Mužovo zrcadlení v jeho osamělých dnech

Způsob žití v současném světě přináší mnoha lidem osamění. Přesto být sám nikdo nemusí. Jak kdo svůj vymezený čas stráví, si nakonec každý zvolí sám.

Muž otevřel oči a spatřil, jak se na něj jeho přítel dívá.

Měl na sobě bíločerné kostkované pyžamo. Ležel v obrovské posteli, do které by se v pohodě vlezli tři osoby. Na chvíli si pomyslel, že by to mohlo být docela fajn, ale skoro okamžitě tu nestydatou myšlenku zavrhl. Stačil mu přece on, jeho přítel a společník.

„Dobré ráno, “ zašeptal a usmál se. „Co koukáš?“

Chvíli se na sebe dívali. Přítel muže pozoroval nehnutýma očima. Měly tmavě modrou barvu a zdály se podobné těm, které má sibiřský husky. Psu odpovídal i jeho výraz. Připomínal sochu, na které nešly poznat žádné emoce. Přesto je muž z přítele cítil nebo se to alespoň domníval, protože se považoval za empatického člověka. Vnímal z něj tak vysoký stupeň dobré nálady, jako kdyby v ten den celou ložnici prostoupil vodopád radosti. Muž byl tomu moc rád.

Navíc byla neděle a nemusel vstávat.

Převaloval se v peřinách celé dopoledne. Občas zkontroloval, jestli je jeho přítel pořád s ním a nikam neodešel. Před obědem se muž v leže pořádně protáhl a vstal. Ráno si nedal snídani a měl hlad, předpokládal, že jeho přítel taky.

Nejdříve si spolu zašli do koupelny. Muž si ledabyle vyčistil zuby kartáčkem, nechtěl se namáhat, měl přece volný den. Ledabyle si opláchl obličej studenou vodou a podíval se do zrcadla.

Jeho obličej vůbec nepřipomínal čerstvého třicátníka. Mezi černými rozcuchanými vlasy místy prosvítaly šediny. Kolem očí se mu kroutily drobné vrásky, jako desítky háďátek na jarním slunci. Na nose měl několik červených pupínků. Věděl z čeho jsou. Miloval čokoládu a cpal se jí při každé příležitosti.

Příteli zase rostly po stranách uši, velké jako zahradní plachty. Jeho psí oči ani v zrcadle neprozrazovaly vůbec nic. Ani, jak se vyspal.

Muž přešel v pyžamu do kuchyně a vytáhl z ledničky slaninu a tři vajíčka. Na kuchyňské lince nakrájel několik krajíců výborného chleba z pekárny přes ulici. Nalil olej na pánvičku a než začal poprskávat, nachystal na stůl dva talíře a příbory. Jakmile jídlo dodělal, zavolal: „Tak pojď! Jídlo! Nedělní snídaňooběd!“

Muž usedl s přítelem ke stolu. Na talíř si přidal kopec hořčice a kečupu. Dal by si sice i zeleninu, ale kdo by se s s něčím dalším patlal ve volný den.

„Přeji dobrou chuť.“ Trochu omluvně dodal: „Vím, že máme jídlo každý týden stejné, ale dobře víš, že nejsem žádný kuchař. Nedá se nic dělat, musíš to se mnou vydržet, kamaráde.“

Měl co dělat, aby snídani nezhltl naráz. „Je to moc dobré, viď?“ Přítel, který seděl naproti němu kývl hlavou. Spokojený muž vstal, nastrkal nádobí do myčky a důkladně umyl pánvičku.

Potom mávl rukou. „Tak pojď, pustíme si nějaký film.“ Rozvalili se spolu do křesel. Muž vzal do ruky ovladač a hledal nějaký snímek v televizní videotéce. Nakonec našel Osvícení z roku 1980, které natočil Stanley Kubrick podle knihy Stephena Kinga. Jack Nicholson v hlavní roli a film v původním znění s titulky se mu zdáli jako perfektní volba.

Po dvou hodinách, během kterých společně snědli tabulku velké čokolády a vypili skoro litr Coca-coly, televizi vypnul.

„Teď neusneme, že ne? To teda byl hloupý nápad pustit si horor v neděli a nadopovat se sladkým.“ Přítel zavrtěl hlavou.

Odebrali se spolu do ložnice. Přes obavy, že neusnou, upadli do říše snů okamžitě.

Ráno zazvonil budík. Muž si protřel oči a pozdravil přítele. Hygieně se věnoval pečlivěji než předešlý den, takže k pracovnímu stolu zasedl čistý, oholený a najezený. Zapnul počítač a pustil se do vyřizování e-mailů.

Pracoval pro mezinárodní IT korporaci, která vytvářela a prodávala počítačové hry do celého světa. On sám nic nevytvářel, ani neprodával. Byl jenom jedním bezvýznamným kolečkem v deseti tisícovém kolosu, který plnil příkazy. Jeho práce nebyla složitá a nevyžadovala týmovou koordinaci. Žádnou kancelář proto neměl a pracoval z domu.

