Muž, který léčil plačící dívku, co měla kapky potu na čele

Pro nemocného je lékař v bílém plášti bůh. Pacient ho žádá o pomoc a nechce si připustit, že by ho doktor nemusel vyléčit. Ten když neví jak dál, má jen jednu možnost, jak trpícímu ulevit.

Podle knihy jednoho bývalého agenta americké FBI nervózního člověka charakterizují pevně sevřené rty. Všichni lidé, kteří seděli spolu se mnou v čekárně u praktického lékaře, je opravdu stisknuté měli. Je otázka, jaký kdo měl důvod, pro svoji vnitřní nepohodu. Nemocní v čekárně možná nejsou nervózní z toho, jaká bude jejich diagnóza. Třeba je drásá samotné čekání, a když přijde okamžik vpuštění do ordinace, oddechnou si. Pacient se v latině sice vyslovuje pati, což znamená podstoupit nebo trpět, ovšem v angličtině patient znamená trpělivý. Tím občas zdravotnický personál, při stížnostech nespokojenců, rád argumentuje. Kloním se ke staré dobré latině, protože kdo čeká, ten trpí. Můj názor podporovali lékaři a sestry procházející okolo, kteří měli rty uvolněné a vypadali, že jsou v pohodě. Někteří se dokonce usmívali.

Seděl jsem na lavičce spolu s dalšími trpícími, kteří kašlali, kýchali a vyměňovali si mezi sebou viry a baktérie. Naštěstí jsem se situací počítal a měl sebou čtečku narvanou několika desítkami knih. Kdo žádnou literaturu v ruce nedržel, bezcílně surfoval na Internetu na mobilním telefonu. Jenom několik jedinců sedělo vzpříma a dívalo se před sebe. Připadalo mi, že měli sevřené rty nejpevněji.

Mladá dívka naproti, seděla vzpřímená bez jiné činnosti a dívala se do blba. Na čele jí stály kapky potu. Byla sice jen v krátké sukni a tenké halence, ale v čekárně bylo neskutečné vedro. Na chodbě tři okna, z nichž otevřít šlo jen jedno, a to pouze na ventilaci. Slunce se opíralo do budovy a kolem jedenácté hodiny dopolední vytvářelo v prostorách polikliniky prostředí podobné peklu. V čekárně se teplota vyšplhala tak na pět a třicet stupňů Celsia. Z tohoto prostředí vstoupil pacient do ordinace, kde měl lékař se sestrou příjemných stupňů dvacet. Klimatizace foukala naplno a pacientovi se klidně mohlo stát, že si přišel ukončit neschopenku kvůli vyvrknutému kotníku a odešel s angínou.

Když se v čekárně u lékaře čas pomalu táhne, člověk proklíná sám sebe, že nepřestal kouřit, přejídá se, jí sladké, pije alkohol a válí se u televize. Zároveň v duchu nadává lékaři, jak má všechno mizerně zorganizované. Sestru začíná nenávidět, když už pátého pacienta bere přednostně. Stoprocentně totiž nejde o urgentní případy, ale o známé pana doktora. Z trpělivého pacienta se stává netrpělivý. Kdo se nedokáže se situací smířit, roste v něm vztek. Prostory čekárny jsou podobny prostorám muničního skladu. Stačí jiskra a nastane výbuch.

Situaci někdy zhoršuje osobnost lékaře. Čím lepší doktor, tím více pacientů. Přímou úměrou potom začínají ve všech burácet emoce. Včetně lékaře. Není divu, i on potřebuje vypustit páru. Nemusí se chovat k pacientům vysloveně zle. Jejich sebevědomí však může rozbít zdánlivě nevinná poznámka, míněná ironicky. Například: Hm, vážená paní, až přijdete příště, budeme potřebovat širší lůžko. Čekárna našeho praktického lékaře byla narvaná k prasknutí. Šlo o vynikajícího odborníka, jen s několika lidskými chybami. Nerudný, nepříjemný, protivný a velmi nesympatický člověk.

