Maratón – povídka na neděli

Už viděl cíl. Za páskou stáli ti, kteří jej znali, které znal on a kteří jej vítali s nadšením jako dávno ztraceného syna. Schválně zpomalil, jako by už vůbec nebyl důležitý faktor času.

Příliš si nepamatoval, jak se na start dostal. Později mu řekli, že jiní už dávno předtím plánovali jeho účast na tomhle běhu, i když vůbec nebylo jasné, jestli poběží. Zpočátku se tak trochu bál, jeho krok vůbec nebyl jistý, stejně jako kondice na celou tu dobu, kdy bude muset běžet. Vůbec si neuměl představit, co vlastně maratón znamená, co jej na trati čeká, jací budou jeho soupeři a zda-li vůbec doběhne do cíle.

Přesto to zkusil. Pár kroků, pod vedením zkušených trenérů, kteří stáli vedle něj a snažili se mu objasnit, jakým způsobem bude muset zdolávat tu neuvěřitelně dlouhou trať. Zjistil, že to zase tak těžké není, že stejný závod běží řada jeho vrstevníků, kteří se dostavili stejný den na startovní pole.

Zpočátku běžel pomalu, šetřil dech a měl spoustu času se rozhlížet okolo sebe. Viděl nádhernou krajinu, cestu, kde dopad jeho nohou byl měkký, nad hlavou svítící slunce a voňavý vzduch. Všechno pro něj bylo nové, vždyť ještě nic podobného neběžel. Ta krása vůkol jej rozptylovala, často měl tendenci seběhnout z vykolíkované trati a zastavit se, aby se pokochal krásným stromořadím, jezírkem s volavkou na starém pařezu či zlatavým vlněním obilí. Ti, co jej doprovázeli, mu však jemným způsobem připomněli, proč je tady a že podstatou závodu je běh. Zpočátku se ještě snažil s nimi usmlouvat aspoň krátkou zastávku, ale byli jemně nemilosrdní.

Trať začala stoupat. Poprvé cítil, že jeho dech úplně nestačí zvolenému tempu a že bude muset začít přemýšlet, jestli není třeba mírně zpomalit, aby síly vydržely až do konce. Začali jej předbíhat jiní. Měl náhle na výběr, jestli se hnát bezhlavě s nimi dopředu, nebo naopak zvolnit tak, aby stačil ještě vnímat vše okolo. Nevěděl co si počít a zoufale přemýšlel, jak má běžet dál. Náhle se mu do myšlenek vrátilla rada těch, kteří s ním byli na startu.

„Utíkej tak, abys byl se svým tempem spokojený.“

Dech se mu zklidnil a jeho tělo se vrátilo do původního rozpoložení. Měl ze sebe radost, že všechno funguje tak, jak má. Začal opět vnímat okolní krajinu, její mnohotvárnost a poesii, kterou byla nebývale prosycena. Uvědomil si, jak je vše krásné a jak je spokojený se svým během.

Před sebou v dálce spatřil postavu, která běžela stejným směrem a netrvalo dlouho, až se k ní přiblížil. Když už byl vedle ní, uvědomil si, že je krásná a že běh bok po boku ho těší více než dosavadní samota. Po nějaké době si začal uvědomovat, že i ona běží za stejným cílem, že má za sebou podobný začátek závodu. Nevadilo mu, že musel zvolnit, ubrat ze svého původního tempa, vždyť ten vzájemný běh, kdy se navzájem povzbuzovali, byl mnohem lepší, než osamění či naopak narážení do lidí v hroznu běžců. Čím dále spolu běželi, tím, více si oba uvědomovali, že to vzájemné sepětí je mnohem důležitější, než pochybná sláva  v cíli maratonu.

Po nějaké době jim došlo, že běží už vlastně hodně dlouho a že celý ten závod je únavně stereotypní se všemi jeho zatáčkami, občerstvovacími stanicemi, davem lidí okolo, z nichž někteří je povzbuzovali a jiní se na ně mračili, Zažili dokonce i uměle postavenou překážku na dráze, kde bylo nutné jeden druhému podat ruce a pomoct s jejím zdoláním. Oběma jim došlo, že pokud by běžel každý sám, jejich maraton by nejspíše u té překážky skončil.

Vůbec si neuvědomil, jak se to stalo, Ta bytost, co ho doprovázela, se náhle ztratila. Myslel si, že má jen takovou drobnou krizi, že na chvíli zpomalí a pak jej snadno dožene. Když se po nějaké době otočil, už nikoho za sebou neviděl. Zůstal stát na cestě a nevěděl, co má dělat. Vrátit se? Co když ji nenajde? Zastavit se na delší čas a čekat?  Mohlo to dopadnout stejně. Věděl, že je nutné běžet dál, ale náhle jakoby ztratil smysl a cíl svého běhu. Sedl si na patník a s hlavou v dlaních nechal proudit vesmírnou energii, z níž hodlal dostat alespoň nějakou odpověď. Když nepřicházela, vzdor smutku a beznaději se opět pomalu rozběhl k cíli.

Jeho rychlost byla už pomalá, spíše dělal jen drobné krůčky, bál se, že spadne a skončí. Věděl, že cíl už není daleko, že mu zbývá už jen několik málo kilometrů a on dorazí tam, kam směřoval celý maraton. Všechno jej už bolelo, Svaly, klouby a srdce steskem po té nádherné bytosti, která se mu ztratila bez slova rozloučení. Občas se zbytečně otočil a pátral, jestli přeci jen neuvidí známou postavu, s níž byl jeho běh lehčí a smysluplnější.

Náhle ho uviděl.  Cíl. Za páskou stál zatím ještě neurčitý dav lidí, slyšel jejich hlasy a smích. Schválně zpomalil, jako by už vůbec nebyl důležitý faktor času. Cesta teď vedla úlevně z mírného kopce, jakoby pořadatel věděl, že poslední kroky už nemusí být razantní a namáhavé. Čím byl blíže, začal rozeznávat jednotlivé tváře davu. Poznal ty, kteří ho postavili ke startu, ty, kteří s ním nějakou dobu běželi. Všichni jej povzbuzovali v jeho již směšném tempu, který spíše připomínal klopotnou chůzi po celodenní náročné práci.

Vůbec necítil, jak ho páska řízla do prsou, Bylo to spíše jako vydechnutí malého ptáčka kdesi vysoko v korunách. Když zvedl hlavu, aby se znovu nadechl, spatřil před sebou otevřenou náruč té bytosti, po níž poslední kilometry tolik tesknil. Ucítil její vůni a dotek jejich rukou.

Ten pocit byl úžasný, věděl, že celá ta námaha stála za to. Byl v cíli.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články