Koncentrák Buchenwald VII: Transporty utrpení
Do nacistických lágrů byly vypravovány pravidelné transporty. Hlavním dopravním prostředkem se stal vlak. Cesta bolesti a smrti po kolejích dala každému vězni představu co ho čeká na jejím konci.
U vlaků do vyhlazovacích táborů většina cestujících netušila, že na konci cesty je čeká smrt. Němci jim nechali zavazadla. Lidé se často domnívali, že budou vysídleni někam na opačný konec světa a dostanou šanci žít. Netušili, že se stali součástí promyšleného psychologického procesu, který je měl ukolébat, aby byli v dalším dějství smrtící hry lépe ovladatelní od příjezdu na nádraží až po vstupní dveře do plynové komory.
U transportů do koncentračních táborů nacisté nacpali cestující po stovkách do uzavřených nákladních vagónů, tzv. dobytčáků. Stráž zavřela dveře a zaplombovala je. Uvnitř nebylo nic k jídlu, ani k pití. Jen v koutě vagónu stál kbelík na výkaly, který zanedlouho přetékal a zapáchal. Vlak hlídali strážní, zpravidla s kulomety, rozmístění v pozorovatelnách upravených vagónů pro členy ostrahy.
V dobytčácích museli vězni stát. Bylo jich tam nacpáno tolik, že neměli jinou možnost. Ani dostatek místa na to, aby si někdo sedl nebo lehl. Lidé se střídali tam, kde se uvolnilo trochu prostoru. Někteří měli svoje oblečení, jiní vězeňské mundúry nebo jen spodky a volnou košili. V létě z nich lil pot a cestující se o sebe otírali lepkavými a vlhkými těly. V tenkém oblečení v zimním období je trápil nemilosrdný mráz. Občas se někomu poštěstilo utéci. Podařilo se mu třeba vyříznout otvor v podlaze vagónu nebo na konci vozu, těsně nad jeho nárazníky, kam stráž nemohla vidět. Avšak nepozorovaně se uniknout podařilo málokomu. Pokud utečenec nezemřel na kolejích, kde ho rozmašíroval vlak, byla velká pravděpodobnost, že ho stráže zastřelí.
Utéci bylo těžké ještě z jednoho důvodu. Často docházelo k uvěznění celých rodin. Kolik otců by opustilo syny, nebo matky dcery? Pokud někdo upadl znova do zajetí, stráž ho většinou na místě zastřelila. Kdo měl výjimečně štěstí, byl pouze exemplárně potrestán, což znamenalo minimálně zbití do krvava nebo do bezvědomí. Vlaky nejezdily tak rychle jako dnes, cesta do táborů trvala několik dní. Souprava s lidským nákladem občas stála i několik desítek hodin, protože vlaky s válečným materiálem měly přednost. Transport mohlo také zničit spojenecké letectvo. Piloty stíhaček nebo bombardérů ani nenapadlo, že v dobytčácích jsou namačkány stovky osob. Čas ubíhal neskutečně pomalu. Nacisté se snažili vězně zlomit dříve, než dorazili do cíle.
Zápach potu a výkalů, hlad a hlavně palčivá žízeň. Někdy stráž otevřela dveře vagónu a podala trpícím vědro vody. Na každého vyšel sotva hlt. Žízeň se stala největším problémem. Není divu, že někteří vězni pili vlastní moč, jiní si rozřezali žíly a sáli ze svého těla krev. Děti, slabí, staří nebo nemocní se často udusili. Lidé umírali vysílením, žízní či dostávali infarkt. Mrtvoly nechali dozorci ve vagonech mezi živými až do místa určení. Uchovat si vlastní rozum vyžadovalo obrovskou vnitřní sílu. Kdo ji neměl, mohlo se mu stát, že zešílí. Pokud se někdo zbláznil, buď se z posledních sil vybičoval, křičel a zuřil, než se ho ostatním podařilo zklidnit, nebo upadl do letargie, sedl si na zem a nereagoval na nic. Je obdivuhodné, že se v každém transportu našlo pár jedinců, kteří dokázali do tohoto pekla vnést řád.
Vymysleli třeba režim střídání a rotací, aby si vězni mohli alespoň sednout a na pár hodin se vyspat. Nebo strávit čas u malého větracího otvoru a dýchat čerstvý vzduch. Když transport přijížděl do cíle, řada cestujících ožila. Konečně. Těšili se na odpočinek, vodu, jídlo a spánek. První, co zahlédli mezi prkny dřevěných dobytčáků, byly řady ozbrojených dozorců SS se štěkajícími psy. Po otevření dveří se na ně spustil řev, střelba do vzduchu a někdy přímo do vagónů. Na ty co vystoupili ven, se snesly rány obuškem nebo bičem. Občas některý dozorce poštval na opozdilce psa. V Buchenwaldu pro mrtvé přijel nákladní automobil a živí museli běžet ze železniční stanice po cestě Caracho Weg až k hlavní bráně tábora. Z její vnitřní strany byl v ocelové mříži vyveden německý nápis: Jedem das Seine, Každému, co jeho jest. Utrpení mělo teprve začít, transport byl jen krutou předehrou.
Psáno pro iDNES.cz v roce 2018
Autor není historik. Možné chyby nebo nepřesnosti nebyly způsobeny úmyslně, ale neznalostí, neobratností nebo chybami ve zdrojích. Pokud budete mít jakékoliv pochybnosti, napište svůj názor prosím do diskuze.
Příště: Koncentrák Buchenwald VIII: Přijmout a zlomit
Předchozí články série najdete na IDNES.cz nebo Blogosféře:
Koncentrák Buchenwald I: Oběšencův strom
Koncentrák Buchenwald II: Místo zla
Koncentrák Buchenwald III: Smrtihlav Karl Otto Koch
Koncentrák Buchenwald IV: Čarodějnice Ilse Kochová
Koncentrák Buchenwald V: Vězněm v dobré společnosti
Koncentrák Buchenwald VI: Milující vrazi z SS
Zdroje:
Americký historik Flint Whitlock a jeho knihy:
Buchenwald: Peklo na kopečku, rok vydání 2013
Buchenwaldské bestie: Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítkem z lidské kůže, rok vydání 2015
Přežil jsem Buchenwald: Moje osobní cesta peklem, rok vydání 2016
V drápech bestie, rok vydání 2010, autor Jan Hajšman, český novinář a vězeň
Wikipedie, otevřená encyklopedie
Muzeum koncentračních táborů Buchenwald a Mittelbau-Dora
Fotografie a videa:
Wikimedia Commons, Wikipedie, otevřená encyklopedie, YouTube.cz, není-li uveden jiný zdroj nebo odkaz.
Náhledový obrázek:
Pixabay.cz
A možná se v hlavách některých opět usidluje myšlenka na „vystěhování|“ některých spoluobčanů….
Nedovedu si představit, že bych to vydržel….