fyzických trestech jsou „strašně zábavné, dokud se to nestane vám.“ Ano – pedagogové nás mohou kritizovat, ale sami jsou nekritizovatelní. Alespoň Černický se nejspíš hodně divil, když si řekl o kritiku své pedagogické práce. Je s podivem, že vůbec nečekal, že uslyší cokoliv jiného než chválu. Podobnou chybu už nejspíše znovu neudělá.

Už nelze dělat humor

Černický sám v diskusi říká: „Dneska už se bojím dělat humor. Nemůžu nic říkat tak, jak bych chtěl. Musím příliš konkrétně volit slova, aby se nestala nějaká tragédie nebo nějaký smutek, úzkost.“ Ano, to je další věc, kterou máme dnes a denně na talíři: že nelze dělat humor. Pokud chápu dobře kritiku hyperkorektnosti, největší problém je, že dnes již může být humor odmítnut jako rasistický, sexistický či jinak nekorektní, čímž se sami ochuzujeme o možnost se ze srdce zasmát.

Jasně, no. Zaprvé – „nelze dělat humor“ je dost vážné obvinění. Nelze ho dělat v tom smyslu, že dostanete pokutu nebo podmínku za „vtip o cikánech“? Moje zkušenost je spíš taková, že jakmile mi někdo řekne, „mám rád humor tak černý, že by mohl sbírat bavlnu,“ většinou následuje pár mimořádně primitivních vtipů o blondýnách, hubených Somálcích nebo o plynování židů, kterým se můžou smát snad jen slabomyslní školáci. Ale nejde o to, že by mi ty vtipy přišly urážlivé. Prostě mi to jen nepřipadá moc vtipné. Často se vzpomíná Česká soda, která dřív vycházela na České televizi, a nostalgicky se dodává: „to už by dnes odvysílat nemohli.“ Přestože některá videa se Čtvrtníčkem viděla stokrát a vždycky jsem se u nich zajíkala smíchem, problém s Českou sodou je dnes někde trochu jinde. Stejně jako se vyvíjí všechno ostatní, ani humor není úplně nadčasový. Skvěle o tom psal Ondřej Štindl v deníku N. Vtip je vždy vtipný pouze ve svém kontextu.

Zda dnes lze či nelze dělat nekorektní humor, na to se můžeme zeptat například Štěpána Kozuba, který se svou one-man show Bez urážky! dvakrát vyprodal O2 Arénu. Pamatujete si ještě na kontroverzi, která jeho vystoupení provázela? Připomenu vám ho: Kozub před obecenstvem vyřkl následující vtip:

Někdy po druhé světové válce jede autobus plný Romů, který se jede podívat do ghett, aby se to už nikdy neopakovalo. Průvodčí jde oznámit, že přijel „autobus plný cikánů“ a vrátný na to odpoví: „To my tady ale už neděláme“.

Dokážu si představit, že publikum ryčelo nadšením, které Kozub ještě umocňoval, když zvolal: „Všechny nás tady zavřou!“ Ale co se stalo doopravdy? Ředitel židovského muzea v Praze se proti jeho vtipu ohradil, vyjádřil se v tom smyslu, že hanobí oběti šoa, a pár desítek lidí o tom napsalo blog či facebookový post, kde se vyjádřili v Kozubův prospěch či neprospěch. Pak na to všichni zapomněli.

Takže… asi možná nakonec lze „dělat humor“?

Lidé byli zrušeni

Pojďme na poslední a nejzávažnější obvinění dnešní hyperkorektní doby: že umlčuje ty, kteří v souladu se svobodou slova říkají nepopulární nebo nekorektní názory.

Já jsem naprostou zastánkyní svobody slova v takové podobě, v jaké ji máme dnes. Můžete říct cokoliv, pokud nevzýváte k násilí. Pokud svým slovem někomu ublížíte, soud vyhodnotí, jestli jste poškodili jeho dobrou pověst, nebo se jednalo o přijatelnou kritiku. V Česku je od roku 2000 trestné zpochybňovat holokaust, což je dosud zřejmě jediný zákon přijatý proti konspiračním teoriím a fake news, který máme. Existují na něj různé názory, sama si nejsem jistá, jestli by právě tohle měl ošetřovat zákon – pokud souhlasíme s tím, že lidé mají právo říkat, že Rusové na Ukrajině osvobozují ubohé obyvatelstvo od nacistů a ničí tam laboratoře na výrobu biologických zbraní, nevím, proč už by neměli mít právo tvrdit, že plynové komory sloužily k odvšivení židovských dělníků, kteří v táborech žili dobrovolně a spokojeně. Nemám na to jednoznačný názor a nechci se pouštět do složitějších rozborů. Jinak jsem se stavem svobody projevu v ČR vcelku spokojena.

