Izraelští rukojmí- velmi nebezpečná hra nervů!
Propuštění části rukojmí, nota bene zprostředkované Katarem, tradičním podporovatelem teroru a nenávisti vůči Izraeli, je nebezpečnou hrou nervů. Bude se hrát nejen další tři dny, ale i poté. Jen si představte pocity rodin těch, kteří propuštěni nebyli. Ale nejde jen o to.
Zájmem vůdců Hamásu, jehož politické vedení v Kataru sídlí, je hrát s emocemi mezinárodního společenství tak, aby vyvinulo tlak na zastavení bojových akcí Izraele. Projevy španělského a belgického premiéra na přechodu Rafah ukazují, že užitečných idiotů mezi západními politiky najdou dost. Izraelské cíle totiž zatím nebyly dosaženy a izraelská armáda prostě musí pokračovat v boji.
Izraelští vojenští analytici odhadují, že doposud bylo eliminováno zhruba 25 % personálních, zbraňových a infrastrukturních kapacit Hamásu. Samozřejmě i to je solidní výsledek. Úspěchem je i to, že bylo zlikvidováno poměrně velké množství velitelů Hamásu. Jednalo se však povětšinou o polní velitele. Vyšší vojenské velení se stále ukrývá v podzemí a politické vedení v zahraničí.
Ani na severní frontě zdaleka není klid. Rozhodné odpovědi izraelské armády a silná vojenská přítomnost USA v oblasti zabraňují tomu, aby se Hizballáh a jeho hybatel Irán pustili do plné vojenské konfrontace s Izraelem. Ale i omezená bojová aktivita Hizballáhu (ostřelování protitankovými zbraněmi, drony i raketami, pokusy o penetraci izraelského území) vytvářejí pro Izrael velmi těžké dilema. Dokud nebude u jeho severní hranice klid, nebudou se tam desetitisíce evakuovaných obyvatel chtít vrátit. Izrael musí rozmýšlet, jak vypudit vojenskou infrastrukturu Hizballáhu dále od své hranice. Ostatně jižně od libanonské řeky Lítání podle rezoluce RB OSN ani Hizballáh operovat nesmí.
Na pokoji mezitím Izrael nenechávají ani další loutky Iránu, jako je například povstalecké hnutí Hútíů v Jemenu. I Hútíové ostřelují Izrael raketami a bezpilotními prostředky. Mimochodem tohle by mělo Západ enormně zajímat. Hútiové jsou schopni efektivně paralyzovat jednu z nejkritičtějších úžin světa pro transport ropy a zemního plynu, Bab-El Mandeb.
Práce pro izraelské ozbrojené síly (IDF) je tedy ještě hodně. Hamás, dokud bude existovat, nikdy boj za zničení Izraele nevzdá. Je zde i velké nebezpečí, že se bojovníci a velitelé Hamásu pokusí z jižní Gazy, kde neoperuje IDF, utéct tunely do Egypta. To bude muset Izrael velmi pečlivě sledovat. Nastane-li to, vyžádá si to likvidaci vůdců Hamásu v jiných zemích. Izrael bude muset sáhnout k tomu, k čemu byl nucen sáhnout po masakru svých sportovců na olympiádě v Mnichovu v roce 1972. Cílená likvidace nepřátel v zahraniční není jen nějakou odplatou, dosažením spravedlnosti. Ne, jde o efektivní odstrašení dalších útoků, tedy o zajištění bezpečnosti státu a jeho obyvatel.
Izrael je odhodlán bojovat i zcela osamocen. Ale s mezinárodní podporou je to pro něj mnohem lepší. I když si o míře podpory světa nemůže dělat velké iluze, jde alespoň o zajištění toho, aby mezinárodní tlak na něj nebyl příliš velký. I v zájmu toho přijal nynější hru, v níž Hamásu rozhodně nejde o životy rukojmí. Izrael musí za každou cenu dokázat, že to není on, kdo odmítá taková gesta, pohrávající si s emocemi normálně uvažujících lidí celého světa.
My Češi bychom tomu měli rozumět. Jde o podobnou taktiku, jako když prezident Beneš přijal v roce 1938 Henleinovy Karlovarské požadavky a následně Berchtesgadenské podmínky Německa podpořené Anglií a Francií. Obojí bylo s další existencí státu v podstatě neslučitelné. Československý prezident se ale v předvečer Mnichova rozhodl za maximální možnou cenu dokázat, že Československo není tím, kdo je překážkou jednání.
Klíčová pro Izrael bude další podpora Spojených států. Izraelci dobře vědí, že Bidenova administrativa, plná celoživotních zastánců odzbrojování a kontroly zbrojení, není právě ideální partner, pokud jde o schopnost vést ozbrojený boj proti zlu. To vidíme i v případě Ukrajiny. I tak na ní ale Izrael bude spoléhat. V neposlední řadě je závislý na amerických zbrojních dodávkách a bude-li se boj protahovat, závislost se jen prohloubí. Přes veškerou váhavost (Afghánistán, Ukrajina, Náhorní Karabach) Bílý dům i americká veřejnost chápou, že 7.říjen je pro Izrael jeho 11.zářím.
Závěr: Izraelské aktivity budou v dalších týdnech a měsících pečlivě balancovány mezi pokračováním války a maximálním úsilím o řešení humanitární situace v Gaze. Stejně jako vítězství Ukrajiny, i vítězství Izraele je zájmu lidstva. Jde o vykořenění čistého zla, které ztělesňuje jak Kreml, tak Hamás. Cílem Hamásu není boj za Palestinský stát, ale globální džihád.
Diplomatický a informační boj bude pro malou devítimilionovou zemi nesmírně těžký. Premiér Fiala správně deklaroval, že ČR bude hlasem Izraele na mezinárodní scéně. To si ovšem vyžádá dlouhodobé, extrémně náročné a systematické diplomatické úsilí. Nejen naší zahraniční služby, ale celé vlády.
(text byl zveřejněn i na: blog.aktualne.cz )
👍 Vemi dobře popsáno.
Vítám pana Martina Svárovského mezi autory Blogosféry. Je přínosem pro své objektivní zpravodajství ze zkoušené země, která je nám velmi blízká. Těším se na jeho další texty a za ten dnešní děkuji.