Komunisté kolaborovali s nacisty víc než Hácha, Zeman hloupě mluvil

Býval symbolem zrady a kolaborace s nacismem. To je ovšem hodně příkré, lživé a nespravedlivé hodnocení pro rodáka z jihočeských Trhových Svinů a československého prezidenta Emila Háchu.

Stalo se to před 85 lety 30. listopadu 1938. Československý parlament – Národní shromáždění toho dne zvolilo prezidentem okleštěné pomnichovské republiky Dr. Emila Háchu. Původně se chystal do důchodu, a vůbec netušil, jakému zlu bude muset v budoucnu čelit.

Za svého mládí studoval na českobudějovickém gymnáziu Jana Valeriána Jirsíka a ve vstupní hale této školy je umístěna pamětní cedule s jeho jménem, jako jejího významného absolventa. Je v dobré společnosti mezi vynikajícím historikem profesorem Josefem Šustou, kardinálem Miloslavem Vlkem a dalšími. Toto ocenění si právem zaslouží.

Později absolvoval práva na české právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Byl jedním z vynikajících právníků své doby a snad vůbec nejlepším čs. znalcem mezinárodního práva. I proto se Emil Hácha stal prezidentem Nejvyššího správního soudu. Když mu na jaře roku 1938 zemřela milovaná manželka Marie, chtěl odejít do penze, osud však rozhodl jinak. Nastaly Mnichov 1938, odtržení pohraničí a abdikace prezidenta Edvarda Beneše. Hledal se nástupce, který by byl přijatelný pro Slováky a námitky nesměli mít ani Němci. Uvažovalo se o historiku Josefu Šustovi, horkým kandidátem byl diplomat a člen agrární strany František Chvalkovský, vadilo však, že byl evangelíkem. To byla pro katolické Slováky nepřekonatelná překážka.

Už před mnoha lety se v příloze Lidových novin Orientace konala na téma osobnosti Emila Háchy zajímavá diskuse mezi historiky. Bývalý ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra naznačil, že kandidátem na prezidenta měl být i Karel VI. Schwarzenberg, otec nedávno zesnulého Karla Schwarzenberga. To by ovšem nebylo možné bez změny Ústavy čs. republiky z roku 1920, protože ta podmiňovala zvolení hlavou státu minimálním věkem 35 let a knížeti Schwarzenbergovi z orlické větve bylo tehdy o osm let méně. Dále by jako jeden ze signatářů provolání české šlechty k prezidentu Benešovi proti odtržení Sudet od českých zemí jistě vadil hitlerovskému Německu.

Zvolen byl tedy právník Hácha, podle historika Jaroslava Šebka, člověk, který se jako nejvyšší představitel tzv. druhé republiky nijak neprovinil proti demokratickým zásadám a neměl nic společného s tehdy již obecně bujícím antisemitismem.

Agrárnický politik Ladislav Feierabend ve svém prvním díle Politických vzpomínek ocenil, že se prezident Hácha snažil sjednotit národ v těžké pomnichovské době. Líbilo se mu, že hned po svém zvolení položil věnce u hrobů prezidenta T. G. Masaryka a ministerských předsedů Karla Kramáře a Antonína Švehly. „Prezident chtěl svým činem ukázat, že si váží všech našich lidí, kteří se zasloužili o Československou republiku, bez ohledu na to, k jaké politické straně patřili a jakou politiku zastávali.“

Háchovo působení za Protektorátu Čechy a Morava v úloze tzv. protektorátního prezidenta lze shrnout do jedné věty. Nešťastník, který chtěl zachránit, co se dá, ale způsoby často problematickými. Svoje působení rekapituloval zhruba v tomto duchu. „Je to jako být zavřený se šílencem v jedné místnosti a vy musíte dělat všechno proto, abyste jej zbytečně nedráždili.“ Litoval také rozpadu Rakouska-Uherska se slovy, „teď nás Hitler bez problému obsadí jednoho po druhém.“

Profesor Václav Černý oceňuje ve druhém dílu svých Pamětí Háchovu zásluhu na založení tzv. Národního souručenství, jako velikého díla národně záchovného, kam vstoupilo dobrovolně bez nátlaku na 98,5% dospělých obyvatel! Národní souručenství mělo být protiváhou českých kolaborantských proněmeckých spolků, ke kterým patřila například Vlajka. To správně vytušili i němečtí okupanti a přijali založení této instituce s velkou nelibostí a okamžitě začali s perzekucí jejich členů.

