Maminko, ta paní má miminko v bříšku?

Vzduch se za dusného odpoledne v nacpané neklimatizované tramvaji podobal dobře vytopené parní lázni. Stál jsem poblíž dveří za řidičem, opíral se o nejbližší volnou tyč a krátil si dlouhou chvíli pozorováním okolí.

„Maminko, jak se pozná, že má paní miminko v bříšku?“ Optala se malá černovlasá dívenka své matky, jíž seděla na klíně na sedačce pro invalidy hned za předními dveřmi. Neméně černovlasá maminka se na svou ratolest usmála a levou rukou si ji k sobě úžeji přitáhla. Pravou ruku v sádře posunula tak, aby dcerku moc netlačila do zad a odpověděla: „Miluško, když si rodiče moc přejí miminko, tak mamince začne růst bříško a ta potom vypadá jako ta paní na obrázku, který jsem ti ukazovala dnes ráno.“ Bylo jasné, že Miluška už asi dobře ví, jak takové těhulky vypadají a teď si jen přeje, aby jí to maminka zopakovala.

„A maminko, vy si s tatínkem moc přejete, abych měla sourozence? Hodně moc? A už ti roste v bříšku?“ Maminka se usmála ještě víc: „To víš, že přejeme, miláčku, ale někdy to nejde tak rychle a chvilku to trvá.“ Miluška se zadumala, až zkrabatilo čílko a pak přišla s nápadem: „Mamí, já vám s tím přáním pomůžu a budu si přát, aby ti v bříšku začal růst můj bratříček. Hodně moc. Můžu?“ Černovlasá maminka políbila dcerku do černých vlásků a ujistila ji, že si každopádně bratříčka přát může. Hodně moc.

Naproti těm dvěma černovláskám na druhé sedačce pro invalidy seděl v triku kulišák. Patřil k sortě mladých mužů, kteří své kulichy hrdinně neodkládají ani v tramvajích, ve kterých je ještě o dobrých dvacet stupňů víc. Podle rysů mu bylo tak sedmnáct, i když ten kulich mohl jeho věk poněkud zkreslovat. Jeho prsty hbitě kmitaly po displeji mobilu, zpod kulicha mu nenápadně vykukovala dvě bezdrátová sluchátka, která měl pevně vražená ve svých uších a z nichž se navzdory kulichovému přitlumení ozývalo přidušené tuc, tuc, tuc.

Tramvaj zastavila ve stanici, dveře se otevřely a dovnitř se prodralo pár lůčků čerstvého vzduchu. Společně s nimi se dovnitř podařilo nastoupit i bledé blondýnce, která se postavila mezi naše černovlásky a kulišáka. Miluška vzhlédla vzhůru, roztáhla pusinku od ouška k oušku a zeptala se své rodičky: „Maminko, tahle paní si taky přeje miminko a podívej, ta už ho v bříšku má. Co myslíš, bude to holčička nebo chlapeček?“

„Miluško, buď zticha, prosím tě, to se nemůžeš takhle ptát.“ Snažila se velká černovláska zachránit situaci a omluvně se na blondýnku usmála. Ta se sice též pokusila o úsměv, ale vypadalo to, že jí do smíchu moc není. Bylo vidět, že v tak pokročilém stádiu těhotenství nejede nacpanou rozpálenou tramvají jen tak pro vlastní potěšení a že by se daleko líp cítila doma v klidu. A vsedě a ne v takovém horku.

Malá černovláska opět zkrabatila čílko, zřejmě o něčem usilovně přemýšlela. Pak se najednou velice hlasitě, aby její hlásek pronikl kulichem, obrátila na kulišáka: „Kluku, proč nepustíš tu maminku s miminkem v bříšku sednout?“ Velká černovláska se trochu ošila, ale malá se nenechala vyvést z rovnováhy a pro jistotu ještě dodala: „Tatínek vždycky říká, že maminky s miminkem v bříšku se v tramvaji mají pustit sednout.“ Poté už jen o poznání tišeji pro úplnost prohlásila: „I staří a nemocní lidé se mají pustit sednout, to říká tatínek také.“

Kulišák však měl své uši chráněné kulichem a zřejmě i těmi bezdrátovými sluchátky, a tak nereagoval. Místo něj však zareagovala velká černovláska. Levou rukou sundala dcerku ze svého klína a pravou rukou v sádře se snažila přidržet kabelku. Chystala se vstát, aby nabídla své místo blondýnce s miminkem v bříšku. Ta trochu zrůžověla, ale zřejmě to nebylo tím, že by se jí udělalo o fous líp, spíš jí to celé přišlo poněkud trapné. Nabízené místo s díky odmítla, přestože na ní bylo vidět, že by si opravdu potřebovala sednout.

Tramvaj už chvilku stála před křižovatkou na červené a k řidičovi do kabiny pronikly hlasy z prostoru bezprostředně za ním. Dvířka se pootevřela, nejdřív vykoukla střapatá fousatá hlava a hned poté se objevil bernardýn: „Mladíku, jestli okamžitě neuvolníš místo tady té těhotné ženě, tak na příští stanici vystupuješ.“

Bernardýnův hlas byl sice natolik silný, že pronikl kulichem i sluchátky, ale kulišák se nechtěl vzdát bez boje: „I počemu eto?“

Šum hlasů v tramvaji utichl a cestující upřeli zraky na bernardýna, jak si se záludnou kulišákovou otázkou poradí. Pokud se někteří domnívali, že mu začne zpaměti v ruštině citovat předpisy o místech pro invalidy, tak se hluboce mýlili. Bernardýnova odpověď byla daleko prostší, stručnější, jasnější a doprovázená jednoznačnou gestikulací: „Protože tě odsud vyrazím.“

Kulišák byl zmaten, něco tak drzého rozhodně nečekal. Chvilku to vypadalo, že se začne ohánět nějakými řečmi o násilí na mladistvých cizincích, ale při pohledu do střapaté fousaté bernardýnovy tváře to vzdal. Povstal ze sedačky a odklátil se o kousek dál, přičemž si dal náramně záležet, aby svými pohyby ujistil okolí, že přestože on je tady pánem, byl na něm právě spáchán krutý a nespravedlivý zločin.

Těhulka tiše poděkovala řidiči bernardýnovi a s úlevou usedla. Obě ženy na sebe spiklenecky mrkly a černovlasá Miluška celou záležitost uzavřela s dětskou prostotou: „Mamí, ten pan řidič je určitě taky tatínek a já bych mu moc přála, aby jeho paní řidičová měla v bříšku taky miminko. Hodně moc.“ Těsně než jsme se stačili znovu rozjet, vykoukla z kabiny střapatá fousatá řidičova hlava ještě jednou, usmála se na Milušku a pravila: „Nestraš, princezno, já už mám doma čtyři takové, jako jsi ty.“