Květináče
Již několik týdnů mě trápí bolesti zad. Stalo se to na 1. máje v Praze. Bolest mě zastihla nepřipravenou, jak už to bývá a já jí odolávám dodnes. Možná je načase se s ní spřátelit, abych pochopila, co všechno mi chce říct. Před chvílí mi zašeptala, abych se ohlédla zpět na své kroky, které mě k ní přivedly. Otevřela jsem tedy své niterné zápisky z dřívějších let.
V posledních měsících mám pocit, že jsme neustále přehlcováni zvenčí a je potřeba usebrání a klidu uvnitř. Nicméně téma vztahů se mi vrací stále dokola, jako bumerang, při mých pěších cestách za prací, anebo při každodenních činnostech, jako dnes, kdy jsem stříhala suché okvětní lístky fialce, aby ty nové mohly plně vyniknout a projevit se. Možná, nebo právě proto přišlo ke mně silné puzení, opět se slovně vyjádřit.
Když jsem se věnovala svým květinám, všimla jsem si, že jedné vyrůstá úplně nový, první květ. Před mnoha měsíci, jsem zasadila pár lístků s kořínky do kypré hlíny, abych vytvořila, či spíše podpořila nový život. Rodící se rostlinku jsem pojmenovala SÍLA. MOJE SÍLA. Od té chvíle, se jí začalo nebývale dařit. Lístečky se kolem začaly rozrůstat, přerůstat jeden přes druhý. Stala se mým barometrem, jak na tom v životě jsem. Dávala jsem pozor, aby neuschla, mluvila jsem na ni a stále mluvím a ona mě za to odměnila klubajícím se okvětím. Tak moc se těším. Třeba už zítra uvidím malinkou fialovou tečku. Jak to souvisí se vztahy?
Vztahy, kterým se nevěnujeme a přestaneme o ně pečovat, usychají stejně, jako květiny, stojící v parném horku na parapetu. Ano, můžeme si dodávat lásku a radostné pocity sami, na rozdíl od květiny, která se sama jen těžko zalije. Ano, můžeme se zahlcovat nejrůznějšími aktivitami, zaměstnávat se, vyhledávat společnost jiných, abychom unikli svým pocitům osamění, protože náš partner, přítel, rodič, či dítě si nás přestali všímat a dlouho nezalévají společný květináč. Ano, můžeme dojít i do fáze, kdy nás naše samota bude naplňovat a chlácholit více, než lidská společnost a můžeme se cítit i šťastnými. Není však právě toto, byť pro někoho slastné izolování se od ostatních, vlastně únikem a odtržením? Stále čtu o sebe hodnotě, hranicích a rodinných zátěžích, které musíme překonávat, uzdravovat, budovat, nebo čistit, abychom jednou mohli
být šťastní ve vztahu, nebo jen sami se sebou.
Opravdu si to myslíte? Nejsou tohle všechno berličky, zabraňující nám uvidět pravdu? Když si dovolíme uvidět skutečnost ve svém vztahu a to jakémkoliv, ne jen tom partnerském, můžeme pak pocítit, co s námi ladí a co už ne. Můžeme pozorovat, kde zalévají oba, a kde naopak nosíme ty konve s vodou dokola jen my. Kdykoliv najdeme odvahu uvidět pravdu, často nás to na chvíli může konsternovat, rozesmutnit, zastrašit, nebo ochromit. To všechno se může stát. Ale pak se můžeme rozhodnout promluvit s tím druhým. Překonat své bariéry strachu, studu, možná i pýchy. Je to velmi riskantní. Protože nikdy nevíme, co se potom stane. Avšak soukolí situací, dosud zaseknuté a zrezivělé se začne hýbat. Jakýmkoliv směrem. Energie začne znova proudit.
Často však raději vystavíme kolem sebe další hranici, za kterou ten druhý nemůže, nebo radši mluvíme o svém trápení se všemi kolem, ale hlavní aktér nic netuší. A jednoho dne, až květina našeho vztahu uschne nadobro, člověk, kterého se to týká, vůbec nechápe, jak se to stalo. Možná už si o vláhu říkáme dlouho a déšť nepřichází. I to se mnohokrát stává.
V tom případě je však na místě uvědomit si, že se jedná o záchranu lásky a tím i života. Ať už společného, či jen toho našeho. Náš celý život je tvořen vztahy. Dívám se kolem sebe a pozoruji ve své blízkosti pár radostných fontán, které prýští oběma směry. Vidím však spoustu schnoucích květin, které stojí každá ve své ohrádce, vzdáleny jedna od druhé, vzdáleny vodě, vzdáleny svému srdci. Myslím, že nepotřebujeme nic víc, než vzít konvičku a tam, kde je nám dobře, kde to milujeme a cítíme blízkost, kropit svou přítomností a láskou častěji.
Čas a opravdová vzájemnost. To jsou pro mě jedny z nejcennějších hodnot ve vztazích.
