Nejhezčí Vánoční dárek?

Samozřejmě že pro každého něco jiného. A je jedno, jestli duchovního nebo materiálního. Pro někoho na ohrnutí nosu, pro někoho vrchol štěstí. Tak to chodí.

Děda toho už měl dneska zase dost. Ne, že by v tom pečováku o něj neměli starost. Ale bylo to pořád to samé, snídaně, skupinová terapie, oběd, odpolední odpočinek, společné hry, večeře, televize, postel … pořád dokola. Jeho rodina na něm nešetřila, tento dům patřil k těm nejlepším co existovaly. Klienti bydleli zásadně v jednolůžkových pokojích. Byly to vlastně takové malé garsonky, plně vybavené. Kdo chtěl, mohl si i vařit. Velká plochá televize a pracovní stolek s počítačem byly samozřejmostí. Personál tu byl příjemný i když zrovna nikdo nebyl na dohled. Nebylo se co divit. Určitě zde platili hodně nadprůměrně. Jídlo bylo rozmanité, ale především chutné. Kuchyni tu velel jeden vyhlášený kuchař velkého mezinárodního hotelu. A dělal svou práci pořád s nadšením. Nebylo si prostě nač stěžovat. Až na tu nudu.

Dnes, 23. prosince, za ním zase přijde rodina. Ne, že by chodili jen na Vánoce. Chodili ho navštěvovat pravidelně a často. Vlastně se tu každý týden někdo objevil. Někdy se tu sešly i obě větve rodu. Za tímto účelem měl domov k dispozici návštěvní místnost, kde byly oddělené koutky s klubovkami. Nebo jste si prostě se svými blízkými mohli popovídat u sebe na pokoji. Nikdo tu nic neřešil, žádné přísné předpisy tu neexistovaly. Vše bylo děláno pouze za účelem spokojenosti klientů a samozřejmě také jejich příbuzných, kteří to vše platili. Ale stejně měl děda z každé té návštěvy vždycky takový ten dojem jenom povinnosti. Popovídalo se trochu o vnoučatech, něco o městě a politice, a to bylo asi tak všechno. Ani dnes to nebude jiné.

„Tak dědo, pěkné svátky a tady jsme ti něco malého přinesli“.

Jako každoročně to byla lahvinka dobrého koňaku. Věděli, že to má děda rád.

„To jste hodní,“ poděkoval děda jako každoročně, „užijte si svátky a ať máte bohatého Ježíška.“

Na celém tom přepychu nadstandardního domova s veškerou péčí bylo smutné jen jedno. To, co nemůže napravit ani ten nejvyšší luxus. Lidské vztahy. Kdyby si někdo tu konverzaci nahrál, tak by přišel na to, že se vlastně bez podstatných změn opakuje každý rok. Ale letos tomu přeci jen mělo být jinak.

Děda to měl promyšlené už delší dobu. Dlouho se tím zabýval. Promítal si své mládí, vzpomínal. Občas mu při tom i malinko zvrhly oči. Ale čas se prostě vrátit nedá. „Nevadí,“ říkal si. Ale bylo to hezké. Dnes před Vánoci se tu určitě objeví obě rodiny jeho dětí. Rozuměl si s nimi. Nikdy neměly žádné spory.

„Franto, mohu na tebe mít malou prosbu?“ naklonil se děda ke svému synovi, když už spolu hodně přes hodinku seděli, probrali všechna obvyklá témata a pojedli cukroví, které napekla jeho snacha. I vínko, které letos přinesli, bylo velmi povedené.

„Nech mi tu 1000 korun, nenápadně, v kapse županu.“

„Na co?“ podivil se syn. Klienti tohoto pečovatelského domu mohli mít na co si vzpomněli. Stačilo říct sestřičce a hned to z obchodu přinesla. Mohl se zvednout i telefon a nechat si přivézt cokoliv zvenčí, třeba i novou televizi. Útrata se jednoduše strhávala z konta, na které se připisoval důchod a o které se starali i příbuzní. Nikomu tu nic nechybělo a dědovi ještě méně. Jeho rodina rozhodně nepatřila k těm chudým. Akorát, že někteří klienti nebyli úplně svéprávní, tak se jednoduše zavedlo pravidlo, že hotovost pro jistotu mít v ruce nebudou. Byly zde už případy, kdy se na návštěvu pod záminkou, že se jedná o dávného kamaráda, vloudil podomní prodejce, nebo nabízeč investičních příležitostí, či prodavač vzduchu, nebo nějaký jiný podobný šmejd. Tím, že obyvatelé onoho domu neměli hotovost k dispozici, se prostě a jednoduše takovýmto případům zabránilo.

„Neptej se prosím, a prostě to udělej. Ano?“ poprosil děda.

„Tak jo,“ odvětil syn.

Rodina odešla a děda se už těšil na nadcházející Štědrý večer. Věc nevídaná. Nikdy se na to netěšil. Nebylo to ono. A bylo to pořád stejné. Společná večeře, za kterou by se nestyděli opravdu ani v michelinské restauraci. Zpívání koled za doprovodu místního smyčcového kvarteta, rozbalování dárků při nadšeném úžasu sestřiček. Na každého vedení domova myslelo. Dědu čekaly teplé papuče. A pak už do vlastních ložnic a spát.

