Slepec

„Stalo se ti něco, Maruško?“ Zeptal jsem se své blonďaté kamarádky, jakmile se usadila do křesílka v naší oblíbené cukrárně. Přišla chvilku po mně a už, když se blížila ke stolku, měla vážný výraz ve tváři a trochu mhouřila oči.

„Honzo, promiň, že jsem se zdržela. Podívej se na mě a řekni, co vidíš,“ odpověděla mi zamyšleně.

Vím, že si občas Maruška tímhle způsobem říká o kompliment. Zvlášť, když zapochybuje o své figuře a potřebuje, aby jí někdo dodal optimismu a sebejistoty. Tentokrát jsem však vytušil z její tváře, že za tím bude asi i něco jiného, ale zůstal jsem u naší obvyklé hry: „Maruško, vidím nádhernou dámu ve slušivých jarních šatech, v jejíž společnosti je mi ctí prodlévat. Jen netuším, jak to mám udělat, aby mé myšlenky neujížděly do zakázaných oblastí.“

Maruška se sice maličko usmála, rukou naznačila gesto, abych toho nechal, ale pak pravila vážným hlasem: „No jo, já vím, že to myslíš dobře a jinej už asi nebudeš, ale buď rád, že vidíš vůbec něco.“

„Proboha, snad se mi nechceš na místě vypařit?“ Zareagoval jsem překvapeně.

„Ale kdepak vypařit se nehodlám, a ani emigrovat se nechystám. Jenom si představuju, jaké by to bylo, kdybychom byli nevidomí. Víš, já dneska před chvilkou cestou sem jednoho takového člověka potkala a dost mě to vzalo. Dovolíš mně, staré tlusté ženské, aby se ti s tím svěřila?“

Zarazilo mě to a zatrnulo mi: „Maruško, samozřejmě to té krásné zralé plnoštíhlé dámě dovolím. Povídej, prosím.“

Načež si Maruška jen letmo a bezmyšlenkovitě srkla právě přinesené kávy, ochutnala větrník a spustila.

***

Ještě jsem ti o tom člověku asi nikdy nevyprávělo, Honzo. Občas ho potkávám, když jdu z práce a chystám se do metra, on chodí opačným směrem. Nevím odkud a kam, snad taky z práce, netuším, kde dělá. Má trochu prošedivělé vlasy, typuju ho tak na pětačtyřicet, na očích nosí tmavé brýle, přes rameno aktovku a ve druhé ruce má bílou hůl, kterou si oťukává cestu. Spíš tak pro kontrolu nebo ujištění, zřejmě je na svou trasu zvyklý a zná ji nazpaměť. Chodí dost rychle a většinou má ve tváři nenápadný úsměv, jakoby cestou myslel na hezké věci. Proto mu sama pro sebe říkám pan Usměvavý, i když se poslední dobou tváří spíš posmutněle, možná má teď nějaký problém.

Jednou, už je to dost dlouho, jsem se mu z nepozornosti připletla do cesty. Pospíchala jsem, čuměla bůhvíkam do strany, až jsem ucítila nad kotníkem lehké ťuknutí jeho hole, jak šel proti mně a mapoval si cestu. Zarazila jsem se, omluvila se mu a tak nějak automaticky jsem se ho zeptala, jestli nepotřebuje někam dovést. On se taky zastavil, usmál se a já skrz jeho tmavé brýle zaregistrovala obrysy očí, jakoby se dívaly pár centimetrů vedle mého levého ucha. Pak pravil: „Děkuju, mladá paní, jste hodná, ale nepotřebuju. A promiňte vy mně, asi jsem se moc rozmáchnul.“ Pak šel dál a úplně bez problémů přešel ulici na přechodu. Když jela auta, asi je slyšel a čekal, pak mu další řidič dal přednost, on to nějak zaregistroval a vyrazil.

Večer po tomhle našem střetnutí jsem na něj dlouho myslela a dumala, jaké to asi musí být, žít pořád ve tmě. Nebo v mlze, to nevím. Doma jsem jen tak zkoušela zavřít oči a dojít si do koupelny nebo si natočit sklenici vody. Napřed jsem si narazila čelo o futro, pak jsem si zašprajcla prst do madla od skříňky, a když jsem do třetice rozbila skleničku plnou vody, tak jsem to vzdala. A obdivovala lidi, kteří se naučí takhle žít.

Když jsem pak náhodou pana Usměvavého zase potkala, tak jsem ho pokaždé pozdravila. A představ si, že on si mě musel pamatovat po hlase. Nebo podle rytmu chůze či čeho, to netuším, ale vždycky mi odpověděl svým: „dobrý den, mladá paní“ a tónem, jakým lidé rozhodně nemluví s někým, koho vůbec neznají.

