Čtyřkačkový hošek a drsný řidič autobusu

Drzost současných mladších generací prý nezná hranic. V některých případech však tato může být signálem, že se v budoucím životě rozhodně neztratí.

Chvíli po poledni slunce udeřilo do středu vesnice plnou silou. Všechny živé bytosti se chovaly, jako kdyby už nastala noc, protože žhavé paprsky způsobovaly ospalost. Psi zalezli do kotců, kde hltavě chlemtali vodu z misek. Kočky se skrývaly ve stínu pod keři a líně mžouraly kolem sebe, takže myši, vykukujících ze svých děr, byly v bezpečí. Jindy důstojně kráčející a zobající slepice znaveně kvokaly v popelištích pod kurníky.

Nebyl jsem na tom o moc lépe než místní živočišná fauna. Čekal jsem na autobusové zastávce. Předchozí generace ji moudře postavila ze dřeva, takže se do ní šlo schovat před sluncem i deštěm. Při poslední opravě jeden odpovědný génius usoudil, že současný obraz vesnice, vzniklé v osmnáctém století. vylepší moderním architektonickým skvostem. Jenže stavba ze skla by se skvěle vyjímala v New Yorku nebo Praze, ale na moravské dědině působila jako pěst na oko. Zastávka stála totiž kousek od kamenného kostelíka se dvěma věžičkami, jehož stavitel hledal inspiraci v gotickém stylu.

Z praktického hlediska zastávka neplnila pro čekajícího cestujícího ani ochrannou funkci. Ten pod nezvykle šikmou střechou zastávky při dešti zmokl více, než kdyby čekal mimo ní a ve vedru se uvnitř skleněné krabice dala naměřit teplota okolo padesáti stupňů. Na rozžhavené lavičce se nedalo vydržet ani v sukni či krátkých kalhotách. Odvážlivec, který by ni usednul, by riskoval popáleniny třetího stupně na pozadí.

Pomalu jsem proto chodil kolem zastávky. Pohyb vyvolával pocit, že kolem mé tváře mírně fouká. Šlo samozřejmě o iluzi, ale spoléhal jsem se na to, že síla myšlenky je mocná. Stejné úsilí jsem směřoval i k autobusu a v duchu si přál, aby dorazil co nejdříve. Po krátkém pohledu na hodinky však bylo jasné, že tento typ přibližovadla má tentokrát zpoždění. Nakonec se objevil v zatáčce asi po deseti minutách času řádného odjezdu.

Po otevření předních dveří mě ofoukl studený vzduch z klimatizace tak silně, že jsem málem upadl. Vlezl jsem dovnitř a měl pocit, že moje končetiny, čouhající z kraťasů a trička, brzy omrznou. Sáhl jsem dozadu a z kapsičky si vytáhl elektronickou peněženku.

„Do města, na náměstí,“ oznámil jsem řidiči a chystal se přiložit kartu na platební terminál, jakmile na něm naskočí příslušná zastávka.

„Pane řidiči?“ ozvalo se hlasitě z uličky mezi sedadly. Celý autobus zpozorněl.

Slova patřila malému klukovi, maximálně osmiletému. Měl na sobě kraťásky podobné barvy jako já a tenisky hrající snad všemi barvami. Ze žlutého trička s černými pruhy mu trčely ruce, jako dvě bílé hůlčičky. Buď nebyl s rodiči nikde na dovolené nebo se špatně opaluje, třeba zrzek nebo blonďák, pomyslel jsem si. Jenže jakou barvu měly jeho vlasy zůstalo tajemstvím, protože je měl ostříhané nakrátko a zakryté kšiltovkou s nahoru ohrnutým štítkem. Na zádech nesl brašnu potištěnou jakousi moderní animovanou figurkou neurčitého tvaru a pohlaví. Při troše dobré vůle by se klučík určitě do aktovky vešel.

Řidič zavrčel: „Co je?“ Postarší muž se šedými kotletami a malou lysinou na hlavě působil od prvního pohledu nepříjemně. Kdysi jsem si říkal, že tyto typy autobusová společnost úmyslně posílá na školní linky, aby si ve vozech udržela kázeň a pořádek.

