Hrdinové – jen díky jim Izrael přežívá

Ve světě jsou na Izraeli nejpopulárnější jeho „zločiny“, méně pak pogromy proti němu, ale zcela neznámí jsou jeho hrdinové. V hlavě mi utkvěl případ Roje Kleina, velitele, který v bitvě proti Hizballáhu v jižním Libanonu v roce 2006 zachránil svoje vojáky tím, že zalehnul granát a absorboval výbuch svým tělem. Byl otcem dvou dětí. Před smrtí stihnul pronést vyznání víry „šmá jisrael“ a předat vysílačku do ruky svého zástupce. Podobný případ se stal 7. října tohoto roku v obraně proti Hamásu nedaleko kibucu Nir Am, když teroristé vhodili granát do transportéru Namer; 19tiletý Matan Abergil granát zalehl a tím zachránil celou posádku. Takových případů lze uvést více.

Nájezd teroristů z Gazy 7. října byl pro izraelské ozbrojené síly značným překvapením. Ale chování jednotlivců ukázalo, že izraelští občané jsou schopni se bránit a organizovat i v době, kdy jejich představitelé, včetně politiků a tajných služeb, selhávají. Zveřejněné příklady rozhodnosti a odvahy civilistů i vojáků jsou zárukou izraelského přežití. Mnoho civilistů bylo zmasakrováno, ale mnozí se zachránili díky hrdinství a spontánní iniciativě. Vojáci, policisté, posádky sanitek a soukromí civilisté přijížděli na místa útoku z vlastní iniciativy z celé země. U kibucu Re’im pomáhali odvážet účastníky hudebního festivalu pryč z míst, kde je teroristi stříleli jako kachny.

Z těch, kteří se schovali v kontejnerech na smetí, přežily jen dívky pod mrtvými těly kamarádů, kteří se je snažili krýt. V jednom bunkru (betonové kostky rozmísťované po celé zemi jako ochrana před střepinami raket) se ukrylo 30 účastníků festivalu, slyšeli střelbu, věděli že teroristi po nich jdou a propadali panice. Náhle se objevil další účastník festivalu, 22letý Anar Šapira, kterému chyběly čtyři měsíce do ukončení vojenské služby. Oslovil přítomné: „Jsem Anar z bojové jednotky a postarám se o vás. Nebojte se, za chvíli dorazí armáda.“ Neměl zbraň, ale urazil hrdlo skleněné lahve, aby se mohl bránit a postavil se blízko vchodu. Lidé se uklidnili. Skupina teroristů dorazila k bunkru a střílela do vchodu, ale dovnitř nemohli vidět a nebyli si jisti, zda někdo nemá zbraň, a tak hodili dovnitř granát. Anar granát vyhodil ven, kde vybuchl. Přežilí svědčili, že Anar jim řekl, ať takto granáty vyhazují i nadále, kdyby se mu něco stalo. Kamera auta zaparkovaného před bunkrem situaci zachytila (zde, zde): teroristi vhodili do bunkru 8 granátů, Anar sedm z nich vyhodil zpět a teprve osmý ho zabil. Pak teroristi vstoupili do krytu, dva lidi odvedli do Gazy a na ostatní spustili palbu, osm přežilo pod mrtvými těly.

Některé kibucy ztratily 15% členů. Ale někde se teroristům úspěšně postavila domobrana. Například v kibucu Nir Am pochopila 7. října brzy ráno vedoucí domobrany, 25letá Inbal Liebermanová, že podezřelé zvuky se liší od obvyklých poplachů a bleskově zorganizovala svou 12člennou skupinu k obraně. Rozdala zbraně a určila rozmístění členů. Vstupující teroristé byli zaskočeni, po čtyřhodinovém boji bylo zabito 25 teroristů, 5 z nich zabila Inbal (zde); 683 členů kibucu bylo ochráněno před masakrem. S trochou nadsázky mohu říct, že bych se cítil bezpečněji, kdyby ministryní obrany byla Inbal místo současného byrokrata.

Identifikováno zatím bylo 1200 mrtvých Izraelců, tisíce je zraněných, 240 unešených. Přes hranici proniklo kolem 3500 bojovníků Hamásu. Během prvních dnů padlo asi 300 vojáků. Stavy mužstva v základnách byly nízké, protože byla sobota a navíc svátek, nad hlavou létaly rakety, příliš sebevědomá zpravodajská služba zcela selhala. Stovky příběhů prolétlo na televizních obrazovkách. Vybavuje se mi vojačka z malé základny blízko Gazy, do které pronikli teroristé. V krytech základny byli zavřeni nedávno odvedení a zcela nezkušení vojáci, a malá posádka je měla uchránit před masakrem, než přijedou posily. Vojačka se narychlo oblékla a vyběhla se zbraní. Našli ji obklopenou mrtvými teroristy. Zahynula, ale se svými spolubojovníky zabránili masakru odvedenců. Na mnoha místech bojovaly malé skupiny vojáků proti přesile až do vyčerpání střeliva. Počty zabitých teroristů ve všech případech převyšovaly počty mrtvých izraelských bojovníků; Hamás projevil zkušenost pouze v zabíjení bezbranných.

Padne-li jedno dítě, mají rodiče právo nedovolit dalším dětem účast na bojových akcích, ale většinou chtějí všichni pozůstalí sourozenci jít do boje a jejich rodiče jim to schvalují. Vojáci vyjadřují víru v sílu své armády a ve vítězství. Je to vidět všude, včetně v posledních dopisech a esemeskách padlých vojáků. Není toho mnoho, na co se Izraelci na tomto světě mohou spolehnout. Všechny smlouvy arabští sousedé porušují. V době vnějšího ohrožení se nelze se spolehnout ani na arabské spoluobčany. Na tomto světě se nelze spolehnout ani na žádný stát nebo mezinárodní organizaci. Proto se Izraelci spoléhají hlavně sami na sebe, na svoje děti ve zbrani, a na pomoc Boží. Hrdinství je v Izraeli samozřejmostí a bez něho by Izrael nepřežil.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články