V poledne vstal muž ze židle a teprve teď si všiml přítele.

„Jsi dnes nějaký smutný,“ pronesl a šel pro oběd. Za dveřmi ho čekal jídlonosič, který obsahoval polévku, rýži, hnědou omáčku, hovězí maso a rajčatový salát.

U oběda na sebe mlčky hleděli, zatímco muž pomalu žvýkal tuhé maso. Společnost, která dovážela polední menu, vařila pro tisícovku zaměstnanců největší fabriky ve městě a podle toho strava vypadala.

Muž potom pracoval do večera bez přestávky s jednou výjimkou. Kolem třetí hodiny odpolední krátce otevřel okno, aby vyvětral. Přikrčený pozoroval chodce kráčející pod okny.

Tak šel den za dnem.

Muž byt prakticky neopouštěl. Všechno dokázal vyřídit z domu, buď přes počítač nebo telefon. Čerstvý vzduch mu nechyběl, občas otevřel okno, aby ho pustil dovnitř a zacvičil si. Někdy pozoroval šrumec na ulici, což patřilo k vrcholu jeho sociálních kontaktů.

Jednou přišel jeho poslední den. Zesnul i se svým věrným přítelem.

Než zemřel, stačil si zavolat sanitku. Dveře záchranářům nestačil otevřít, museli to udělat hasiči pod dohledem policie.

„Vypadá to na infarkt nebo mrtvici,“ řekla energická žena středního věku v černých kalhotách a bílém triku. Měla pevně stavěnou postavu s velkými ňadry. „Nebylo by divu v takovém vedru, tady se navíc nevětralo kdoví kolik dní. Přesnou příčinu samozřejmě určí pitva.“ Na zádech svého trika měla nápis „Koroner.“ Vedle ní ležel na zemi mrtvý muž s doširoka otevřenými očima. Jako kdyby zíraly do zrcadla pověšeného v předsíni.

„Děkuji,“ kývl hlavou policista v uniformě a zapsal si něco do notýsku. „Stejně jsem radši zavolal naši výjezdovou skupinu. Je to tu takové divné. Možná šlo o nějakého úchyla. Navíc…,“ udělal pauzu a odkašlal si, „jsem nováček.“

Koronerka se rozhlédla po bytě. Strčila hlavu do kuchyně i ložnice. „Nemyslím si, že by byl úchyl. Ale divný být musel,“ připustila. „Všiml jste si, že to vypadá, jako kdyby tady žili dva lidé?“

„Samozřejmě, že všiml,“ odpověděl podrážděně policista. „Dvě postele, dvě židle v kuchyni, dvě křesla. Špinavé nádobí na kuchyňské lince, patrně od snídaně, taky ukazuje, že s ním někdo musel žít. Jenže ptal jsem se sousedů a ti tvrdí, že musel bydlet sám. Teda důchodkyně z vedlejšího bytu povídala, že občas slyšela…“

„Aha, důchodkyně z vedlejšího bytu,“ usmála se koronerka. „Vsadím se, že něco slyšet musela, určitě měla ucho pořád přilepené na zdi.“

„No, ano. Slyšela, ale neví jestli jeden nebo dva hlasy. Mluvilo se prý většinou o jídle. Nebo o filmech. A o ženských.“ Policista poslední větu skoro zašeptal a začervenal se. „Ale tu záhadu tady nevysvětlila.“

Ukázal rukou na nejbližší zrcadlo. V každé místnosti jich bylo několik. Někde visely na zdi nebo se o ni jen opíraly. Třeba v ložnici na stropě. V kuchyni na stole vedle židle. U křesla v obývacím pokoji.

„Záhada,“ řekla koronerka a pokrčila rameny. „To je už vaše práce. Zprávu pošlu. Nashle.“ Vzala si brašnu a odešla.

Policista se v bytu ocitl sám. Procházel v něm každou místnost znova a znova, nic zvláštního však nenašel. Výjezdová skupina, ani pohřebáci stále nedorazili a tak se za chvíli začal nudit. V předsíni překročil mrtvého muže a přistoupil k velkému zrcadlu zavěšenému na zdi. Sundal si z hlavy čepici a pohlédl do něj na sebe. Prsty si přičísl vlasy a dlaní přejel přes obličej. Pomyslel si, že vypadá docela k světu a jestli by tu koronerku s velkými ňadry nestálo za to, pozvat někam na oběd. I když je o dost starší, líbí se mi, pomyslel si.

Potom se do zrcadla na sebe ještě jednou podíval a řekl:

„Tak mám s ní jít na rande? Co myslíš?“

Potom si odpověděl. „Jasně, že jo! Běž, kamaráde, běž!“

Nakonec na sebe zamrkal.

Psáno v květnu 2024 pro Blogosféru

Chodba horského hotelu Overlock ve filmu Osvícení z roku 1980: