Divnej chlap

Byl suchý srpen a ke konci se chýlil druhý turnus tábora, na němž jsem já, desetiletý kluk z nemuzikální rodiny propadl zvuku kytary. Ačkoli jsem tohle období – dalo by se říci kotlíkářské  – později zapíral a o to hlasitěji se hlásil k následujícímu, rockerskému, pravda byla jiná. Můj zájem o hudbu neprobudily ostré riffy, ale prostý zvuk šesti strun rozeznělých u ohně.

Jak to na pionýrácích bývá, akordy ovládali dva, tři vedoucí a nebyla to žádná sláva. Ale k omílání odrhovaček o poledním klidu a slaďáků po večerce to stačilo. Nevím, co to dělalo se staršíma holkama – moje pozdější zkušenost je, že všelicos –, se mnou to však mávalo dost. Ta magie! Trojčlenka ámol, démol, cé, hraná beglajtem, vyvolávala v klukovské fantazii obrazy nocí dunících vlaků a kánoí zmítaných peřejemi Yukonu, cizinců s jizvou na tváři a rozeklaných skal na rudém obzoru. A přesně tohle jsem si v deseti letech toužil představovat.

A tehdy, po posledním táboráku, jsem toho chlapa poprvé spatřil. Zjevil se u dohořívajícího ohně, tmavé vlasy šednoucí nad ušima, bílé strniště na bradě, zelenou bundu s vyhrnutým límcem, jiskrné oči. Kde se tam vzal, nevím, přicházet jsem ho neviděl. Mně, držícího první hlídku, si ani nevšiml. Mojí služební povinností v případě zpozorování nezvané osoby bylo zburcovat vedoucí, ale zaváhal jsem. Než jsem se rozhoupal, příchozí se mlčky posadil, sebral z deky zapomenutou kytaru a jen tak pro sebe si začal brnkat a pobrukovat melodie, které jsem nikdy předtím neslyšel. Neměl jsem šajn, o čem zpívá, ale bylo z toho poznat, že ví o životě svoje a že k tomu nelehko došel. Tohle bych se chtěl naučit! Ten člověk mi byl něčím povědomý, ale marně jsem si lámal hlavu, odkud ho znám.

Rozhodl jsem se vedoucí nebudit, ale alespoň jsem se vydal na obchůzku tábora, abych zahnal výčitky, že jsem jako hlídka selhal. Odbyl jsem to rychle, ale když jsem se vrátil k ohni, po chlapovi ani památky. Kytara zas ležela na dece, korpus navlhlý rosou. Zvedl jsem ji, otřel rukávem a nesměle přejel struny, jen tak naprázdno, bez akordu, protože jsem ještě žádný zmáčknout neuměl. Pak jsem ji opatrně uložil do futrálu, který se válel opodál, a odnesl do jídelny.

Následovaly roky, kdy jsem se každý pátek po škole těšil, až vytáhnu ze skříně usárnu, na niž mi rodiče dali peníze až po několikaměsíčním naléhání. Neuměli si přestavit, jak budu s takhle nepraktickým zavazadlem někam jezdit. Kdo někdy usárnu neboli uesku neboli uzdu balil, dobře ví, jaký je to obřad. Jakou trpělivost a invenci vyžaduje srolování celty se spacákem do pevného válečku, tenkého a dlouhého tak akorát. Ale také ví, jakou odměnou je – když se to povede – úhledný komínek korunovaný napěchovanou kapsou zvanou prase a potištěný písmeny U.S.

„Co to vláčíš za péro s koulema?“ šklebil se spolužák Mašek falickému tvaru mé bagáže, když mě takto vystrojeného jednou potkal cestou z domu. Poslal jsem ho, kam zasloužil. Měl jsem snad takovému pitomci vykládat, že usárna je symbol, že s americkou pěchotou prošla oběma válkami, džunglí Quadalcanalu i plážemi Normandie, aby své vítězné tažení završila na zádech českých trampů, k nimž jsem se já, čerstvě náctiletý cucák hrdě hlásil?

