Jen pro ten dnešní den…

Den začíná hezkým pomilováním s manželem, jsme přitom zakroužkováni už 37 let. To jen tak někdo nemá, tohleto. Osud ale ví, proč mi naděluje, protože už po snídani nastává lehce stresová situace, telefonát mé matky, 84 let.

„Jedu na rentgen, s tou rukou, pojedeš se mnou autobusem v 8,33“, otazník je v této větě přitom jen naznačen, jedná se tedy spíše o větu oznamovací. Zkontroluju čas, hodím na sebe šaty, nenajdu přitom kartu na autobus ani drobné, jen papírovou bankovku. Peláším k zastávce busu, do kterého matka nasedla už na předchozí zastávce, fronta seniorů, kteří snad všichni míří na polikliniku nebo na hřbitov, podaří se mi manévr získání drobné mince od matky v autobuse a poté řádného zaplacení vpředu u pana řidiče. Matka spokojeně trůní na sedačce busu, zatím vše v její režii.

Na chirurgické ambulanci nejsme zdaleka sami, kdo si něco pochroumal, jsme v pořadí. Matka si chce povídat, konečně zas mezi lidma.  Mladší část osazenstva kouká do mobilu, v tom nejsem výjimkou, ksichtokniha na chvíli zabaví. Když tu přichází jedna nervózní mladší matka, která nedává frontu, a dítě tu nechává samotné. Běžíc jinam cosi důležitého vyřizovat. Dítě pasivně sedí, nezapojujíc se do hry „rychle podej sestře nějaký papír nebo kartičku pojištěnce, jinak tu budeš sedět až do alelujáááááá“.  Když to zjistí ona matka, která po čase zas přiběhne zpět, a začne dítěti nadávat, tak se ozvu. Něco jí povím, pěkně od plic, až jsem sama překvapená, jak to najednou dovedu. Pěkně asertivně. Když tu můžu trčet se starou matkou, tak co by nemohla ona s dítětem. To jsou přeci naše momentální úlohy.

A už se můžu nadechnout čerstvýho vzduchu venku, radostně kráčejíc směr hřbitov, mám totiž od matky další důležitý úkol, očistit hrob mého otce. Cestou dál pozoruju lidi, vpravo za plotem vykuřují sestřičky, jsou tři a povídají si u toho, uvolňují stres, chvilka pauzy z náročné práce. A hned naproti se na lavičce válejí taky tři postavy, tentokrát muži, opálení, zřejmě tzv. bez domova. Vypadají spokojeně, svůj k svému.

Hřbitov mě přivítá krásným klidem těch, kteří to mají už za sebou, dívám se, kolik přibylo náhrobků od toho našeho, který jsme s matkou zařizovali před rokem. Vidím fotky zemřelých, kteří se narodili později než já, a už tu nejsou, a dokonce i i hrob miminka. A já si tu uvolněně kráčím, slunce krásně svítí, a je mi fajn. Úkoly od matky splněny, mám teď volno. Do tzv. zaměstnání nastupuju až za týden, krásně jsem si užila prázdnin. Říkala jsem tomu „volná noha“, protože „nezaměstnaná“ není ten správný výraz.

Podívám se ještě, jak se vede postavám ze seriálu Panství Dawton, ach ty lásky, jak ona miluje jeho, on ji, a jsou tu ty potíže, a ono se to vyjasňuje a můžou se milovat dál… chvilku juknu i na „cynika“ House, a pak na zakroucený knír Hercula Poirota, kde je tentokrát jasné, kdo bude zabit, a i kdo to udělal. Tak to se moc nepovedlo. Nebo jsem snad v odhalování příběhů už moc zkušená? 56 let, mnoho prožito i odpozorováno, nevylučujíc samozřejmě, že ještě přijdou nějaká ta překvapení.

Když si ale druhý den ráno přečtu, že pan prezident si včera zlomil ruku a operovali ho, a porovnám ten příběh s matčinou bolavou rukou, kterou operovat nemuseli, tak mi to všechno přijde ještě zábavnější. Ruka bolí prezidenta i mou matku, oba ošetření, neb o staré lidi se tu staráme. A ještě jim přidáme k důchodu, aby si třeba něco dalšího koupili. Léky nebo nějaké ty cetky… jak je libo. Svět se točí dál. S matkou, prezidentem, manželem, dětma, sestřičkama i muži na lavičkách… nebo třeba v karavanu. Prý je to tragéd, říkala kamarádka, ale já vím svoje. To je otevřený příběh. Baví mě jej žít a sem tam se i o příběh podělit. Protože jeden by nebyl bez druhého. Propojeni tolika nitkami…

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články