To letos ale neplatilo pro dědu. Koukal do stropu a čekal až vše utichne. Hlavou se mu honily různé myšlenky. Vzpomínal na Vánoce za mlada, na svou nebožku ženu, když je ještě slavívali doma, jak vychovali děti. Nebyla v něm nějaká zloba. Chápal, že potřebuje celodenní péči a rodiny s malými dětmi to prostě fyzicky nezvládnou. To byl prostě fakt. Realita života a nic se s tím nedalo dělat. Uvědomoval si to, že je to dané. Ale přesto ho ovládal smutek.

Počkal ještě chvilku. Naslouchal různým zvukům, které sem mohly doléhat z chodby. Zvuky se ale už neozývaly žádné. Bylo jasné že už všichni spí. Opatrně vyklouzl z postele, oblékl se, hodil ze županu tisícovku do kapsy kabátu, vzal boty do ruky a opatrně, potichu se plížil chodbou k východu. Naboso v ponožkách opatrně našlapoval. Dole pod schody si už boty obul. Tady už nehrozilo nebezpečí že by ho někdo zaslechl. Vylovil klíč a odemkl vstupní dveře. Ti, kdo zde byli jenom z důvodu tělesných, tedy nikoliv protože jejich mozek už nefungoval tak, jak má, měli i klíče od dveří a mohli libovolně vycházet na vycházky bez jakéhokoliv dozoru. Za tím účelem měli k dispozici i klíče. Akorát byli žádáni aby do knihy napsali kam jdou a kdy se asi vrátí, případně aby to někomu sdělili. To dnes děda neudělal. Kdo trpěl například alzheimrem, tak klíče k dispozici samozřejmě neměl.

Děda za sebou vchodové dveře zase zamknul, vytáhl z kapsy mobilní telefon a zavolal taxíka. Netrvalo to ani pět minut a žlutý Superb už přibrzdil před dveřmi. Přeci jen dnešní noc a ještě takto pozdě už moc kšeftů nebylo. Řidič středního věku si prohlížel dědu, který mezitím otevřel dveře spolujezdce.

„Ale dnes jezdíme za dvojnásobek mladý pane,“ přivítal ho taxikář.

„Já vím,“ odpověděl nevzrušeně děda, „vemte mě do Dolních Brouňovic.“

Bylo to asi 15 km daleko. V autě bylo příjemně teplo. Úplný kontrast k třeskutému mrazu venku. Děda si sedl, zapnul si bezpečnostní pás a už nic neříkal. Byl zase jen se svými myšlenkami. Taxikář jakoby to vycítil, se ani nesnažil nějaký rozhovor navázat.

Když tam dorazili tak děda ještě poprosil: „prosím zajeďte ještě támhle po té cestě asi kilometr k rybníku.“

Zaplatil a vystoupil. Pozdní štědrovečerní mrazivá noc, nikde nikdo. Nebe plné hvězd jenom podtrhovalo hluboký mráz, který panoval. Tady byla civilizace hodně daleko. Žádné pouliční lampy a proto byla obloha vidět v celé své kráse. Pás Mléčné dráhy začínal přesně uprostřed hladiny rybníka.

Závan mrazivého vzduchu se otevřenými dveřmi dostal i do auta. Taxikář se zděšeně rozhlížel.

„Nemám na vás počkat?“

„Ne, jste moc laskavý, já si pak zavolám.“

Taxikář měl dost pochyby, jestli děda vůbec ví co dělá a co chce. Děda to vycítil. „Nebojte se. To je naše takové každoroční setkání s rodinou. Já slavil Štědrý večer v domově důchodců, oni doma. A když je po všem tak se tu vždycky sejdem, zazpíváme si u rybníka koledy a zase jedeme domů. On mě už někdo z nich odveze. Za chvíli sem dorazí první,“ a usmál se na taxikáře.

„No asi to moje starost není,“ řekl si taxikář, nastartoval a odjel.

Děda se rozhlédl a srdce mu poskočilo radostí. Tady vyrůstal. Tady honil holky. Tady se s klukama koupával. Moc dobře si i pamatoval, že tady poprvé v životě políbil nějakou dívku. Jeho budoucí žena to nebyla. Ani si už nevzpomínal jak se vlastně jmenovala.

Popošel kousek k hrázi. Pohled na lesy a kopce za nimi byl za této jasné noci prostě úchvatný. Dědovi se štěstím vedraly slzy do očí. Tady nebyl už hezkých pár let. A byl sám. Jenom sám se svými nejkrásnějšími vzpomínkami. Před očima se mu honily nejkrásnější zážitky jeho dlouhého a pestrého života. Tady k těm místům se vázaly ty nejhezčí. Lepší vánoční dárek jsem si dát nemohl, uvědomoval si. Být tady. Tady a teď. Teď a úplně sám. Jen sám se sebou.

Sedl si na pařez. Mráz ho štípal do nosu. Zase se rozhlédl.

„To je nádhera,“ říkal si v duchu. Bylo mu krásně. Já už nechci nic jiného. Rozepnul si kabát, pak košili. Oboje si rozhrnul. Mráz ho udeřil na hrudník. Ale za chvíli mu bylo tepleji. A pak už jen s pocitem neskonalé radosti usnul.