Na utažené řemínky torny jsem pak – jak vyžadoval trampský bonton – vždy navěsil, co se vešlo: očouzený ešus, čutoru, sekyrku, tesák, lžíci, jednou i mačetu. Když jsem byl hotov a spokojen s estetickým výsledkem svého snažení, vyhrnul jsem rukávy košile z armádního výprodeje, na zápěstí navlékl indiánský náramek z jabloneckých korálků, na krk kožený přívěšek s amuletem a vyrazil na vlak, přes rameno španělku, kterou mi rodiče též koupili (v tomto případě bez námitek), ač jistě skeptičtí k návratnosti investice.

Ať už jsme stáli v chodbičce či obsadili sedadla, po celou jízdu, začínající zpravidla na branickém či smíchovském nádraží, jsme pak s kamarády oblažovali spolucestující ve vagonu hudební produkcí. Byli jsme přesvědčeni, že je naše muzicírování neodolatelné, neboť jsme své telecí hlasy cvičili denně. Říkali jsme si dokonce kapela, protože kromě kytary jsme trýznili i banjo, mandolínu a foukací harmoniku a domnívali se, že hrajeme bluegrass. Tolerance pasažérů i průvodčích byla bezmezná.

No a pak se to začalo stávat. Občas jsem na peronu, v sousedním kupé či u žlábku nádražní toalety zahlédl toho divného chlapa, se kterým jsem se poprvé setkal při oné noční hlídce. Divný vlastně ani nebyl, byl vcelku obyčejný, divné ale byly okolnosti, za nichž jsem ho potkával a pocity, které ve mně vzbuzoval. Vždycky to byl jen okamžik, kdy jsme se minuli, něco jako spiklenecké mrknutí provázené zamrazením, že mám někoho za zády. Ne špicla, ale tajného ochránce, guru, který mi nenápadně ukazuje cestu.

Zajímavé bylo, že když jsem se o něm zmínil klukům, popírali, že by si někoho takového všimli. Ale já ho potkával dál. Trvalo to asi dva roky, a přestože jsem se k tomu odhodlával, nikdy jsem nenašel odvahu jej oslovit a vyptat se, co je zač. Jak jsem dospíval, chlapa jsem vídal stále řidčeji, až nadobro zmizel z vlaků, kterými jsem jezdil a z míst, kudy jsem chodil. Tratí je spousta, říkal jsem si, když jsem si uvědomil, že jsem ho už pěkně dlouho nespatřil. Je to přirozené: přestal jsem trampovat, železnicí jsem cestoval minimálně, tak proč bych se tomu měl divit? Možná se odstěhoval, umřel, emigroval do Kanady, nesejde na tom. Zkrátka jsem jej nijak nepostrádal a k ničemu nepotřeboval.

Uběhlo pár let. Coby medik jsem o posledních prázdninách stážoval na jedné okresní interně. Občas jsem zůstal na oddělení přes noc, abych poznal, jak to ve špitále chodí se vším všudy. Při jedné takové noční službě se to přihodilo. Před půlnocí mě zavolali na ambulanci, kam přivezli policajti nějakého opilce. Rozespale jsem sjel výtahem do přízemí. Proti mně dlouhou, špatně osvětlenou chodbou kráčel nějaký doktor středního věku, ruce v kapsách pláště a fonendoskop přes krk. Když jsme se míjeli, podíval se na mě. Tu ledabyle oholenou tvář jsem ihned poznal: byl to on. Otočil jsem se za ním, ale než jsem stihl na něj zavolat, zmizel za rohem. Na ambulanci jsem se hned zeptal sestry, která dorazila chvilku přede mnou, co to bylo za doktora. Ale sestra nikoho nepotkala a prohlásila, když jsem ho popsal, že tu nikdo takový nepracuje. Pak jsem se naklonil k ožralovi na lehátku a strnul: v prvním okamžiku jsem opět viděl jej. Bylo to zjevně absurdní a přes nápadnou fyzickou podobnost se jednalo jen o místního bratra z mokré čtvrti, který měl jméno, občanku a mně si pro změnu pletl s nějakým Františkem, který mu dlužil panáka.

A pak dvacet let nic, zapomněl jsem na něj.

Nedávno se ozvali kluci, se kterými jsem kdysi jezdil na vandry, že by bylo fajn podniknout akci, kterou v mailu pracovně nazvali „retročundr“. Mělo jít o to, že se ohákneme jako čundráci, vyrazíme do lesa a budeme dělat, že je nám zase patnáct. Svou kotlíkářskou minulost jsem už dávno vzal na milost a představa, že si znovu balím usárnu, mě nadchla. Fotříků v maskáčích jsou samozřejmě plné nádražní hospody, takže zas takový fór to nebude, ale kdo by si rád nezavzpomínal na mládí?

