Koncentrák Buchenwald XXVI: Lidový komisariát vnitřních záležitostí

Vznešený název organizace, která měla řadu útvarů, z nichž jeden spravoval věznice a pracovní tábory. Komu nic název organizace neřekne, tak si možná vzpomene na zkratku složenou z počátečních písmen ruského originálu. NKVD.

   Наро́дный комиссариа́т вну́тренних дел СССР, Lidový komisariát vnitřních záležitostí, zkratka NKVD, patřil k centrálním státním orgánům Sovětského svazu. Působil v letech 1934 – 1946, poté byl přejmenován na Ministerstvo vnitřních záležitostí. Do podřízenosti NKVD spadalo pět správ, z jejichž názvů je zřejmé, v jakých oblastech působily:

– Hlavní správa státní bezpečnosti;

– Hlavní správa dělnicko-rolnické milice;

– Hlavní správa pohraniční a vnitřní ochrany;

– Hlavní správa požární ochrany;

– Hlavní správa nápravně-pracovních táborů, pracovních kolonií a věznic.

Poslední správa tedy zřizovala a řídila Главное управление исправительно-трудовых лагерей, zkratka Gulagy. Je zapotřebí říci, že Gulagy nebyly vyhlazovacími továrnami jako šest nacistických Táborů smrti, tedy Belzec, Sobibor, Treblinka, Majdanek, Chelmno a Osvětim. Ruské lágry však lze beze vší pochybnosti zařadit na roveň nacistických koncentračních a pracovních táborů, protože principiálně šlo o stejně odporná zařízení. Zde měli být vězni bezohledně vyždímáni pro těžkou práci a pak jako bezcenné trosky odhozeny. Z výnosu Rady lidových komisařů SSSR úkolem nápravně-pracovních táborů byla: „…ochrana společnosti před sociálně zvláště nebezpečnými zločinci prostřednictvím jejich izolace spojené se společensky prospěšnou prací…“.

Je pravda, že do Gulagů byli umisťovány také kriminální živly. Převážně však šlo o lidi, které sovětský režim pronásledoval a kterých se chtěl zbavit nebo je izolovat. A nebyli to jen občané SSSR. Poláci, Maďaři, Židé, Čechoslováci, Finové a mnozí další. V táborech také skončili němečtí váleční zajatci, do rodné vlasti se jich vrátil jen zlomek. Existovalo asi 476 komplexů, pod které spadalo tisíce Gulagů rozmístěných převážně na Sibiři, kterými prošly milióny lidí. Podmínky v jednotlivých lágrech se značně lišily, odvíjely se od složení vězňů. Dělo se zde totéž, co v koncentračních táborech. Odpírající lékařská péče, nemoci a epidemie. Minimum stravy. Nedostatečné oblečení i v krutých mrazech. Nelidské tresty. Otrocká, vysilující práce, někde šestnáct hodin denně. Mučení. A taky popravy. Dozorci, kteří si na odlehlých místech dělali, co chtěli a zpravidla se chovali podle toho, kdo Gulagu velel.

   NKVD zřídilo v okupovaných částech Německa od května 1945 do ledna 1950 internační tábory, které měly charakter Gulagu. Vzhledem k tomu, že vězňům v táborech nebyl povolen žádný kontakt s okolním světem, říkalo se jim německy Schweigelager, Tiché tábory. Sovětský svaz se zdráhal jejich existenci oficiálně přiznat, dokud se tak nestalo pod tlakem západního tisku. Úmrtnost v Tichých táborech v důsledku špatné lékařské péče, mizerné hygieny a podvýživy byla vysoká. A ano, i zde se mučilo a popravovalo, obdobně jako v dobách nacistického režimu. Ve funkcích velitelů táborů stáli sovětští důstojníci. Mezi první vězně patřili osoby s přímými vazbami na nacismus, později přibývalo těch, kteří nesouhlasili s novým režimem ve Východním Německu.

Zatýkáni probíhalo na základě sovětského výnosu šéfa NKVD ze dne 18. dubna 1945, kterým v té době byl Lavrentij Pavlovič Berija. Tedy muž, který Stalinovi navrhl a zorganizoval Katyňský masakr polských zajatců v roce 1940. U Tichých táborů šlo o podobný systém, jako v případě osob umístěných do Gulagu. Zadržení neměli žádné možnosti právní ochrany. Mezi vězni bylo například deset tisíc mladých chlapců z Hitlerových mládežnických organizací, kteří byli manipulováni a zfanatizováni jeho propagandou. Polovina z nich se ze sovětských lágrů domů nevrátila. Řadu vězňů tvořili členové německé sociální demokracie, aby němečtí komunisté mohli mít v řízení země většinu. Žádné kontakty s vnějším světem se nepovolovaly, příbuzní dokonce nedostávali ani oznámení o úmrtí vězně.

