Nemocné dítě, nevyužitá příležitost mlčet

Na dobročinném portále Donio.cz byla zahájena sbírka na léčbu nemocného chlapce Martina. Potřebná částka je astronomická: sto milionů korun.

Má syndrom AADC, velmi vzácné genetické onemocnění (světově kolem 120 potvrzených případů). Na tuto nemoc existuje genová léčba: virem se do mozkových buněk vnese opravená DNA a ty budou schopny vytvářet neurotransmitery, což vinou nemoci nyní nejsou. Martin by tak měl šanci žít. Pojišťovna však tento lék odmítla proplatit.

Nemocné děti jsou jediná věc, na kterou pravidelně naráží moje obvykle převažující přesvědčení o tom, že život má smysl a je v zásadě dobrý. Nemoc, utrpení a smrt jsou jevy, které jsem ještě ochotná akceptovat ve světě dospělých. Jakkoliv nerozumím tomu, proč musí ze života odejít mladý člověk, rodič malých dětí, tyto příběhy v sobě obvykle uzavírám s pokorou a vírou, že moudrý Bůh mi jednoho dne vysvětlí, proč se dějí taková neštěstí.

Tyto vznešené myšlenky však nedokážu přijmout v případech jako je tento. Tváří v tvář něčemu tak smutnému, jako je chronicky se dusící dítě, mě napadá mnoho věcí, ale těžko hledám slova, která by bylo vkusné říct. Jsem ráda, pokud té rodině můžu pomoct alespoň penězi. Bohužel mnoho našich blízkých, kteří mají stejně jako já možnost přiložit ruku k dílu, případně alespoň mlčet, bere nemocné dítě jako příležitost demonstrovat svoji životní frustraci a omezenost.

Pod příspěvkem na facebooku s rozhovorem Martinova tatínka v DVTV se krátce po jeho zveřejnění vyrojily komentáře našich méně spokojených spoluobčanů rozhořčených nad tím, že dáváme peníze líným Ukrajincům, a pak nemáme na „naše děti.“ Jiné komentáře vyjadřovaly rozhořčení nad tím, kolik peněz berou naši politici a funkcionáři různých státních i soukromých firem, další (celkem pochopitelné) rozhořčení budilo rozhodnutí pojišťovny. Jedna paní dala rodičům jistě dobře míněnou radu ve stylu Jaroslava Duška, že jakmile uzdraví svá duchovní děla, to fyzické se okamžitě uzdraví i bez léku.

Naproti tomu se zvedla obrovská vlna solidarity. Lidé dosud poslali Martinovi přes 7,7 milionu Kč, cílová částka je přesto stále daleko. Člověk se neubrání jistým kalkulacím… stačilo by, kdyby si milion lidí řekl, „ok, pošlu stovku.“ Sto korun je částka, kterou rodina zaplatí třeba za parkování při celodenní návštěvě nákupního centra. Nebo za dvě espressa.

Samozřejmě, jsou mezi námi lidé, kteří neparkují v nákupním centru, protože auto nemají, a nemohou si ani dovolit espresso v kavárně. Přesto i tito lidé mohou alespoň mlčet, respektive nepsat alespoň v tomto případě na sociální sítě své pošahané výrony frustrace. Je mi líto, že více lidí tuto možnost nevyužilo.

Přesto – při pohledu na vzkazy, které dárci nechávají Martinovi a jeho rodině na stránce sbírky, je těžké necítit i naději. Češi jsou velkorysý národ. Jejich solidarita je tichá, není slyšet. Je jen vidět.

Sbírka pro Martina

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články