Odmítli resuscitaci nemocné ženy, Ústavní soud se jich zastal.
Choulostivé téma, které laik nemůže u konkrétního případu relevantně posoudit. Jedno je ale jisté, lékařská péče má dvě polohy, odbornou a lidskou, ve smyslu empatie a komunikace. Ne vždy jdou obě stránky ruku v ruce, ale
netřeba věšet hlavu, naše zdravotnictví rozhodně není v háji ani po stránce komunikace s pacientem, jen někdy vázne nebo zcela chybí, a to je škoda a ještě víc špatně.
V roce 2013 zemřela v jedné okresní nemocnici žena, trpící nádorovým onemocněním v terminálním stádiu, cukrovkou a nemocemi ledvin a plic. Lékaři předem vydali pokyn „Do Not Resuscitate“, neprovádět resuscitaci. Po její smrti se pozůstalí za toto rozhodnutí obrátili na soud, který každému ze žalobců přiznal odškodné 240.000 korun. A tak spor přes různá odvolání doputoval až k soudu ústavnímu, který stížnost dětí a manžela zamítl.
Soudce zpravodaj nález ÚS zdůvodnil takto, „Zdravotnický personál se rozhodl v souladu s poznatky lékařské vědy a dal pokyn neresuscitovat pacientku v určitém okamžiku, který vyhodnotil jako beznadějný, a nelze v tom spatřovat nějaké zaviněné protiprávní jednání, které by vedlo k úmrtí pacientky. Ta byla v takovém stavu, že by v nějaké velmi krátké době zemřela. Zdravotnický personál postupoval v tomto případě s respektem k právu na lidskou důstojnost pacientky a rozhodl se, že nebude prodlužovat ten okamžik utrpení a umožní pacientce odejít z tohoto světa,“
V kuloárech se navíc mluví, že přístup dětí k nemocné a celému dění byl řekněme, poněkud zvláštní. Nic méně kdo může v tomto případě soudit. Nakonec tak učinil soud druhé nejvyšší instance. Každý si můžeme položit otázku, jestli správně nebo chybně.
Zároveň soud poukázal na nedostatky v komunikaci. Zde svoji zkušenost přidat mohu.
Případ první, operace tříselné kýly. Operující lékař se mi před operací představil a vše mi vysvětlil. Byl u toho, když mě vzbudili, během hospitalizace mě navštívil a také propouštěl. Na kontroly jezdím k němu.
Případ druhý, zavedení stentu. Lékaře, který zákrok prováděl, jsem si musel doslova vypátrat a postupně z něho informace dolovat. Propouštěl mě zase někdo jiný.
Oba případy mají jedno společné. Po odborné stránce precizně provedené zákroky, po stránce komunikační případy rozdílné. Samozřejmě nejdůležitější je zdravotní výsledek, ale zrovna tak nelze podceňovat stránku druhou. Zájem o člověka jako o pacienta má blahodárný vliv na jeho psychické rozpoložení. Zvláště před zákrokem a těsně po něm.
Psáno pro blog.idnes.cz
Už jsem to psal jinde. Žijeme ve světě, kde vysoké procento občanů volá po euthanasii, i když fakticky nemá ponětí, oč vlastně jde a jak snadno ji lze zneužít, což se koneckonců již děje tam, kde je oficiálně povolená a tolerovaná.
Na druhé straně neumíme život uchopit v jeho komplexu s tím, že smrt je jeho součástí. Resuscitovat člověka, který má řadu závažných diagnos a je absolutně bez šance, je zhovadilost. Jsem rád, že ÚS se vyslovil ve smyslu rozumu a etiky.