Pravdou je, že Hácha dosáhl propuštění většiny vysokoškolských studentů zatčených po událostech 28. října 1939 a vězněných v nacistických koncentračních táborech. Usiloval i osvobození dalších politických vězňů. Zpočátku byl také společně s předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem ve spojení s Edvardem Benešem a s londýnským protinacistickým odbojem.

Bohužel, Hácha v červnu 1942 odsoudil atentát na Heydricha, ostře se vymezil vůči čs. zahraniční vládě v Londýně a prezidentu Benešovi, i když tím chtěl pouze zmírnit brutální nacistické represe. Pravdou také, je, že byl v té době těžce nemocný arteriosklerózou a podle verdiktu poválečného Národního soudu nebyl schopen minimálně od roku 1943 kontrolovat své jednání. Několikrát chtěl ze svého postu abdikovat, ale jeho okolí mu to pokaždé rozmluvilo.

Kdybychom měli být poctiví, tak by ovšem pro kolaboraci museli stanout před soudy i mnozí komunisté, kteří až do června 1941, kdy Německo zaútočilo na bolševické Rusko, nacistické agresory podporovali. Viz článek z ilegálního Rudého práva z roku 1940, který ostře útočil na Churchillovu Velkou Británii za to, že zabíjí dělníky v německých uniformách! Tohle byla zcela dobrovolná a vědomá kolaborace, kdežto Hácha vystupoval pronacisticky s donucením a pod tlakem okolností.

Háchovo zatčení a uvěznění ve vyšetřovací cele v Praze na Pankráci v květnu 1945 okomentoval Edvard Beneš slovy: „To se nemělo stát, měli ho nechat být.“ Nic však pro něj dalšího neudělal.

Bývalý protektorátní prezident byl té době už tak těžce nemocný, že o sobě vůbec nevěděl a nevnímal ani ústrky okolí. Byla mu odepřena dietní strava a dokonce prý na něj bachaři močili. Nakonec 27. června pětačtyřicátého roku umírá opuštěný a zapomenutý. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově v Praze, obřadu se směla zúčastnit pouze jeho dcera Milada Rádlová s bývalým manželem. Dlouhou dobu nesmělo být na náhrobku uvedeno jeho jméno.

Jako člověk, který tomuto problému vůbec nerozumí, se projevil i Miloš Zeman. Rád mluví ke všemu a někdy jsou to pořádné trapasy. Jeho výrok, že Hácha byl českým Quislingem, by mohl kandidovat na hloupost století. Zatímco Nor Vidkun Quisling byl obdivovatel nacismu a vědomý kolaborant, Hácha nikoliv. Zeman také „zaperlil“ v souvislosti s umístěním pamětní desky na Háchově rodném domě v Trhových Svinech. Tehdy, ještě v době před svým premiérováním, prohlásil, že za jeho vlády by se nic takového stát nemohlo.

Za prvé, o umístění desky rozhodlo demokraticky zvolené tamní městské zastupitelstvo na přání místních lidí, kteří si Emila Háchu pamatovali jako slušného člověka (a tím on bezesporu byl), za druhé, vláda nemá do toho co mluvit, a pokud to Zeman nevěděl, je hloupý. Pokud ale věděl a přesto mluvil, jak mluvil, je obyčejným demagogem a vědomým lhářem.

Zdroje:

JUDr. Emil Hácha, Tomáš Pasák, nakladatelství Horizont, Praha 1997

Paměti 1938 – 1945, Václav Černý, nakladatelství Atlantis, Brno 1992

Politické vzpomínky /I/, Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1994

https://tsl.zpravodaje365.cz/10-z-historie/647-jak-jsme-odmitli-historickou-lez

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články