Do čekárny přišla matka, kolem sebe šátek a v něm dítě. Od pohledu žena, které jsou v některých diskuzích zařazovány do kategorie s přezdívkou Lesana. Zní ošklivě a posměšně, ovšem jeden můj kamarád ho nepatrně upravil na krásné slovo, které od té doby používám. Lesanka se své dítě nakojit na veřejnosti neodvážila. Veřejnost totiž neznamenala jen dvacet naštvaných pacientů, ale hlavně milióny mikrobů. Miminko proto trochu více zachumlala do šátku, což byla chyba. Dítěti muselo být vedro jako všem ostatním a teď se znásobilo. Začalo plakat. Z nevinného miminkovského vzlykání se stal za pár minut hyení řev, který všem dráždil napnuté nervy. Někteří pacienti obraceli oči nahoru, jiní naopak sklopili hlavu a patrně se modlili. Čtečku jsem vypnul a přidal se do skupiny jedinců s pevně sevřenými rty. V takovém prostředí se soustředit na cokoliv stalo nemožným.

Najednou se rozletěly dveře do ordinace a v nich stál náš praktický lékař. Vysoký a prošedivělý, samozřejmě v bílém plášti a s brýlemi skoro na špičce nosu. Nepříjemným a hlubokým hlasem bohorovně pronesl: „Maminko! Uklidněte si svoje dítě!“ Zalezl zpět do svého království a hlasitě třísknul dveřmi. Dítě zmlklo. Lesanka zrudla v obličeji a bez vyšetření odešla naštvaná i s malým zdrojem velkého rámusu. Jedna věc na doktorově výstupu byla pozitivní. Z ordinace do chodby se pacientům dostalo trochu chladivého vzduchu z klimatizace.

Na chvíli se rozhostilo ticho, přerušované kýcháním nebo kašláním. Z ordinace vyšla starší paní, která byla uvnitř asi půl hodiny. Na zavolání sestry ji vystřídala mladá dívka s kapkami potu na čele. Vešla dovnitř a já si chtěl zapnout čtečku, ale elektronický zázrak mě zklamal. Na jeho boku zablikala červená tečka a zhasla. Došla baterie. Nedobrovolně jsem musel zůstat v negativistické skupině depresivních pacientů s pevně stisknutými rty.

Z ordinace se ozval výkřik. Krátký a zoufalý. Někteří pacienti se na sebe podívali. Dívka vyběhla z ordinace. Neúspěšně se pokusila otevřít okna. Připotácela se k poslednímu a do ventilační škvíry strčila hlavu, co nejdále to šlo. Zhluboka a trhaně dýchala. Marně se snažila nalokat nějakého vzduchu. Z venku se dovnitř tlačilo jedno velké vedro a dusno se rozlézalo po celé poliklinice.Všichni pacienti ji sledovali. Bledá se oběma rukama opírala o desku vnitřního parapetu. „Stalo se něco, slečno?“, zeptal se jeden starší pán. „Nepotřebujete nic?“ Zavrtěla hlavou a začaly ji téci slzy. Plakala tiše, ale silně, až se jí třásla ramena. Nikdo se už neodvažoval na cokoliv ptát.

V tom se otevřely dveře ordinace a ven vyšel doktor. Otáčel hlavu a hledal dívku. Když ji spatřil, přistoupil k ní, vzal jí za ruku a odvedl k malé lavici, která stála bokem. Opatrně ji usadil a vzal kolem ramen. Dlouho jí něco šeptal. Zvědaví pacienti marně natahovali uši. Dívka se pomalu uklidňovala a po chvilce přestala plakat. Doktora jemně odstrčila, sáhla do kabelky a vytáhla z ní zrcátko a papírový kapesník. Podívala se na sebe a rozšířily se jí zorničky. Měla rozmazané stíny. Kapesníkem si je opatrně utřela. Nakonec se mírně usmála.

Když se žena stará o krásu, špatná zpráva sice není zapomenuta, ale ustoupí do pozadí. Náš lékař vstal a dlouhými kroky přecházel k ordinaci. Před ní se zastavil a vzdychl. Pak se otočil do čekárny a znova se zamračil. Po chvíli protivně houkl: „Další! Na co čekáte?“ Aniž by si počkal na odpověď, vlezl do ordinace a zase třískl dveřmi. Dívka s kapkami potu na čele odešla. Dokonce se nepatrně usmála.

Lékař není bohem, může však být andělem, pokud dokáže pacienta utěšit. Dobré slovo má velkou sílu. Zvláště, když ho vysloví nerudný protiva.

Z cyklu Korálky života

Psáno pro blog iDNES.cz v roce 2019

Náhledový obrázek: Pixabay.com