Ale všichni takhle spokojení nejsou! Googlím si „oběti cancel culture.“ Vychází mi z toho jako první J.K. Rowlingová, která je dlouhodobě kritizována za svůj postoj k transgender lidem. Dále Ricky Gervais, který také podle iDNES řekl: „Je tu nový podivný druh fašismu, kdy si někteří lidé myslí, že vědí, co je možné říkat a o čem by se mělo raději mlčet. A to je vážně divné. Jen proto, že vás něco uráží, nebo se vás to nějak dotklo, přece automaticky neznamená, že máte pravdu.“

Rowlingová je často citovaná osobnost, která je velmi aktivní na svém twitterovém účtu, kde hájí práva LGBT osob. Ricky Gervais je komik s velmi žahavým humorem, který se pouští do všech myslitelných lidských skupin. Na Netflixu mu v uplynulých letech vyšlo hned několik pořadů, které mají skvělé hodnocení. Jsem velkou obdivovatelkou jeho role Dereka, kterou ztvárnil v seriálu Derek (to je třeba humor podle mého gusta!), ale upřímně řečeno nechápu, na co naráží s tím novým fašismem. Obě dvě tyto osobnosti jsou v médiích velmi frekventovaně. Nevím o tom, že by je někdo nějak „zrušil.“ Co se jim však stává, je to, že jsou masivně kritizovaní.

Jsou kritizovaní jako kdokoliv, kdo má jakýkoliv názor. Jasně, to už je součást naší doby: anonymita sociálních sítí způsobuje, že lidé si neberou servítky. S velmi ostrou kritikou se setkává například Zdeňka Šíp Staňková, která na profily své stránky Děti jsou taky lidi nepíše nic jiného, než že k dětem se máme chovat s respektem. Je rušena? Ne. Kdykoliv je v televizi MasterChef, mnoho lidí, kteří tyhle kuchařské reality shows sleduje, píše dost ostré komentáře proti jednomu či druhému soutěžícímu. Jsou tihle soutěžící oběťmi cancel culture? Ne.

Co je cancel culture

Je tedy vůbec někdo obětí cancel culture? Ale ovšem. Je to kdokoliv, kdo je perzekuován státní mocí nebo veřejnými institucemi za něco, co řekl (s výjimkou podněcování k násilí – ti ať jdou sedět). Všichni ti hlasatelé Boží pravdy, kteří čelí policejnímu vyšetřování nebo dokonce obvinění za to, že si dovolili říci, že „manželství může být pouze mezi mužem a ženou,“ a „Bůh nemá rád homosexualitu“ a podobné mravokárné, z kontextu vytržené biblické pasáže, které se homofobům hodí. (Mimochodem – dovolím si uvést odkaz na vědeckou studii, ze které vyplývá, že homofobie u mužů je často spojena se vzrušením z homosexuálních obrazů, které si subjekty buď nejsou vědomy, nebo ji popírají.) Toto jsou výroky, za které by nikdo neměl být souzen, a už vůbec ne odsouzen. Lidem, kterým se to stane, přeji co nejrychlejší proces s rozsudkem o jejich nevině a také studený obklad na čelo a dobrého terapeuta, který by je zbavil traumat, kvůli kterým mají pocit, že konají Boží dílo.

