Sonet noci posvatojánské
Ve svatojánských ohništích
vystydly zbytky popela,
poslední elfka zmizela
a středoletní halas ztich,
tak tu jen tiše dohnívám,
když v mojí knize návštěvní
už odepsal se Svatý Ján
a zapsal Ivan Poustevník.
Zšeřelá stezka otvírá se
v nastalém čase minuitním
opožděnému poutníku
do krajin, jež napohled, zdá se,
připomínají oblast řitní. –
I to je osud cyniků.
© vtg, 2024
Ach jaká romantika.dekuji.a přeji krásné léto Vladimíre.
Děškuju, potěšilo to! 🙂 Jakkoli ta romantika vyúsťuje v pointě v to, že už jsem skoro k ničemu a pomalu v prdeli…
😀
🙂 🙂 Vláďo tak dramatické to s Vámi jistě nebude a navíc je tento otvor průchozí obousměrně pokud vím, takže návraty jsou možné:-)
😀
Skvělé… i ta fotka….
Díky, Tome! Taky mám tuhle momentku rád. Vlastně to totiž není fotka, ale záběr ze První republiky. A já si to vědomě zastavil a oscreenoval. Je to jediná situace, kdy jsem se v tom seriálu ve své postavě cítil být opravdu šťastným. – A chvíli na to mne zastřelili…
Ono to s tím sonetem snad i trochu koresponduje, ale to vím jen já (a teď i Ty).