Umírající mrtvé moře
Kde jinde zakončit týdenní putování Jordánskem, než u Mrtvého moře. Slané jezero ležící 420 m pod hladinou světových oceánů láká turisty nejenom jako mizející světový unikát, ale i jako ozdravné lázně pro všechny, kdo trpí kožními neduhy. Přestože se mé osobní neduhy týkaly výhradně střev upřímně jsem se na velkou slanou louži těšila.
Vstupní branou k Mrtvému moři pro nás byla Madaba – město slavné pro svou křesťanskou historii a mozaiky Svaté země a Jeruzaléma. Z úplného jihu Jordánska jsme se do Madaby přesunuly pětihodinovou jízdou autobusem, při které mě znervózňovalo jen škrundání ve střevech. Těžko říct, kterážto laskomina mi způsobila každodenní ranní útrapy na záchodové míse. Ochutnala jsem tu kdeco a neřízenému vyprazdňování nedokázala zabránit ani Becherovka užívaná v pravidelných dávkách. Přesto se mi podařilo dojet do Ammánu s čistým textilem.
Z Ammánu do Madaby je to dalších 30 km, které jsme překonaly místním busíkem, přestože byl pátek, a lokální doprava by podle všeho jezdit neměla. Pro muslimy je pátek něco jako naše neděle. Práce se nedoporučuje. My se věnujeme obžerství u babiček, muslimové modlitbě. Alespoň tak se to povídá. Nevím, jestli to bylo způsobené tím, že Madaba je převážně křesťanská, ale busík tam toho dne jel. Stačilo se postavit na výpadovku za obrovským kruháčem, kterému se tu říká 7th Circle, a mávnout rukou na projíždějící autobus. Takhle jednoduché to bylo.
V Madabě nás čekalo dlouhé hledání ubytování objednaného přes Airbnb, které nebylo označené číslem popisným, natož nějakou cedulí. Jedinou jistotu, že jsme nakráčely do správného domu, nám dal starý elegantní pán mluvící anglicky, se kterým jsme nejdřív musely pojíst čokoládu a vypít čaj. Vysvětlovat mu, že pospícháme shlédnout místní památky, protože máme v Madabě jen jediné odpoledne, bylo marné. Chtěl si prostě povídat. Trochu nás rozladil tvrzením, že k Mrtvému moři se dá z Madaby dostat jedině taxíkem. Lonely Planet zmiňoval i lokální busík. Odkud a v kolik hodin autobus vyráží, se nám ale zjistit nepodařilo a tak jsme nakonec musely dát staříkovi zapravdu.
Další pokus o levný přesun k Mrtvému moři jsme učinily v sousedním hotelu, kde jsme se chtěly nenápadně vmísit do zájezdního autobusu plného německých seniorů. To se vzhledem k našemu věku nepodařilo, ale během jemného upozornění, ať opustíme hotel, nám recepční stihl říct i cennou informaci – v Jordánsku jezdí Uber.
Druhý den v pět ráno mě má střevní mikroflóra razantně upozornila, že mám vstávat. Díky tomu jsme už v 6:20 seděly v Uberu a radovaly se, jak jsme ušetřily. Taxík k Mrtvému moři stojí 25 – 30 JOD. Aplikace Uberu slibovala cenu jen 10 JOD. Jordánci si ale tuto službu tak nějak polidštili a vysolit jsme nakonec musely 13 JOD, aniž by se nám podařilo zcela jasně rozklíčovat proč. Nevadí, hlavně, že jsme byly u moře.
Od cestovatelů, kteří tu byli před námi, jsme věděly, že veřejné pláže jsou špinavé a jako dvě Evropanky v plavkách bychom jen stěží unikly všetečným mužským pohledům. Oproti tomu v turisty nabytém Deat Sea Spa Hotelu si nás nevšímal vůbec nikdo. Ne, neproklouzly jsme tam klasicky potichu a po Česku. Na recepci jsme poctivě zaplatily poplatek 20 JOD, který opravňuje lidi z ulice se celý den povalovat na soukromé pláži, i u bazénů. Za příplatek se tu dá pořídit i kus žvance, ale vzhledem k nechtěným pohybům ve střevech, jsme měly v batůžku nakoupené zásoby banánů a pečiva.
Už v půl osmé ráno jsme se vrhly do slaného roztoku. I když vrhnout se je silné slovo. Už v momentě, kdy jsem měla hladinu po kolena, bylo jasné, že půjde o nevšední zážitek. Jakmile byla voda po pás, převalila mě jako prázdný barel na břicho a znemožňovala mi stoupnout si zpátky na dno. Čvachtala jsem se na hladině jako nafouknutý vorvaň, což u mě vyvolalo záchvat smíchu. Při vší té nemotornosti jsem se snažila o jediné, nestříknout si sůl do očí. A i když vím, že se to dělat nemá, ochutnala jsem. Nikdy jsem nepila nosní kapky, ale takhle nějak si jejich chuť představuji. Fuj!
Naplácat na sebe blahodárné černé bahno, nechat ho na sobě zaschnout a pak se ho marně snažit smýt, bylo samozřejmostí. Kolem deváté dorazilo na pláž osazenstvo hotelu a na hladině se během chvíle houpaly desítky lidských bójek. Uchýlily jsme se proto pod slunečníky na původní mořský břeh. Proč na původní? Hladina vody každým rokem klesá zhruba o 70 cm. A přestože místní businessmani původně postavili hotely přímo na břehu, o 15 let později musí svážet líné turisty k vodě elektrovláčkem. Voda jim utekla o řadu metrů, a tak se budují pláže nové. Na té původní jsme proto byly jen my dvě a klid. Odpoledne jsme se důkladně odsolily, vyhodily plavky do koše a Uberem vyrazily rovnou na letiště.
Během jediného týdne, jsme v Jordánsku viděly a zažily tolik neobvyklých věcí, že by to vydalo na celou knihu. V žádném případě se nám nepotvrdil předsudek, který nám řada lidí před cestou vnucovala, že pro dvě bílé ženy je Jordánsko nebezpečné. Není! Nebezpeční jsme jen sami sobě, když ze strachu z neznámého odsoudíme cokoliv, aniž bychom se to nejdřív snažily jakkoliv pochopit. Během celé cesty jsme si, čistě z úcty ke zdejším tradicím, zakrývaly kolena i ramena (v poušti z praktických důvodů i vlasy). Nebylo to ale nutné a zdaleka ne všechny turistky to dodržují. Nám to naopak přišlo jako skvělý způsob, jak si Jordánsko užít se vším všudy, co k němu patří.
Další mé nevšední zážitky z cest najdete na Spolucestou.cz
Podobné je to i na opačné straně v Ein Gedi, kde je hotel s bahenní koupelí, bazén a restaurace již tak daleko, že se vyplatí použít jejich shuttle k břehu. Nicméně mám pocit, že jsem někde četl, že se pokles zastavil a Mrtvé moře opět lehce stoupá. I v Ein Gedi musíte vysolit necelých 100 šekelů (něco přes 6 stovek). Ale ten zážitek se solankou je neopakovatelný.
Vím, že se chystalo potrubí z Rudého moře, které by mohlo to Mrtvé zachránit, ale obávám se, že to je zatím jen na papíře. Mrtvé moře je unikát a velká nádhera, která by za záchranu určitě stála!