No a dneska jsem ho potkala znovu. Uháněl proti mně, tvářil se nervózně, hůlkou se rozmachoval tak, že před ním lidé uskakovali, a když jsem ho pozdravila, ani nezareagoval. Minuli jsme se na obrubníku u přechodu, já se po něm překvapeně otočila a viděla, jak letí do ulice rovnou před přijíždějící auťák. Tentokrát vůbec na nic nečekal, jen napřáhnul hůlku přímo před sebe a mně došlo, že řidič v tom autě nemá nejmenší šanci zabrzdit nebo se mu nějak vyhnout. Honzo, možná to vypadá, že jsem při své figuře neohrabaná, ale tentokrát jsem se vymrštila, jako kdyby mi bylo dvacet a měla o bůhvíkolik kilo míň, zařvala jsem na něj: „Stůj!“, hrábnula po něm a v poslední vteřině ho strhla zpátky.

Auto nás minulo snad o pár čísel, řidič jen nechápavě zakroutil hlavou, zaťukal si na čelo a jel dál. No a já najednou nevěděla, co mám dělat, jestli mám panu Usměvavému vynadat, že ho to mohlo zabít. Uvědomila jsem si, že ho pořád držím za paži, tak jsem ho rychle pustila a vypadlo ze mě: „Promiňte, že jsem vám tykla. Jste v pořádku, nepotřebujete pomoct?“

On se ke mně otočil, byl celý bledý a trochu se chvěl. Pak udělal pohyb, jakoby mi chtěl podat ruku, ale nevěděl, kde ji mám, tak jsem ji podala já jemu a on mi ji tak nějak opatrně a ostýchavě sevřel. Chvilku jsme oba mlčeli, cítila jsem, že se pomalu uklidňuje, a pak najednou začal mluvit: „Děkuju moc, mladá paní, asi jste mi zachránila život. Nezlobte se, jsem hlupák. Cítím, že máte dobré srdce, můžu ván něco říct? Dlouho vás nezdržím.“

„Ano, samozřejmě,“ odpověděla jsem a koukala mu tváře, i když jsem věděla, že mě nevidí.

On zřejmě nějak vycítil můj pohled a sundal si brýle. Měl šedé oči, sotva znatelně se mu rozjížděly od sebe, ale nevědět to, nepoznal bys, že je nevidomý. Pak spustil: „Mladá paní, promiňte, že vám to říkám, jde o moji maminku. Před časem měla vážnou mozkovou příhodu, doktoři ji udržovali v umělém spánku a nedávali nám moc nadějí. A dnes najednou v metru jsem se dozvěděl…“ Na moment ho přemohla vlna emocí, zarazil se, pak pokračoval: „Před pár minutami mi volal tatínek, že se probrala, začala vnímat svoje okolí, poznává lidi kolem sebe, mluví a ptá se na mě. Já z toho dostal takovou radost, že jsem se úplně zbláznil a vzal si do hlavy, že musím hned koupit květinu a jít za ní. Víte, támhle naproti je květinářství a… a…“ Zmlknul a v jeho nevidoucích očích se zaleskly slzy.

Honzo, co ti mám povídat, já mu znova podala ruku, řekla, jak jsem ráda, že to tak dopadlo, odvedla ho do toho květinářství a tam mu tu kytku pomohla koupit, vybrali jsme pugét krásných růží. Pak jsem se ho zeptala, jestli nepotřebuje pomoct s cestou k mamince, ale on odpověděl, že pojede taxíkem, že má od jedné z těch společností slevu a že si ho zavolá sám, prý na to má přizpůsobená mobil. Odmítnul nabídku, že s ním na ten taxík počkám, tak jsme se rozloučili, on mi zas děkoval a omlouval se za zdržení. Popřála jsem mu, ať je jeho maminka zdravá, ale musel mi slíbit, že už si dá pozor a bude opatrný.

***

Maruška zmlkla a upřela na mě pohled, ve kterém nebyla ani stopa po pýše za vykonaný dobrý skutek, zračila se v něm pokora a vděk.

„Víš, Maruško, jsi skvělá holka,“ řekl jsem, a pak se zamyslel nahlas: „Jsme zdraví, nic nám nechybí, ale neuvědomujeme si to a začneme si toho vážit, až když se setkáme s někým jako ty dneska. Nebo v horším případě, když o to sami začneme přicházet. A vůbec, cože ti to ten pan Usměvavý říkal o dobrém srdci?“ Neodpustil jsem si malé popíchnutí.

„No,“ Maruška maličko zrůžověla ve tváři, „já ti vlastně nevím, moc si to nepamatuju…“

„To si piš, že ho máš,“ odpověděl jsem po pravdě, „dobré a upřímné. A teď pojď, konečně si to kafe s větrníkem pořádně vychutnáme!“

Maruška si s gustem posloužila ze svého talířku a šálku, pak se pohodlně opřela, dala ruce za hlavu a ten den poprvé mě obdařila spokojeným uvolněným úsměvem.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články