Rusínský Mnichov aneb Stalin uloupil československé území

Sovětský svaz se tak stal jediným státem z protinacistické koalice, který nedodržel slib o poválečné obnově tehdejšího Československa v předmnichovských hranicích. Ukradl nám Podkarpatskou Rus.

V říjnu před 79 lety pronikly jednotky Rudé armády na území Československé republiky na tzv Podkarpatskou Rus, později nazývanou Zakarpatská Ukrajina. O devět měsíců později 26. června 1945 pak mezistátní „dohoda“, respektive vnucený diktát Sovětského svazu Československu, potvrdila loupež našeho nejvýchodnějšího území – Zakarpatské Ukrajiny. Ano, byl to rusínský Mnichov, kdy o obyvatelích této oblasti rozhodovali jiní a oni se nesměli k svému osudu vyjádřit.

Rusíni zpočátku vítali Rudou armádu jako osvoboditelku od Maďarů, se kterými měli velmi špatné zkušenosti, ale velice brzy ze svého nadšení vystřízlivěli. Sovětští vojáci rabovali, loupili, znásilňovali a také vraždili. Brzy zde začaly typické sovětské komunistické represe vůči nevinným lidem, stačilo, že člověk měl jednu krávu a už byl prohlášen za kulaka. To potkalo i nebohou Eržiku, milé to proslulého Nikoly Šuhaje. Ta žila velmi nuzně, přesto z ní sovětské úřady udělaly „nepřítele kolektivizace“ a podle toho s ní naložily.

Zatýkání byli představitelé místní inteligence, lékaři, učitelé, právníci a další. Rusín Nikolaj Siněvirskij ve svém deníku vydaném později knižně pod názvem „SMERŠ Rok v táboře nepřítele“ to potvrzuje. „Bratrství je bratrství, ale rudoarmějci nás zklamali. Petru Havryljukovi ukradli dva voly. Tahle příhoda byla první výstražný signál…,“ zapsal si 24. října 1944. O pět dnů později byl jeho zápis jasný, „Rudoarmějci pijí, rabují a kradou.“ A v listopadu pak přidal tato slova. „Začíná to, čeho jsem se obával, obyčejní lidí začínají Rusy nenávidět. Nerozlišují mezi bolševiky a zloději, vrahy a dalšími delikventy, jejichž počínání bije do očí a celou vinu svalují na Rusy.“ V knize je rovněž pěkný záznam o Siněvirského setkání s kamarádem Feďou, který se stal poručíkem v 1. čs. armádním sboru. Mladý důstojník mu vyprávěl o tom, jak v listopadu 1939 utekl z Podkarpatské Rusi okupovanou Maďarskem do Sovětského svazu, kde chtěl začít nový a lepší život. Tam jej však NKVD zatkla, křivě obvinila a nechala uvěznit jako špiona. Nevinný člověk tak strávil několik let v krutých podmínkách sibiřských gulagů. A takto sovětskou komunistickou mocí perzekvovaných Rusínů byly stovky možná i tisíce.

Bití vyslýchaných, konfiskace majetku, křivé obviňování československých občanů ze spolupráce s německou výzvědnou službou případně s maďarskými okupačními úřady, brutálním mučením násilně vynucená předem připravená přiznání. To byl styl práce NKVD. Z hlediska sovětského komunistického režimu nespolehliví lide byli deportováni do odlehlých nehostinných oblastí Sovětského svazu, tak jako předtím z Pobaltí.

Sověti hned po příchodu na Zakarpatskou Ukrajinu Rus porušili dohodu s čs. stranou, podle které měly být na osvobozeném území ustaveny československé orgány. Naše londýnská vláda tam sice vyslala své zástupce v čele s ministrem Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským, ale těm sověty dosazené úřady bránily v činnosti.

Velká Británie a Francie jsou právem kritizovány za to, že připustily Mnichovskou dohodu, která nám sebrala Sudety. Jestliže jim tedy vytýkáme toto selhání, kdy naše území přidělily bez našeho souhlasu cizím státům, pak musíme ještě tvrději odsoudit Sovětský svaz, který východní část naši země uloupil sám, a tudíž nedodržel slib, že garantuje obnovení čs. republiky v předmnichovských hranicích.

Na přelomu října a listopadu 1944 se na Zakarpatské Ukrajině konaly „volby“ do nově ustavovaných místních samosprávných orgánů. O skutečných volbách však nemohla být vůbec řeč. Lidé byli v atmosféře strachu a perzekucí a za dozoru uniformovaných příslušníků NKVD nuceni házet do volebních uren vytištěné seznamy poslanců bez možnosti výběru. Ti byli předem na kandidátky dosazeni komunistickou stranou a nikdo jiný nesměl kandidovat.

Zhruba o 14 dnů později se konala „veřejná lidová shromáždění“, na nichž zúčastnění jednomyslně odhlasovali připojení k Sovětskému svazu. Není třeba dodávat, že se nejednalo o svobodnou vůli účastníků těchto akcí, ale o jednání pod brutálním nátlakem, kdy těm, kteří by byli proti, hrozilo zatčení, mučení a věznění.

V prosinci pak sovětské orgány za použití násilí vypověděly představitele československé vlády ze země. Ministr Němec se sice mohl v lednu 1945 nakrátko vrátit, ale už jenom jako trpěná osoba bez jakýchkoliv pravomocí.

V listopadu pětačtyřicátého roku byl osud Zakarpatské Ukrajiny definitivně zpečetěn. Prozatímní Národní shromáždění Československé republiky odhlasovalo pod sovětským nátlakem její připojení k SSSR.

Sovětský svaz tak potvrdil, že pro něj jsou mezinárodní smlouvy bezcenným kusem papíru. Ve Smlouvě o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a SSSR z 12. prosince 1943 je v článku IV. jasně uvedeno, že obě strany „budou jednati ve shodě se zásadami vzájemného respektování, své nezávislosti a svrchovanosti jakož i nevměšování do vnitřních věcí druhého státu.“ Pro Sověty to byla evidentně prázdná slova.

Je pravdou, že československý prezident Edvard Beneš už dříve opakovaně navrhoval sovětským představitelům předání Zakarpatské Ukrajiny. Jenomže on nebyl kompetentní k tomu, aby rozhodoval o změnách československých hranic. To mohl udělat jedině parlament. U Beneše, který už předtím projevil podobnou soukromou iniciativu, když pokoutně připustil odstoupení části Sudet Německu, se mohlo jednat i velezradu, jestliže protiprávně nabízel odstoupení čs. území cizím mocnostem.