Sociální dávky se mohou změnit v nebezpečné drogy
Nedávno jsem se opět začetl do skvělé knihy Dějiny USA od autorů George B. Tindalla a Davida E. Shi. V Americe 19. století sociální pomoc neexistovala, lidé si museli poradit sami.
„Když začala roku 1837 zima, bylo podle novin v New Yorku 200 000 lidí „ve stavu nejkrajnějšího zoufalství a bez naděje, bez prostředků se kterými mohli zimu přežít, odkázaných na dobročinnost“. Vláda rozhodně žádnou pomoc neposkytovala, jedině církve a dobročinné spolky.“ Píše se ve zmíněném díle na straně 213. A nejen vláda čili federál, ale ani státy, města či obce tento problém nijak neřešily, zkrátka, každý ať si poradí, jak umí. Američané to tehdy akceptovali. Ostatně jim nic jiného nezbylo. To, že se lidé museli spoléhat na druhé schopnější a úspěšnější lidi, také vedlo k vyšší míře solidarity a pocitu zodpovědnosti za druhé, protože nikdo nemohl počítat s jakýmsi abstraktním státem.
Samozřejmě, tohle je extrém, a myslím si, že nikdo rozumný by se do těch časů vracet nechtěl. Na druhé straně to člověka posiluje, a tak nějak vede dopředu. Nutí jej k výkonům, vydat to nejlepší, co v něm je, aby makal a přežil, pomohl si sám a nespoléhal na druhé. Ostatně příroda je na tom založená.
Ano, pomáhat chudým je konzervativní vlastnost, ale rozhodně ne každému chudému. Sociální dávky by měly pomoci v nouzi, dodávám v nezaviněné nouzi, třeba když třeba člověk vinou nemoci nebo úrazu nemůže dále pracovat. Neměl by je brát ten, který všechno lidově řečeno prochlastá a pak přijde s tím, že mu stát musí pomoci, protože je chudák. Tak to ani náhodou.
Sociální dávky se také mohou změnit z léku na nebezpečné návykové drogy. Ano, měly by pomoci pouze v krajních případech po omezenou dobu a katapultovat člověka zpátky do normální společnosti. Trvalé pobírání sociálních dávek, čili bezpracných a nezasloužených peněz, mění člověka v trosku stejně jako hašiš, heroin, atd.
Mám dojem, že se obecně měníme v návykovou společnost, v níž velká část lidí, kterým se právem říká dezoláti, pouze chtějí, aby je stát, čili Ti ostatní, kteří řádně pracují a platí daně, živil a zajišťoval jim bez vlastních zásluh slušnou životní úroveň. Oni neustále operují svými údajnými právy, ale jaksi zapomínají na povinnosti. Takhle to ale však není možné, to by byl konec civilizace.
V souvislosti s tématem článku bych rád připomněl: Peníze byly vymyšleny a používají se jako prostředek směny. Na jedné straně je vykonaná práce, na druhé straně zboží, nebo služby, které potřebuje ten, kdo vykonal práci. Někdy je toto pravidlo porušeno a člověk, nebo firma nechápe, za jakou práci peníze dostává. To je případ dlouhodobých dávek, nebo dotací, které postupně ničí konkurence schopnost, morálku a návyk dělat věc, kterou chce někdo jiný dobrovolně koupit. Dávky, nebo dotace jsou v této situaci čertovými penězi. A podobně jako čert v pohádkách (popis zkušenosti předků) bere své oběti do pekla, tak i dnešní dávky a dotace dělají podobnou… Číst vice »
Máte pravdu. Od dob první republiky, kdy se každý o sebe musel postarat sám nebo spoléhat na rodinu či charitu jsme se dostali do časů, kdy naopak stát platí téměř všechno. Paradoxem je, že jako droga fungují i mnohé snad i v dobrém míněné dotace. Protože jsou určeny nikoliv pro malé (viz Agrofert), nebo finančně slabé (viz např. FTV sloužící převážně bohaté klientele).
Adélka mi kdysi nabídla k přečtení knihu sociologa Daniela Prokopa s názvem Slepé skvrny. Psal jsem na ni recenzi, je k dohledání. Jde o velmi poctivý text s mnoha pro mne překvapivými, ale pravdivými závěry. I ze své praxe mohu říct, že mne někdy přiznání či častěji nepřiznání některé sociální dávky i dnes ještě překvapí.
pani Radko, u nás, na sk to funguje v podstate ako pán autor opisuje, ako to je v česku neviem.Je problém hlavne v invalididách-to je korupčné.Lebo štátne dávky sú u nás stanovené zákonom a je to ako opisujete ten postup.
áno, pokial sa zaoberáte textom ako takým, tak hej