Žena, která vytáhla matce kočár z řeky a zmizela v záři slunce

Někdy stačí malá chyba a jde o život. V tom se objeví zachránce, pomůže a hned zmizí. Nestojí o slávu ani o peníze.

Kráčel jsem svižně směrem k obchodnímu centru. Cesta trvala skoro půl hodiny po břehu řeky, kde nebyl žádný stín. V pravé poledne slunce opravdu žhnulo. Ještě, že mě ráno napadlo vzít si kšiltovku, tričko s krátkým rukávem a kraťasy, alespoň se daly opálit ruce a nohy. Blížil jsem se k mostu pro pěší, který vedl na druhou stranu vodního toku. Stálo u něj několik stromů, pod kterými stály lavičky. Na nich jsem se mohl ve stínu zchladit a chvíli si odpočinout.

Všechny však byly obsazené chodci, kteří měli stejný nápad. Vedro bylo tak úmorné, že jsem dorazil k nejbližšímu stromu a opřel se o něj vestoje. Větve mohutného dubu poskytovaly ochranu před slunečními paprsky nejen mně, ale i několika dalším zoufalcům, kteří přes polední pauzu vyrazili na nákupy. Kousek od nás, pod druhým stromem, seděla sama na lavičce mladší žena a vedle ní stál dvojkočárek.

Existují takoví, kteří se snaží o maximální dokonalost a tato bytost k nim patřila. Říkám úmyslně bytost, protože každý člověk má na svém vzhledu nějakou chybu. Jeden je moc hubený, druhý tlustý, další má křivý nos anebo šilhá, a tak podobně. Ona ne. Černovláska s ideální postavou a výškou. Vkusné květované šaty, zcela jistě značkové, malinko pod koleny. Ani dlouhé, ani krátké, délka přesně taková, jaká by měla být. K nim pohodlné sněhobílé tenisky bez skvrnky špíny. Zlaté dámské hodinky, řetízek kolem krku a několik prstenů, jejichž celkovou hodnotu bych si netroufl odhadnout. Měla jemné rysy v obličeji, decentní makeup a souměrná prsa hollywoodské hvězdy. Na zadku si seděla, takže jsem měl možnost zhodnotit ho později. Kdyby se známkoval, připadala by v úvahu jen jednička s hvězdičkou. Možná se dvěma. Nevím jak to dokázala, ale patrně se vůbec nepotila. Možná silou vůle ovládala své tělo tak, že zakázala potním žlázám se otevírat.

Vsadil bych se, že seděla sama, protože vedle ní se obával někdo další sednout. Cítil by se tak špatně, že by na něj padly deprese a celý den strávil ve smutku. Dvojkočárek byl vyšperkovaný v podobném gardu jako žena. Ladil s jejími šaty a obsahoval všechny funkce, které lze u takového předmětu vymyslet, včetně dálkového ovládání a elektrického pohonu. Cena za takovou krásu se musela pohybovat někde v úrovni nákupu mého prvního auta. Možná ho i překračovala.

Do kočárku jsem se bál podívat. Stejně jsem věděl, kdo v něm ležel. Holčička a chlapeček podobní nejhezčím hračkám z obchodního centra přes řeku. Určitě měli skvělé outfity. Neblinkali a nesmrděli, ani když se pokakali a počurali. Jedli totiž zdravě a vyváženě. Dokonalí malí miláčci. Brrr.

Matka se do kočárku nedívala. Proč taky. Určitě řekla svým hodným dětem, že mají spát, tak prostě spaly. Získaný volný čas trávila někde jinde. Dlouhé štíhlé prsty s červeně nalakovanými nehty jí tancovaly na displeji mobilního telefonu a její zasněný výraz naznačoval, že se nachází v jiné dimenzi.

Najednou se kočárek zachvěl. Jako kdyby za jeho pohyb mohl vítr, ale to byl nesmysl, protože v tom dusnu se nepohnulo nic. Později mě napadlo, že jedno ze dvou super dětí se možná nezachovalo tak skvěle, jak se od něj očekávalo. Špatně zabržděný kočárek se rozjel. Jakmile se ozval první výkřik ze skupiny lidí odpočívajících na lavičkách pod stromy, měl už slušnou rychlost a jeho zadní kolečka se dostala přes hranu břehu. Byl strmý, takže když všichni začali ječet, nacházel se už v polovině cesty k vodě. Matka sebou trhla až v momentu, kdy kočárek pleskl do řeky.

Kvůli suchu naštěstí hloubka vody činila asi deset centimetrů. Přesto hrozilo, že se obě miminka utopí, pokud by se k nim nikdo nedostal včas. Kočárek se totiž po dojezdu dolů převrátil a oba kojenci z něj padali obličejíky směrem do vody.

V ten okamžik je zachytila. Ne jejich matka, která stála nahoře a vřískala. Obě děti držela asi čtyřicetiletá žena, která jela po cyklostezce na kole ve sportovním úboru. Všimla si kočárku pohybujícího se z kopce. Zastavila, bez čekání se rozběhla a udělala několik dlouhých skoků. Během pár desítek sekund se ocitla na místě. Teď stála rozkročená ve vodě a na každém předloktí měla položené miminko. Celkem bez problémů se sama dostala nahoru. Matka mezitím sjela po zadku k vodě, tam si dala hlavu mezi kolena a začala brečet. Zachránkyně předala obě děti nejbližším čumilům, doběhla ke svému kolu, nasedla a pokračovala v další jízdě.

Pro matku museli slézt dolů čtyři hasiči. Když byla nahoře, dokonalost zmizela. Květované šaty byly mokré, zamazané a místy zezelenaly od trávy. Tenisky hnědly z hlíny ve svahu. Žena měla rozcuchané vlasy a makeup ji stékal z obličeje. Pořád vzlykala a z nosu jí kapal sopel. V pravé ruce stále držela mobil, který nedokázala pustit. Když si ho všimla, zvedla ruku a vztekle s ním mrskla do řeky. Potom uložila obě řvoucí děti do špinavého kočárku a ručně ho odtlačila pryč. Dokonalou matku potkala nehoda, které se stávají nedokonalým i dokonalým lidem bez rozdílu.

V závěrech westernů mizí stateční pistolníci na koni za obzorem. Zachránkyně nejela na žádném oři, ale na kole. Neměla klobouk, ale ochranou přilbu. Slunce nezapadalo, ale pálilo a stálo vysoko na obloze.

A žena jenom, stejně jako pistolníci, skromně a tiše zmizela za obzorem.

V záři slunce.

Z cyklu Korálky života

Psáno pro iDNES.cz v září 2019

Náhledový obrázek: (https://pixabay.com/cs/photos/ko%C4%8D%C3%A1rek-sloni-maskoti-hra%C4%8Dky-1678232/)