Klučík se rozkročil a levou ruku si strčil do kapsy krátkých kalhot. Ve druhé držel jízdenku a strkal ji řidiči pod nos.

„Vidíte? Stojí na ní osm korun, ale vzal jste si dvanáct. Platil jsem dvacetikorunou a nevšiml si hned, kolik jste mi vrátil.“

Řidič vrhl po chlapci pohled, po kterém by i ten nejostřejší vlčák na vsi zalezl do boudy.

„A co jako chceš?“ Nafoukl se.

„Měl byste mi vrátit čtyři koruny,“ řekl kluk, vystrčil dopředu bradu a podíval se pánovi zblízka do očí. Zdálo se, že malý prďola odrazil nepříjemný pohled řidiče, jakýmsi neviditelným mečem.

Řidič vstal ze sedadla a shora na malou postavu protivníka zaburácel: „Nepovídej, to určitě!“ Rozhlédl se kolem sebe a křikl na celý autobus: „Musíte si dávat pozor, kolik vám vrátím!“

Kluk polkl. Viděl jsem, jak se mu chvějí prstíky na rukou. Trochu se nakrčil a mě se zdálo, že se co nevidět rozpláče.

Spletl jsem se.

Rozkročil se, jako kdyby chtěl znova vrátit ztracenou rovnováhu. „To přece nejde, abyste mi je nevrátil. To by nebylo spravedlivé!“ Všechna slova pronesl hlasitě a důrazně, jako v hodině jazyka českého.

„No, to nebylo,“ přikyvovala tetina s hůlkami na předním sedadle.

Řidič se ale taky nechtěl dát. „To víš, že jo. Teď ti dám čtyři kačky a ty si poletíš koupit do obchodu čokoládu. Ani náhodou!“

„Nepoletím,“ odrazil další těžký úder chlapec. „Schovám si je na zítřejší jízdenku, dostávám peníze na autobus od rodičů na týden a mám je spočítané.“

„Kdy už pojedeme?“ zvolal potící se muž v odřených riflích z třetího sedáku za řidičem. „Valím na odpolední, tak to urychlete!“

Z uličky se vyloupl další spolužák, vlastně spolužačka. Husté vlásky jí splývaly na ramena a horní část aktovky. Měla nasazený nevinný obličejík Marie Antoinetty a nos jako knoflík na nočním dámském pyžamu.

„Za čtyři koruny si žádnou čokoládu nekoupí, pane řidič,“ sdělila mu důležitě. „Nejlevnější je Království zvířat za osm.“

Mladší žena s kulatými brejličkami a batohem na klíně její verzi potvrdila: „Má pravdu to děvče. Tu čokošku mají za takovou cenu v akci v Kauflandu.“

Řidič se chytil za hlavu. Pravděpodobně došel k závěru, že se stal obětí světového spiknutí žáků prvního stupně základní školy. Sáhl jsem do kapsy jestli nemám pro neodbytného a statečného hoška nějaké drobné, ale řidič mě předešel.

„Tady je máš a maž!“ Otráveně řekl a podal chlapci čtyři koruny.

Klučík si je vzal, vsunul pečlivě do peněženky a vystoupil. Holčička jela na další zastávku, tak si šla sednout na svoje místo. Řidič nastartoval autobus.

Tetina s hůlkami spokojeně pronesla: „Tak je to správné, tak to má být.“

„Konečně,“ vydechl ulehčeně potící se muž.

A žena v brejličkách dodala: „Třeba měl pravdu ten hoch a třeba taky ne.“

Řidič po ní šlehnul svým typickým pohledem a otočil se ke mě: „A vy? Máte zaplacené nebo co jako?“

Holt existují malí kluci, kteří jsou větší chlapi než velcí chlapi, co jsou jako malí kluci.

Psáno pro Blogosféru

Z cyklu Korálky života

Píseň Srdce jako kníže Rohan zpívá Richard Müller. Zdroj: YouTube.cz