Jedná se třeba o ty pekaře, kteří odmítli péct dort na duhovou svatbu, později byli osvobozeni. Tam je to, myslím, celkem jednoznačné. U nás by to mohla být učitelka, která před dětmi popírala ruské válečné zločiny na Ukrajině. Tenhle případ je zajímavější, protože se jedná o učitelku. Soud ji zprostil viny, což bylo podle mě správné rozhodnutí, avšak ve škole dostala výpověď. Škola je veřejná instituce. Je cancel culture, když vyhodila učitelku za „názor,“ že Rusové jsou mírotvůrci? A je cancel culture, pokud škola vyhodí pedagoga za to, že odmítá přijmout nové jméno transgender žáka, a stále ho oslovuje jeho původním zájmenem? Něco podobného se stalo i v Česku – učitelka angličtiny zjevně nespokojená s narůstajícím počtem queer studentů ve svých hodinách se rozhodla nenechat to tak a napsat na internet článek, ve kterém jednotlivé případy svých studentů detailně rozebírá. Je dost možné, že takových situací bude přibývat.

Zde se opatrně kloním k možnosti posuzovat každý jednotlivý případ individuálně. Zaprvé – pokud pedagog jakýmkoliv způsobem své studenty uráží nebo traumatizuje a činí tak vědomě, nemá ve školství co dělat. To může být příklad všech pedagogů, kteří bez jakékoliv souvislosti s učivem začnou žáky intenzivně seznamovat se svými názory na jejich sexualitu. Zadruhé: určitě bude záležet na tom, co ten daný pedagog učí. Pokud někdo nevěří na evoluci, protože v Bibli se píše, že jsme všichni potomky Adama a Evy, je to jinak závažný problém u učitelky biologie a učitelky náboženství. Pokud učitelka českého jazyka dětem vypráví, že Ukrajinci jsou nacisté, od kterých nás Rusko zachraňuje s vydatnou pomocí Wagnerových žoldáků, kteří mají na těle vytetované říšské orlice a čísla 88, nevypovídá to sice mnoho o jejích schopnostech kritického myšlení, avšak zase v jiné hodině by to mohla být velmi zajímavá ukázka kognitivní disonance. Nejsem si však jistá, jestli je to učivo základní školy. Jak říkám – být ředitelkou školy, nevěděla bych, jak situaci řešit. Doufám, že však ředitel školy popřál sluchu rodičům jejích žáků. To by měl být jeden z těch důležitějších rozhodovacích faktorů.

Svoboda slova není právo být nekritizovatelný a nezakládá nárok na pozornost

Myslím, že mezi lidmi, kteří se zaklínají svobodou slova a straší nás nově nastupující totalitou, je velká část těch, kteří si pojem svobody slova vykládají poněkud mylně. Samozřejmě, že svoboda slova je základním pilířem demokratického státu. To, že je můj názor neobvyklý, ještě nemusí znamenat, že není úplně stupidní. Když budu tvrdit, že země je placatá, nezakládá mi to nárok na to, aby si mě pozvali do Otázek Václava Moravce. Pokud budu veřejně působit na platformě, která je poskytovaná soukromým zřizovatelem, a budu porušovat jejich pravidla, musím počítat s tím, že mi mohou odebrat účet. Je to cancel culture? A je cancel culture i to, když budu z prvotřídní restaurace vyhozen za rozmazávání fekálií po kachličkách? I v případě, že restaurace nemá nikde zveřejněno, že rozmazávání fekálií po kachličkách je zakázáno?

To, že je doba nyní citlivější než před dvaceti lety, myslím cítíme všichni – a díkybohu za to. Že přestává být společensky přijatelné říkat Romům cikáni a tak podobně -, to mi nepřipadá jako omezování svobody slova. Je to prostě jen kultivace výrazových prostředků ve veřejném prostoru.  Já osobně nechci číst a poslouchat nikoho, kdo se vyjadřuje rasisticky, sexisticky, homofobně nebo transfobně – prostě jako hulvát, přestože budu hájit jejich právo na to se jako hulvát chovat. Je ale možné, že pokud to bude více lidí cítit jako já, poskytovatelé platforem budou své uživatele zavazovat takovými pravidly, aby se jako hulváti nechovali. Pro tuto „svobodnější“ společnost nejspíše vzniknou specializované rezervace, kde bude povoleno vše – včetně vtipů o plynování židů. Přejme jim to.

Moje svoboda slova spočívá v tom, že na svém prostoru si mohu říkat a psát, co chci. Pokud mé názory budou lidem připadat debilní, mají právo to říci – to je zase jejich svoboda slova. Tuto svobodu musíme kultivovat a bránit.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články