Mezidobí - Blogosféra

Dneska je to přesně měsíc. Přivezl jsi mi věci a nechtěl, abych tady byla. Stále se mi vynořuješ ve snech, vzpomínkách, vůních i různých situacích. Všechny nejsou příjemné. Neudělali jsme tečku.

Proběhlo jen pár sladkobolných zbabělých zpráv se sliby, jak si budeme psát a vzájemně se zajímat jeden o druhého. Dávat si alespoň občas vědět, jaký je náš další život, který nikdy nebyl společný. Vždycky si byl TY a JÁ. Nikdy jsi mě k sobě nepustil.

Stojím u kuchyňské linky a nalévám si zbytek vína, které jsem dostala. Náš rozchod jsem vlastně ani nezapila. Přišlo mi to dětinské, trapné, nedospělé. Vlastně úplně obyčejné a ty jsi pro mě byl neobyčejným. Dlouho jsem tě tak chtěla vidět. Jako něco téměř neskutečného, nadpozemského, jakoby zhmotnění mého snu o lásce, vztahu a rodině. Ano!! Za všechno můžu já!! Byla jsem naplněná iluzemi skrz naskrz. Naivní holka za zenitem, která se snaží uvěřit, že tentokrát to vyjde. Přehlížející všechno, co se jí od začátku nelíbilo a nezapadalo do jejích představ.

Přistupuji k lednici a vytáhnu směs zeleniny, kuřecí maso, sýr a pár vajíček. Budou karbanátky. Všechno čistím a melu v mlýnku na fašírku. Tak je to vždycky. Nejdříve se snažím očistit všechno zkažené a špinavé. Všechny ty nánosy minula, kupící se na nás všech, jako zaschlá hlína. Očištěnou, rádoby dokonalou zeleninu vkládám do mixéru a zapnu na plný výkon. Vysypávám do mísy rozdrcenou směs. Přidávám vejce, maso, sýr a zase na fašírku. Hotovou hmotu ještě vylepším kořením a začnu zpracovávat rukama to, co ze surovin zbylo. Aby se všechno spojilo. Stalo se kompaktním. Drželo spolu. Bože! Vztahy, jako karbanátky! Nejdříve se musíme očistit, pak rozemlít na padrť, a jestli všechno zůstane pohromadě a navíc skvěle chutná, povedlo se!

Dolévám si další trošku vína do broušené sklenice od tebe. Je na ní letící pták. Je sám. Možná se nám to stalo, protože jsme pili víno z osamělých sklenic. Litry vína. Za celé ty roky vedle sebe. Bylo jich na mě asi moc. Už teď, po dvou malých skleničkách, se motám. Nic nevydržím. Ani ten nekonečný, všudypřítomný a smradlavý kouř jsem si neoblíbila. Vlastně jsem ho z hloubi srdce nenáviděla! Byly chvíle, kdy jsem žárlila na každou tvou vykouřenou cigaretu, která byla častěji u tvých úst, nežli já. Pak jsem se smířila. Patří to k němu, říkala jsem si. Je to jeho, jako občasné mizení, mlčení a útěky! S těmi jsem se nesmířila nikdy. Nešlo to. Bylo jich tolik. Vždycky se přede mnou objevil chlapeček, který neví co má dělat. Pohled, který byl předzvěstí dlouhých dní v osamocení a tvého mlčení. Stále jsem čekala. Doufala. Modlila se a prosila, aby si pochopil, jaký neuvěřitelný dárek nám nebesa dala, když nás spolu svedla dohromady. Někdy to vypadalo, že si porozuměl. A pak? Přišel silný vítr jako dnes a všechny tvé sliby odnesl kdoví kam.

Občas jsem byla jako socha čekající v parku mezi zelení, až jednou oceníš mou krásu. Doufající, že pochopíš význam mého sousoší a začneš chtít zkoumat důvody, proč jsem byla vytesána. Znehybňovala jsem samu sebe falešnými představami, které vstupovaly do tvého kouřového dýmu a volaly po naplnění.

Dolévám poslední kapky vína do sklenice s opuštěným, letícím ptákem, poslouchám hučící vítr za oknem a pouštím vodu na nádobí. Jsem stále myšlenkami u tebe. Voda je příliš horká. Pálím si ruce. Asi abych si s přicházející bolestí připomněla, že už přes měsíc o tobě nevím a jsi pryč. Zmizelý. Jako pára nad hrncem, či ranní rosa, která se pozvolna vypaří, když se setká s teplem. Ano. Chybí mi to. Lidské teplo. Nebo je to jen závislost?

Vztahy jsou jako tetování, které si někteří chtějí překreslit, jiní se je úplně zbytečně a nesmyslně snaží smýt a já? Dívám se na obraz, který po nás dvou zůstal. Srdce mi tluče. Stále vidím tvůj obličej, ale je zahalený v cigaretovém dýmu, oddělujícím nás od sebe. Zůstane to tak napořád?

Jsem v jakémsi mezidobí, mezi rozchodem a novou láskou. Odchodem tebe ze mě. Jsem v mezičasí, kdy kráčím opět sama k sobě samotné.

Láhev je dopita, směs na karbanátky v lednici a zítra je nový den….