Ponižovaná dívka s kousanci na krku

Zastrašování vysává z obětí energii a bere jim zdraví a důstojnost. K tomu nejhoršímu patří šikana na pracovišti.

„Nesmíš si to od něho nechat líbit!“ zavrtěla hlavou kolegyně Jana. „Věř mi, něco podobného tady zažila spousta žen a mnoho z nich odešlo.“

Utřela jsem si slzy. „Ale tys sis přece musela taky zažít svoje. Jak jsi tady dlouho?“

Pokrčila rameny a zamyslela se. „Deset let? Ne. Jedenáct. Já tady byla už několik roků před ním. Na mě si ten hajzl nedovolí.“ Usmála se. „Neboj se, nakonec ho zvládneš.“

Zatím se mi nic zvládat nedařilo. Do firmy jsem nastoupila před několika měsíci, vybral si mě šéf účetního oddělení. Myslela jsem, že jako introvertovi mi komfortní zóna čísel poskytne klid a bezpečí.

Už u výběrového řízení se choval přísně. V tmavě modrém obleku, bílé košili a vázance s velkým uzlem, vypadal jako asketa. Na levé ruce nosil zlaté hodinky a často si vytahoval rukáv saka, jako kdyby se jimi chtěl pochlubit.

Pravděpodobně se vůbec neopaloval, protože měl bílou pleť jako albín. Byl vysoký a hubený, s ostře řezanými rysy v tváři a doleva mírně zahnutým nosem. Na každého se díval upřeně tak dlouho, až dotyčný po chvíli sklopil zrak. Když někdo řekl vtip, jenom vycenil zuby. Nešlo o úsměv, ale podivnou grimasu, která všechny okolo mátla. Před chvílí řval, až jsem se třásla.

Vlastně neřval. Nemluvil hlasitě. Každé slovo však člověka udeřilo do hlavy tak silně, že ho bolela hlava celý večer.

„Jste neschopná,“ pronášel klidně a tiše. „Mým oddělením už prošlo hodně koz. Ale vy jste unikát. U pohovoru jste předkládala maturitní vysvědčení. Divím se, že jste zkoušku z dospělosti vůbec udělala, protože vaše znalosti jsou na úrovni žáka třetí třídy základní školy.“

Přitom moje chyba neměla na nic vliv. Šlo o pár drobných, které jsem mohla vytáhnout na místě z peněženky a všechno by bylo v pořádku. Jenže on nepřipouštěl žádnou obhajobu.

„Emailem vám pošlu další práci. Zkuste si zprávu nejdřív přečíst. Potom si vezměte do ruky kalkulačku a počítejte. Už jste tady všem ukázala, že jste úplně tupá, tak pochybuji, že to sama dokážete. Proto někoho požádejte, ať vám pomůže.“

Odmlčel se a hleděl svýma hlubokýma a prázdnýma očima někam daleko. Já ty svoje měla pod stolem a dívala se na jeho vzorně vyleštěné polobotky, v kterých se odrážel můj nešťastný a vyděšený obličej.

Doma jsem se svlékla hned za dveřmi bytu a doprostřed předsíně na jednu hromadu naházela všechny šaty. Ve sprše horká voda z mého těla odplavovala všechnu špínu a hnus prožitého dne. Úkoly, nadávky, úkoly, ponižování přede všemi a zase úkoly. Břicho mi stlačoval neviditelný svěrák a hlava třeštila.

Večer se mi do scvrklého žaludku sotva vešel krajíček chleba a dva plátky šunky. Potom následovala sklenice vína a postel. Celou noc jsem se v ní převalovala, protože několik dní se mi zdál jeden sen.

Nejprve se ozvalo tiché zaškrábání na okno. Nepříjemný zvuk, jako když hřebík ryje do skla. Potom přišel šramot a někdo se protahoval mezerou ve ventilaci okna zvenku dovnitř. Najednou nade mnou stála vysoká postava v dlouhém plášti s kapucí přes hlavu. Nejprve zvedla obě ruce z boku do výše ramen. Měla je pod pláštěm, takže pohyb připomínal netopýra, který rozevírá křídla. Zavřela jsem oči. Ovanul mě dech zapáchající zkaženými vejci, já ucítila lehký dotek na krku a potom se propadla do hlubokého spánku.

„Vypadá to jako kousnutí nějakým hmyzem,“ sdělil mi lékař diagnózu. „Borelióza nebo klíšťová encefalitida není rozhodně nic, o co by člověk stál. Zajdete si na odběry, sestra vám vyplní žádanku.“

Už několik týdnů jsem na krku cítila svědění. V zrcátku se odrážely dvě malé červené skvrnky. Samozřejmě, že jako první jsem zkoušela hledat příčinu na Internetu. Jenže od možného nádoru, přes rakovinu kůže, až k potížím se štítnou žlázou, vedlo několik desítek nemocí. Lechtání se proměnilo ve svědění a později v občasnou bolest. Když nezabral ani prášek a přidala se únava se ztrátou energie, jiné řešení než bílý plášť nezbývalo. Červené skvrnky se navíc zvětšovaly…

Něco mě napadlo. „Pane doktore, myslíte si, že by ta vyrážka souvisela se stresem?“

Zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že jde o vyrážku. Vypadá to opravdu jako kousnutí, jen takové divné. Od komára nebo mouchy by bylo menší. Možná nějaký druh pavouka. Počkáme na ty odběry, tak buďte zatím v klidu.“

Seděla jsem za pracovním stolem a ťukala ve vysokém tempu do klávesnice. Můj šéf mi posílal další úkoly a já nestíhala. Kolegyně řekla, že se na ně mám vykašlat, ale nedokázala jsem to a snažila se stihnout co nejvíce do konce šichty. Stále jsem si nechtěla nosit práci domů, protože jsem tušila, že potom bych pracovala do příštího rána.