Informace o počtu vězněných nejsou úplně spolehlivé. Podle posledních hlášení sovětské správy z roku 1950 Tichými tábory prošlo 122 671 Němců, 34 706 obyvatel Sovětského svazu a 461 obyvatel jiných národností. Z toho 40 244 bylo deportováno do SSSR, 43 035 zemřelo a 768 zastřeleno. O tom, že tábory NKVD měly charakter koncentračních táborů svědčí nález masového hrobu  v roce 1990 poblíž lágru Sachsenhausen. Za hlavní příčiny úmrtí se udávala tuberkulóza, úplavice, mučení a popravy. Bohužel osvobozením koncentračního tábora Buchenwald 11. dubna 1945 temná historie tohoto bolestného místa neskončila. Nacházel se v něm Speciální kemp NKVD č.2, který byl předán NDR, Německé demokratické republice, až 6. ledna 1950. Teprve potom byl, mimo vstupní brány,  krematoria, nemocnice a dvou strážních věží, zbourán a vybudováno z něj muzeum.

Ve Speciálním kempu NKVD č.2 Buchenwald bylo drženo 28 455 vězňů, z toho tisícovka žen. Zemřelo zde asi 7 000 osob a současný pomník sedmi tisíc tyčí symbolizuje jejich utrpení a smrt. Mimo těch, kteří se protivili sovětskému režimu, se v Buchenwaldu nacházela řada těch, kteří se ve službách nacistického Německa dopouštěli zločinů proti lidskosti. Mezi vězni se nacházeli i bývalí dozorci SS. Kdo z nich byl vinen a kdo ne? Nikdo to dnes neví. Neměli nárok na obhájce. Ve většině případů se nekonaly žádné procesy, v kterých by jim byla konkrétní vina prokázána a soudem stanoven trest. Mnozí řeknou, že všichni příslušníci SS si zacházení v Tichých táborech zasloužili. Jenže soudce a kat nemůže být v jedné osobě. Komunistický režim měl tehdy možná jedinečnou příležitost, jak se odlišit od nacistického zřízení a jeho postupů. Promarnil ji nejen kvůli uvězněným nevinným, ale i kvůli zavřeným zločincům z nacistického Německa. Poskytnutí práva na spravedlivý soudní proces těm, kteří se dopustili bezpráví, měl mít smysl v tom, aby byla přeťata cesta zla a nepokračovala dál. Na zlu totiž není nejhorší zlo samé. Na zlu je nejhorší, že dokáže zplodit další zlo.

Příště:

Koncentrák Buchenwald XXVII: Spravedlnost pro všechny

Psáno pro iDNES.cz v roce 2018

Autor není historik. Možné chyby nebo nepřesnosti nebyly způsobeny úmyslně, ale neznalostí, neobratností nebo chybami ve zdrojích. Pokud budete mít jakékoliv pochybnosti, napište svůj názor prosím do diskuze.

Předchozí články série:

Koncentrák Buchenwald I: Oběšencův strom

Koncentrák Buchenwald II: Místo zla

Koncentrák Buchenwald III: Smrtihlav Karl Otto Koch

Koncentrák Buchenwald IV: Čarodějnice Ilse Kochová

Další informace o Ilse Kochové lze najít v článku ze série Dozorkyně smrti:

https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=552698

Koncentrák Buchenwald V: Vězněm v dobré společnosti

Koncentrák Buchenwald VI: Milující vrazi z SS

Koncentrák Buchenwald VII: Místo utrpení

Koncentrák Buchenwald VIII: Přijmout a zlomit

Koncentrák Buchenwald IX: Místo ponížení

Koncentrák Buchenwald X: Mučení

Koncentrák Buchenwald XI: Heftlink

Koncentrák Buchenwald XII: Každému, co jeho jest

Koncentrák Buchenwald XIII: Zrůdné experimenty

Koncentrák Buchenwald XIV: Otrocká práce vynáší

Koncentrák Buchenwald XV: Krvavé vlny národů

Koncentrák Buchenwald XVI: Takoví byli Češi

Koncentrák Buchenwald XVII: Lhostejná smrt

Koncentrák Buchenwald XVIII: Zestárlé děti

Koncentrák Buchenwald XIX: Šílenství

Koncentrák Buchenwald XX: Smutné panoptikum

Koncentrák Buchenwald XXI: Americké bomby

Koncentrák Buchenwald XXII: Pochody smrti

Koncentrák Buchenwald XXIII: Naděje je ta nejlepší věc na světě

Koncentrák Buchenwald XXIV: Když vojáci pláčou

Koncentrák Buchenwald XXV: Hanba nám

Zdroje:

Americký historik Flint Whitlock a jeho knihy:

Buchenwald: Peklo na kopečku, rok vydání 2013

Buchenwaldské bestie: Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítkem z lidské kůže, rok vydání 2015

Přežil jsem Buchenwald: Moje osobní cesta peklem, rok vydání 2016

V drápech bestie, rok vydání 2010, autor Jan Hajšman, český novinář a vězeň

Wikipedie, otevřená encyklopedie

Muzeum koncentračních táborů Buchenwald a Mittelbau-Dora

Náhledový obrázek:

Pixabay.com

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články