Chlapská soudržnost

Pěkně naostro: „Hedviko, promiň, přestala jsi mě bavit a já už s tebou prostě nechci dál spát.“ Ne, to není ono, jednou je to ženská a takhle ji urážet nehodlám. Tak jinak, což se třeba zkusit uchýlit k milosrdné lži:

„Víš, Hedvi, moje Libuška něco tuší, budeme s tím muset skončit nebo to aspoň na čas přerušit.“ To taky ne, za prvé nerad lžu a za druhé se mi nechce dávat jí planou naději na nějaké budoucí pokračování. Asi mi holt nezbyde nic jiného, než jít s pravdou ven.

Takhle nějak jsem uvažoval po zhruba půlročním mileneckém vztahu s Hedvikou, když mi došlo, že už nechci pokračovat dál. Poznali jsme se ve fitku, slovo dalo slovo, zezačátku jsme si párkrát po cvičení skočili na dvojku vína. Zapracovala chemie, Hedvika se mi začala svěřovat, jakého má doma postelového moulu, který je sice ve všem ostatním schopný a šikovný, ale jakmile má dojít k sexu, tak si vymyslí tisíc důvodů, jak se z toho vyvléct. „Jirko, Miloš je prostě jako ženská, kterou věčně bolí hlava, akorát v mužském vydání a mě už nebaví ho kvůli každému šoustu čtrnáct dní ukecávat,“ vybalila to přede mnou docela natvrdo.

„Fajn, tak to si můžeme podat ruce,“ kontroval jsem nad šedou rulandou, „ta moje Libuška je pro změnu samá kariéra, buď věčně tvrdne v práci nebo sedí doma nad noťasem, a když už si na mě udělá náhodou čas, tak jen proto, aby mi sdělila, jak sjela tu nebo onu podřízenou.“ No, pravda, trochu jsem to zveličil, ale chemie pracovala a já na tu ženskou prostě dostal chuť.

„Jenom ruce, Jirko?“ Nahodila Hedvika udičku. A bylo vymalováno, vlastně ani nevím, jestli jsem sbalil já ji nebo spíš ona mě. Místo na vínko jsme po fitku začali chodit do hodinového hotelu a tam si vynahrazovat vše, co nám doma chybělo. Někdy jsme fitko vynechali a zašli rovnou tam, abychom měli víc času na postel. Prozrazení nehrozilo, moje Libuška ani neregistrovala, jestli jsem doma nebo ne a Hedvičin Miloš byl rád, že má klid. Prý to byl typ chlapa, kterého ani nenapadne, že by mu jeho ženská mohla být nevěrná. Tak to víte, že jsme oba měli trochu výčitky svědomí, zvlášť asi já. Ale říkali jsme si, že nikomu neubližujeme, tak jsme to neřešili.

Asi bychom to takhle k oboustranné spokojenosti táhli bůhvíjak dlouho, kdyby se mi nestala ta věc s auťákem. Auto potřebuji ke své práci, ale firemní nemám, jen mi proplácejí benzín. No a nejednou se porouchalo, zničehonic chytře zahlásilo nějaký problém a odmítlo nastartovat. V servisu, kam normálně jezdím, měli zrovna dovolenou, jinde bylo narváno a já to potřeboval vyřešit co nejdřív. Večer jsem se o tom jen tak mimoděk mezi dvěma čísly zmínil Hedvice a ona hned: „Jirko, to není problém. Říkala jsem ti přeci, že Miloš je automechanik, on ti to opraví.“

„A není to blbý?“ Zapochyboval jsem.

„Vůbec ne, neboj. Prostě mu řeknu, že jsi můj známej z fitka a do dryhýho dne to budeš mít hotový. On je fakt šikovnej. Ale teď už pojď zase ke mně, já si lehnu na záda, ty mi budeš hezky pomaličku…“

Jak Hedvika řekla, tak se i stalo. S Milošem jsem se domluvil po telefonu, on přijel k nám, auťák jsme odtáhli do servisu a tam se do toho pustil. Napojil na přístroje, proměřil, kamsi zavolal, objednal nějaký díl a prohlásil: „Pane Janota, je to prkotina, za půl hodinky mi to dovezou. Nechcete zatím kafe? Já si dám s váma, ještě jsem dneska neměl.“

Miloš na mě působil vstřícně a přátelsky, a já měl od první chvíle divný pocit. Šrotovalo mi v palici: „Chlape mizerná, tak tohle je ten paroháč, kterýmu se válíš v posteli s manželkou. Kdyby tušil, tak ti dá přes držku.“ No, přes držku by mi asi nedal, anžto by na to fyzicky nejspíš neměl, ale mně to najednou celé přišlo strašně hloupé. Zvlášť, když jsme se u toho kafe dali do řeči a zjistili, že máme dost společného, dokonce jsme si začali tykat.

„Jirko, nechceš s náma chodit na pinec?“ Zeptal se mě, když zjistil, že máme oba rádi plácání pálkami do míčků. „Hraju s takovou naší malou partičkou, není to nic závodního, chodíme tak jednou za tejden, užijeme si u toho spoustu srandy, ale teď nám pár lidí vypadlo. Zkusíš se přidat?“ Pochybuju, že takhle zval každého zákazníka, spíš mi přišlo, že když se znám s jeho ženou, tak by mě chtěl vzít do party.

No, zkrátím to. Sotva jsme dopili to kafe, dorazil náhradní díl na můj auťák, Miloš mi to dal do kupy a já konečně vyrazil za svou prací. Ještě předtím jsme se domluvili, že si v sobotu odpoledne půjdeme pinknout.

