Nejznámější vězeň, který kdy seděl na Špilberku, leží teď na půdě v Bílovci

Musel to být ve své době chlap jako hora. Jeho výška, 185 centimetrů, v osmnáctém století znamenala, že všechny kolem o hlavu převyšoval. Nepřehlédnutelný ve společnosti byl i díky tomu, že skvěle tancoval, hrál na housle, ovládal několik jazyků. Ale hlavně byl uznávaný a (obávaný) válečník. Seznamte se: Trenck. Franz Trenck. Jsem baron, voják císařovny Marie Terezie…

Není divu ani to, že se mu říkalo čert. Kromě toho, že se jeho vojáci chovali jako ďáblem posedlí, loupili a znásilňovali, samotný velitel pandurů měl v obličeji černé tečky od střelného prachu – přežil totiž výbuch trhaviny a střelný prach zarytý v kůži na tváři už mu zůstal. Prostě lépe vykreslit tvář čerta snad ani nelze. Trenck. Baron Trenck. Neodolatelný, stejně jako nenáviděný. Nejznámější vězeň, jaký kdy dlel v celách brněnského hradu Špilberk. Teď se představuje na „své“ výstavě v Městském muzeu v Bílovci.

Kdo byl baron Trenck

Franz von der Trenck, tedy František Trenck, se narodil v roce 1711 a protože jeho otec byl důstojníkem rakouské armády, prošel už jako chlapec mnoha bojišti. Už v šesti letech byl například svědkem legendárního vítězství Evžena Savojského na Turky u Bělehradu.

Po mnoha eskapádách, kdy například bojoval proti Turkům za ruskou carevnu Annu Ivanovnu, se dostal do služeb Marie Terezie, pro kterou vybojoval se svými pandury, tedy asi tisícovkou krutých válečníků z Balkánu a jihu Evropy, mnoho důležitých bitev. Bojoval dokonce po boku Ernsta Gideona von Laudona, toho Laudona, kterého známe z dětské písničky o tom, že: „generál Laudon jede přes vesnici, generál Laudon jede přes ves. Má bílou čepici, jede přes vesnici…“

Trenck v nemilosti

Nicméně zpět k Trenckovi. Postup jeho vojsk byl sice obdivuhodný a nečekaný, na druhou stranu se šířily zvěsti o ukrutnosti Trenckových pandurů, a to nejen na bojišti, což by až tak nevadilo, ale taky na dobytých územích, tedy mezi civilisty. Panduři se chovali doslova jako zvěř – kradli, loupili, znásilňovali. Ostatně takto to měli nastaveno – nedostávali žádný žold, žili z toho, co si nakradli a ještě z lupu odváděli část svému velení, rozuměj baronu Trenckovi. Traduje se, že kdo se nechtěl o lup dělit, toho Trenck v příští bitvě nasadil do největší vřavy a šéf pandurů pak získal veškerý jeho majetek. No, upřímně, kdo by se za takových podmínek s „šéfem“ nepodělil, že?

Ukrutnosti, které byly i na tu dobu neobvyklé, ale taky fakt, že v boji u Žďáru zajímala pandury více pokladnice v pruském táboře, než samotná bitva, v důsledku čehož rakouská armáda v podstatě vyhranou bitvu „projela“, dohnaly Trencka před soud. Odsouzen byl k trestu smrti, nicméně nebyla by to Marie Terezie, která svému oblíbenému vojákovi nesnížila trest na doživotí ve věznici v brněnském Špilberku. V jinak šíleném vězení, kde nikdo dlouho naživu nevydržel, měl baron naopak fešácký kriminál. Užíval si dobrého jídla a pití, přesto poměrně brzy po uvěznění, v nedožitých 39 letech, na Špilberku skonal. Protože se v „base“ patřičně kál, rozjímal a dokonce část majetku věnoval na výstavbu vězeňské kaple, bylo mu splněno jeho přání, a to, aby byl pochován v kapucínské hrobce. Tam bylo jeho tělo vlivem přírodních vlivů mumifikováno.

Zmrtvýchvstání barona Trencka

A tady se začíná odvíjet nový příběh, při troše rouhání téměř biblické zmrtvýchvstání Františka Trencka. Právě proto, že jeho tělo spočinulo v podzemí kapucínské krypty, mohla být mumie barona Trencka podrobena zkoumání, které připomíná práci specialistů v kriminálních filmech. Tělo podstoupilo například počítačovou tomografii ve Fakultní nemocnici Brno. Díky tomu je dnes známo nejen, jak rozporuplný válečník vypadal, ale také kolik měřil, že měl nezvykle dlouhé prsty (proto byl tak brilantní houslista) nebo třeba, jak na tom byl s péčí o své zuby. Mimochodem s tou péčí o chrup, prý nic moc…
O tom všem vypráví výstava Baron Trenck, kterou mohli vidět návštěvníci zatím v Brně. Teď je v historických a stylových půdních prostorách muzea v Bílovci. Proč tam? Protože právě v Bílovci měli jeho panduři po tři léta své sídlo. Dodnes se traduje, že nejedna místní měšťanka podlehla kouzlu některého ze snědých, černookých, uhrančivých Trenckových vojáků, z čehož se dá usuzovat, že nejeden dnešní bílovecký občan má v žilách krev divokých pandurů. Ale to už je úplně jiný příběh…

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články