Jak jsme se domluvili, tak se i stalo. Jen bez usárny jsem se musel obejít. Po sundání z půdy páchla zatuchlinou, takže jsem se rozhodl přeprat ji nepietně v pračce. Byl to omyl. Nejspíš jsem nezvolil vhodný program. Torna se zcvrkla a pustila barvu včetně písmen U.S. a já musel dát za pravdu ženě, že prát se prostě nikdy nenaučím. Sorry, boys!

I tak jsme ve stanovený páteční večer seděli kolem ohně. Ten hořel uprostřed autokempu, proti čemuž jsem hlasitě protestoval – lokace se zcela vymykala myšlence retročundru, jak byla nastíněna. Ale nakonec mi nezbylo, než tohle mastňáctví skousnout: jeden z pardů byl po operaci kolene a vandrovat byl schopen jen od auta k bufetu. Kecali jsme o všem, probrali staré časy a vyříkali si dávné křivdy. Já dal k lepšímu pár morbidních historek ze špitálu, jak se ode mě při podobných sešlostech očekává, kluci se rozpovídali o svých profesích, zanadávali jsme na manželky a pak se vytáhly kytary. Přehráli jsme ryvolovky a krylovky, pak další a další věci, něco jsme vypili, dali si doutník, zkrátka pánská jízda, jak má být.

Bylo už po jedné, když se ostatní postupně odporoučeli a zalezli do spacáků. Já plný příjemných dojmů zůstal sám u doutnajícího ohýnku. Ochladilo se, mezi mraky problikávaly hvězdy a nad skály se vyhoupl rozostřený srpek měsíce, z údolí bylo slyšet vlak brzdící před tunelem. Přiložil jsem, zvedl límec ke krku a začal brnkat svoje písničky, které už dávno nikomu nehraju. Většinu z nich jsem vlastně nikdy nikomu nehrál. Netuším, jsou-li dobré či ne, a vůbec mi to nevadí – složil jsem je pro sebe a jejich přehrávání je takový můj způsob kontemplace.

A jak si tak kontempluju, ze tmy se náhle vynořila postava chlapce. Napadlo mě, že nejspíš nemohl usnout a moje, byť tlumené hraní ho vytáhlo ze stanu nebo z chatky – byla tu s námi totiž škola v přírodě. Chvilku postál, pak si nesměle sedl naproti a sledoval, jak kladu prsty na hmatník a vybrnkávám. Naslouchal slovům písniček, kterým sotva mohl porozumět, protože všechno to, o čem stojí za to psát a zpívat, má ještě před sebou. Nechtěl jsem ho vyplašit pitomými otázkami, natož abych ho poučoval, že má dávno spát, tvářil jsem se tedy, že ho nevidím. Jeho rysy mi ale byly čímsi povědomé, a to mě nutilo pokradmu jej pozorovat a uvažovat, komu se podobá. Snad trochu mým synům, když jim bylo deset, nebo mně na fotkách z dětství. Možná.

Chvíli jsme tak mlčky seděli, každý zvlášť a přece společně. Připadal jsem si jako Exupéry s Malým princem uprostřed pouště. Pak jsem se naklonil za sebe pro láhev se zbytkem bourbonu. Než jsem ji v trávě nahmatal a přilepil ke rtům, kluk byl pryč stejně rychle, jako se předtím objevil. Podvědomě jsem se podíval k nebi a v agónii ohně zaslechl hadí sykot.

Zvláštní, podivné setkání. Jako bych je již někdy prožil, přemýšlel jsem usilovně. A pak mi to došlo. Ne, tohle nebylo poprvé; poprvé to bylo jen z téhle strany. A nebylo to ani naposled. Budeme se potkávat dál; čím budu starší, tím častěji. Budeme se pozorovat přes roky, které nás dělí, budeme se poměřovat. Zatím mohu být jeho tajným guru. Zatím netuší, kdo jsem; to já ho znám. Mám ho rád a vždycky budu, i až se začne ptát.

Až se zeptá, proč jsem nechal ujet všechny vlaky, které vyhlížel.

Nevím, co odpovím. Snad že o tom jsou ty písničky.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články