Mentální prostituce

Prostituce je definována jako poskytování sexuálních služeb za úplatu či jinou protihodnotu. Je prý stará jako lidstvo samo. Jak je to ale s její mentální variantou?

Prostitutky,jež jsou označovány mnohými libozvučnými i ménělibozvučnými termíny (existuje krásný staročeský výraz kuběny) nejspíše skutečně existují od starověku. V Písmu jí byla – údajně – Marie z Magdaly, jistě lze nalézt ve spisech zmínky o mnoha jiných osobách, živících se tímto řemeslem. Muži vyhledávané za jistým příjemným účelem a přesto společností opovrženíhodné.

Jak je to však s mentální prostitucí? Meritorním není sex za úplatu či protislužbu, ale cosi jiného, co daný jedinec nabízí jako jakousi protihodnotu za cosi, co by jej rovněž mělo obohatit. Je tomu skutečně tak?

Ve 20. století, v době nástupu nacismu v Německu, se okolo 900 předních vědců, filosofů, lékařů, právníků, dalo by se říci jisté elity národa, sešlo, aby vyjádřilo souhlas s norimberskými zákony, které označily část jejich občanů za podlidi, jedince s menším právem na život. Ty občany, kteří doposud byli jejich plnohodnotnými spolupracovníky, kolegy atd., občany, kteří byli integrální součástí tehdejšího socio, kteří vedli lékařské kliniky, byli ve vysokých funkcích soudního systému či advokacie, kteří byli zastoupení ve vedeních měst a obcí atd. Jistě je možné, že u některých z těch v popsané sešlosti mohlo jít o závist, snahu přeskočit úspěšnějšího kolegu, nicméně se nedomnívám, že toto by byl zásadní faktor. Dodnes není jasné, co vedlo tu obrovskou skupinu lidí, aby podepsalo onen neslýchaný výnos, s nímž – a to jsem si jist – museli mít vnitřní rozpor. Museli se duševně prodat, tedy nabídnout svou sebeúctu jako protislužbu za cosi, co jim přineslo momentální výhodu. Jako intelektuálové museli vědět, že dělají něco, co není správné a přesto to nestačilo.

Za vlády Josifa Džugašviliho se našla řada jedinců, kteří ochotně a možná s větší energií prováděli neskutečně krutosti vůči těm, s kterými ještě den předtím hodovali u samovaru a vodky. I tito jedinci museli dobře vědět, že ten soudruh, vedený na popravu do sklepa v Lubjance, neudělal nic zlého, za co by si zasloužil kousek olova v mozku. A přesto historie zná řadu ochotných popravčích, kteří – jaký to paradox – za pár let byli rovněž odváděni do zmíněného sklepení.

Jaké je to dnes? Změnilo se něco s vývojem lidstva? Jistě, naštěstí se už neschvalují zákony o méněcennosti některých spoluobčanů a nemáme popravčí čety. Přesto je mentální prostituce součástí našeho prostoru.

V jistých politických stranách, či spíše přesněji hnutích, lze snadno vysledovat, že člen nemá tak zcela nárok na vlastní názor. Jen obtížně si lze představit, že by několik desítek poslanců bylo zcela jednotných v pohledu na komplikovanou věc. Modelovým příkladem byla účast dvou předních představitelů hnutí ANO na Hradě při projednávání důchodové reformy, věcí navýsost aktuální a nutné, kde však nebyl její předseda přítomen, an se rekreoval u moře, takže jej nebylo možné kontaktoval mobilem a doptat se, co si ti dva mají momentálně myslet. Oba dva se tedy zachovali dle své představy normality a souhlasili s tím, že bude nutné prodloužit věk odchodu do pense. Poté, co se pan předseda vrátil a měl na věc jiný názor, byl celý národ pobaven blekotem obou zmíněných představitelů, že černá je vlastně tak trochu šedá, či spíše ještě světlejší, jestli ne úplně bílá. Někteří to možná nazvali naivitou, hlouposti, ale termín mentální prostituce je dle mého přesnější. Vzhledem k tomu, že znám dva lékaře z jiného hnutí ve sněmovně, jsem si jist, že i oni se často musí vnitřně přesvědčit o výše uvedených barevných změnách.

Co s tím? Kde je hranice toho, za co už jedinec prostě nepůjde? Kde si náhle řekne dost, tohle prostě nedávám a dále nejdu. Každý ji má nejspíš jinde, ti v politice ji mají mnozí asi dost vzdálenou s dostatečným prostorem, kde se pohybují a kde jsou schopni nalézat omluvu pro sebe samé, jak to nejspíše činili ti v Německu.

Člověk může v životě přijít o mnohé. Může mu být odňata pracovní pozice, může mu shořet dům, zemřít kdosi milovaný. Může se ocitnout na dně, v depresích a bezradnosti. Co však mu nikdo vzít nemůže bez jeho svolení, je sebeúcta. Je jen na něm, jestli ji smění za cosi prchavého, za nějakou momentální výhodu, která se časem ukáže jako velmi nekvalitní second hand.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články