… po něm se děsně prdí.
Babička pocházela od Šumavy, dědeček od Krkonoš a moje maminka se jim narodila na Podkarpatské Rusi. V důsledku toho se občas udávaly i rozličné lingvistické zádrhele…
Blízké židovské modlitebně v Užoku třeba říkal můj dědeček synagoga, soused Čajkovskij, tatínek maminčiny kamarádky Ljubky, používal podobu sinahoha, zatímco pan domácí Koutan ji nazýval bužna. A tak se jednou moje zvídavá maminka v užocké české jednotřídce zeptala těch podle ní povolaných, tedy svých klimbajících židovských spolužáků. – Ti ve škole někdy podřimovali, protože museli vstávat dřív než ostatní žáci, anžto ještě před vyučováním chodili právě do synagogy do židovské školy. – A tak se jich moje malinká maminka zeptala, jak se jmenuje to místo, kam před vyučováním chodí. A oni jí slušně odpověděli: „No přece šúl!“
A to stále ještě nebyl zádrhel nejsložitější. Do druhé třídy už maminka chodila do české školy ve Volosjance, kde od pana učitele poprvé slyšela, že to, čemu její tatínek říká česenek, maminka češněk a pan domácí časnik, se prý správně nazývá česnek. A protože krátce nato maminka odjela na prázdniny do Volyně, opět si to chtěla ověřit, a to opět u osoby povolané, u své babičky (mojí prababičky). Ta totiž byla skvělou kuchařkou a znala v oblasti vaření vše, co se znát dalo. Však se taky narodila do hoteliérské rodiny, která provozovala proslulý hotel Koruna, největší a nejlepší hotel v Sušici, jehož kuchyni vládla její maminka (tedy moje praprababička).
I přitočila se má maminka v kuchyni ke své právě vařící babičce, popadla do ručky palici česneku a chystala se zeptat. Ovšem její babička (moje prababička) na dotaz nečekala a promptně mou malou maminku poučila: „To ne, Haničko, to bysme tu nevydrželi! Je nás tu teď hromada, tak tam ten knóbl dávat nebudem, po něm se děsně prdí.“
I když jsem se hodně ptal a hodně poslouchal, stejně jsem mohl víc. ;o)
Zlata Podkarpatska Rus. Mimochodem, od soboty 29.8. uzavira Ukrajina opět hranice pro vsechny cizince. Takže žádný Bolovec nebude.
Vím, budem muset holt tu společnou spanilou jízdu s dcerou odložit, až po případném stanném právu.
super blog.
Dík. Kupodivu se ještě teď docela zamlouvá i mně.
;o)
To je krásná fotka, Vladimíre. Můj dědeček František Kaštovský, hostinský z Ostravy Vítkovic, měl taky zajímavé termíny. Tak třeba „čepaně“. Až po nějaké době mi bylo jako klukovi objasněno, že jde o nádobí. Fajnovej blog
Ještě jich někde pár mám, ba i starších, ale budu si je šetřit. Nedobře plýtvati. Takže zas někdy časem, až se mi k nějakým rodinným vzpomínkám bude nějaká hodit.
To je nádhera! Tak exotické to v rodině nemáme, i když vzpomínky mé babičky, kterou pradědeček poslal ve 12 letech do německé školy do Svitav jsou taky pozoruhodné (moje teta ty vzpomínky zapsala, takže máme takový menší rodinný poklad). Ale stačí i současnost: manželka málem omdlela, když naše dcera v nějakých 8 letech přišla ze skautu a použila slovo „sichrhajcka“. Odmítavě se k sichrhajcce staví dodnes, a slovo šalina po 25 letech v Brně taky stále odmítá. Z těch babiččiných vzpomínek: „Umí panna německy?“ – „Ó lépe než česky.“ – „Trinken Sie, Fräulein.“ – „Co pán povídá?“ – „Aby panna… Číst vice »
V naší familii se pro zichrhajcku termín zavírací špendlík nepoužíval téměř nikdy. Snad s výjimkou stařičkého vtipu, že vtipy dělíme podobně jako špendlíky: na tupé, ostré a zavírací.
🤠