„Já nestíhám,“ z očí mi vyrazily slzy a stékaly po tváři.

Kolegyně Jana vstala. „Co nestíháš?“

„Za chvíli je porada, prý pokud podklady neodevzdám, mám se na co těšit,“ vzlykala jsem.

Jana přistoupila, sehnula se a objala mě kolem ramen. „Neboj se, já ti pomůžu.“ Vzala si stolu pár složek a vrátila se ke svému počítači. Předtím mi podala balíček papírových kapesníků a zrcátko. „Utři si šminky, máš je rozmazané. Ať nic nepozná. Přece mu neuděláš radost, aby věděl, že se trápíš.“

Podívala jsem se na ni. Není divu, že si muži Janu potají prohlíželi. Tvářila se nepřístupně, avšak byla nádherná. Husté černé vlasy jí splývaly na ramena a lemovaly obličej s jemnými, ale výraznými rysy. Uměla se skvěle oblékat, čímž podtrhovala svou štíhlou a souměrnou postavu s plnými ňadry. Dokonalá žena.

Vzdychla jsem si. „Jano, chtěla bych být jako ty. Jsi tak krásná a máš starost o někoho takového, jako jsem já. Ani nevíš, jak mi pomáháš. Jsi moje jediná kamarádka.“

„Jenom kamarádka?“ usmála se. „Přítelkyně je přece víc.“

Chtěla jsem přikývnout, ale zazvonil mi mobil.

„Tady sestra z ordinace praktického lékaře. Volám vám, že došly výsledky odběrů. Bylo by vhodné, abyste přišla. Co nejdříve.“

„Jak jsem dopadla?“ zeptala jsem se nervózně.

Sestra odpověděla: „Pan doktor vám všechno vysvětlí osobně.“ Asi zaslechla můj povzdech, protože dodala: „Máte nějaký problém s krví. Jste chudokrevná. Zatím nejde o nic vážného, ale musíte se začít léčit. Přijďte.“

Na odpolední poradě na mě šéf zase přede všemi útočil. „Jste jednoznačně nejhorší zaměstnanec. Jestli to bude trvat dál, vyhodím vás. Sama zvažte, jestli na to máte. Jste totálně neschopná. Teď se seberte a švihejte na podatelnu. Všem vyzvednete poštu, při zpáteční cestě se stavíte v bistru a donesete mi kafe. Lungo bez mléka a jeden cukr. Padejte! Na co ještě čekáte?“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Někteří kolegové se dívali do země nebo z okna. Jiní se na mě dívali s lítostí. Další dychtivě čekali, kdy se zhroutím nebo alespoň začnu brečet.

Jen jeden člověk se na usmíval a prsty mi ukazoval: Drž se. Jana. Co bych bez ní byla.

Cestou na podatelnu jsem se stavila na toaletě. Zalezla jsem do kabinky a zavřela za sebou. Po dosednutí na mísu klaply dveře WC a ozvaly se kroky.

„Mám pokračovat? Nebo ji mám konečně vyhodit a přijmout další?“ Mého šéfa bych poznala kdykoliv a kdekoliv.

Potichu jsem zvedla nohy a opřela je o dveře kabinky, aby nezaregistrovali mou přítomnost. S kým asi mohl mluvit?

„Vím, že za ní létáš se každý večer napít, ale krve má v sobě pořád ještě dost. Je stále plná života. Dokud nebude v obličeji úplně bílá, jako já…“ Šéf se chvíli odmlčel. „Napij se, musíš mít hlad.“

Po krátkém tichu následoval zvuk, jako když někdo pije slánkou limonádu. Potom přišlo tiché mlasknutí.

„Saj, prosím, saj!“ kňoural šéf a sténal.

Už jsem to nevydržela a rozkopla dveře kabinky.

Venku před umyvadlem klečel muž, který mě několik posledních týdnů ponižoval. Oběma rukama držel kolem pasu ženu, která se na něho dívala shora s dlaní položenou na jeho vlasech. Obličej měl zabořený v sukni mezi jejíma nohama. Vůbec na můj vpád nezareagoval.

Žena se podívala směrem ke kabince. Rozšířila oči a vycenila zuby. Po stranách jí vyčnívaly tesáky, z kterých odkapávala krev. Vyrazila ze sebe podivné zavytí.

Poznala jsem ji. Na nic jsem nečekala a vyrazila ven z toalety. Prosmýkla jsem se kolem nich a předtím pootočila hlavu.

V zrcadle pověšeném na stěně stále klečela omámená postava mého šéfa.

Jinak nikdo.

Má kamarádka Jana se ve skle vůbec neodrážela.

Pro upíra je krev přítele tím nejsladším a pro oběť je vysání vlastní krve přítelem tím nejbolestnějším.

Psáno pro Blogosféru

Z cyklu „Co děláme v temnotách“

Paramore: Decode. Zdroj: YouTube.cz