Pak jsem to začal mít tak nějak na střídačku. Jednou v posteli s Hedvikou a podruhé pro změnu u pingpongového stolu s jejím manželem Milošem a s jeho lidmi. Začínal jsem si připadat jako blázen. Co, blázen, spíš mizera a podrazák. Nevím, jestli si to dokážete představit, ale asi jsem nebyl dost velký drsňák. Hedvika se pode mnou svíjela slastí a netušila, že mně přitom kvůli Milošovi bombarduje moje černé svědomí. Samozřejmě věděla, že spolu chodíme hrát, ale nebavili jsme se o tom.

Na pingpongu to bylo sned ještě horší, já se tomu chlapovi nedokázal pořádně podívat do očí. Po hře jsme se obvykle stavovali na jedno a onoho dne se stalo, že ostatní neměli čas a my v té hospodě seděli sami dva. Kecali jsme o všem možném, až Miloš, aniž by cokoli tušil, se mi najednou začal svěřovat. Asi ho přepadla potřeba udělat si z někoho vrbu a já byl ke své smůle akorát na ráně.

„Víš, Jirko,“ začal, „netuším, jak to máš v manželství ty, ale já mám tu svoji Hedvičku strašně rád.“ Chvilku ji opěvoval, jak je s ní šťastný, pomalu z ní dělal bohyni, ale pak z něj vypadlo: „Kamaráde, jen jedna věc mě trápí. Já jí v posteli zkrátka nestačím, vím, že jí to chybí, ale nedokážu s tím nic dělat, holt v tomhle jsme každej jinej. Tak se jí to aspoň snažím vynahrazovat ve všem ostatním.“ Zmlknul, podíval se na mě a zeptal se, co si o tom myslím.

„Koukej, Miloši, tohle vůbec nemusíš řešit, co Hedvice schází s tebou, to si užívá v posteli se mnou,“ napadlo mě. Ale samozřejmě jsem mu to neřekl, to by mi musela huba upadnout. Poplácal jsem ho po rameni, obrátil to v žert a trochu si rýpnul: „No, netuším, jak na tom jsi, ale když máš tak krásnou a náročnou ženskou, tak si ji musíš víc pěstovat, to dá rozum. Seš přece pořádnej chlap nebo snad ne?“ No, nakonec jsme probrali nějaká afrodiziaka a tyhlety blbosti, zasmáli se u toho a rozešli se v dobré náladě. Jenomže nechtějte vědět, jak jsem se pak cítil. Vlastně to byla poslední kapka k rozhodnutí, že s tím musím něco udělat.

Teda že se musím s Hedvikou rozejít. Přemýšlel jsem, jak jí to říct, až jsem se nakonec rozhodnul, že půjdu s pravdou ven a povím jí to narovinu. Po následujícím fitku jsem ji přemluvil, že místo na hotel půjdeme na dvojku, jako jsme chodívali na začátku. Byla překvapená a ještě víc zírala, když jsem to před ní celé rozbalil a nevynechal ani tu scénku s Milošem u piva, jak ji vychvaloval a jak se mi svěřil. Nebudu zapírat, byla zklamaná a naprdnutá, nebudu ani popisovat, čím vším mě počastovala, řeknu jen, co z ní vypadlo na závěr: „Tak si teda běž za tou svou manželkou, slabochu.“ A já šel. Bylo mi trochu líto, že jsem Hedviku zklamal, ale ulevilo se mi, to teda fakt.

Na pingpong s Milošem a jeho partou jsem chodil dál, musím říct, že ten kluk se postupem času změnil. Nevím, netuším, co a jak udělal, možná si vzal k srdci to naše povídání u piva, ale po nějakém čase na mě párkrát spiklenecky mrknul a ukázal palec nahoru. Ani na fitko jsem nezanevřel. Zezačátku jsme se s Hedvikou vyhýbali jeden druhému, a když jsme se náhodou potkali, oba jsme dělali, že jeden druhého nevidíme. Až jednou, asi po třetím Milošově vztyčeném palci do mě Hedvika nenápadně žďuchla a povídá: „No, když jsi mi teda dal kopačky, tak mně nezbylo, než si v posteli vycvičit toho svýho. Už mi udělá, oč si mu řeknu a začalo to s ním bejt lepší než s tebou.“ Holt maličko srovnala skóre a už spolu zase mluvíme. Teda jenom mluvíme, povídám, nic víc.

Jestli vás zajímá, jak mi to dopadlo doma s Libuškou, tak vám to prozradím. Ve firmě se jí změnilo vedení, vyrazili ji a asi jí i něco řekli o jejím přístupu k podřízeným. Byla pořádně naštvaná, pořád dokola opakovala, že se na to na všechno může vykašlat, až to nakonec udělala. Možná jí k tomu pomohly i biologické hodiny, to netuším, ale jedno vím jistě. Hodně se změnila, tak nějak zženštěla a teď spolu konečně čekáme maličké. No a já? Bude ze mě fotřík, představte si to, co já se na tuhle chvíli načekal. Jo a zapište si za uši, že z těchhle milostných románků jsem už nadosmrti vyléčený, to vám teda garantuju.

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Alejandro Azamedo
1 rok před

Konec dobrý, všechno dobré. I když bych asi na podobnej přístup neměl žaludek a svědomí.

Tomáš Vodvářka
Admin
1 rok před

Život prostě přináší šechno možné, Honzo. Ani tohle nemusí být úplně vymyšlené…

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial