Jak jsem přežil svou smrt (povídka na víkend)

Byl jsem vždycky tak opatrný, dával jsem si zatracený pozor, aby se mi nic nestalo, protože jsem dobře věděl, co ta bestie umí. Přitom jsem ji měl rád a dal jí i jméno. Matylda.

Žádné želvy nebo křečci, to mne nikdy nebavilo, Nuda. Ale když mi přivezli Matyldu, hned jsem věděl, že je to láska na první pohled. Jo, to podstatné jsem neřekl. Matylda byla kobra. Z rodu Naja Naja Kauthia. Vzácný exemplář, samozřejmě pašovaný kanály, o kterých jsem raději nechtěl nic vědět.  Bylo to takové háďátko, když jsem ji poprvé vpustil do terária v obýváku. Nenápadné, Časem mě začalo bavit její krmení. To když jsem jí tam hodil malou myšku. Bylo to lepší, než nějaký přiblblý seriál se Segalem, kde jsou hromady mrtvol a železného šrotu. Tohle byl boj o život v přímém přenosu se známým výsledkem. Matylda si to uměla vychutnat s náruživostí kuřáka opia. Nejprve se pomalu plazila k myšce v rohu terária, poté se vztyčila a čekala na její první pohyb. Někdy ta strnulost obou trvala i minuty, aby následoval bleskový výpad a smrtící stisk. Agónie myši se počítala na  vteřiny.

I když jsem to viděl opakovaně, vždy to bylo vzrušující. Taková slast. Někde jsem četl, že některé ženy ve Francii mívaly při sledování veřejných poprav  gilotinou orgasmus, nejspíše to fungovalo i u chlapů. Proč by tam jinak na to krvavé divadlo chodily davy, když to bylo furt stejné?

Nevím, jestli jsem udělal nějakou chybu, možná rychlejší pohyb, který Matylda nečekala, když jsem pootevřel víko terária s její obvyklou pochoutkou. Hladová být nemohla, to ne. Její vymrštění a zakousnutí se do mé levé paže bylo natolik rychlé, že jsem nestačil ani zareagovat. Vzápětí stisk povolil a ona spadla zpět do svého království. Nebyl to sen, dvě malé krvácející tečky na paži byly jasným znamením, že nastupuje drsná realita, v níž jde o život tentokrát mně samotnému.

Vím, co dělá kobří jed.  Pozvolné ochrnutí svalů, které se šíří po celém těle, až to dojde k těm dýchacím a bránici. A kousnutý se udusí za plného vědomí. Můžete počítat, kolik minut vám zbývá do posledního okamžiku v tomto slzavém údolí.

Jo, samozřejmě vím, že existuje protijed. Ale když ho začnu shánět, musím říct proč a každého by trklo, že asi mám doma kobru. Navíc je strašně drahý a nestabilní, po nějakém čase už nefunguje a je třeba čerstvý. Takže tudy cesta nevede. Cítil jsem jak mi do minuty ochrnula paže, Prsty jsem už nesevřel, visely dolů jako malé klobásky v řeznictví. Po chvíli nešel sklopit loket. Pravou rukou jsem na mobilu zmáčkl lékařskou pohotovost. Ozvali se hned. Když jsem jim řekl, že mne uštkla kobra, ta ženská na druhé straně byla chvíli zticha a pak se zeptala, kolik je mi let.

„Nedělám si srandu, kurva“, zařval jsem. “ Do pár minut je po mně, přestanu dýchat, vím jak funguje kobří jed. Bydlím v osadě Bedřiška, poslední modrý barák v řadě“.

Ta baba na druhém konci začala po někom ječet. mobil mi vypadl z ruky, ale neměl jsem sílu se sklonit a vzít si ho zpět  k uchu. Pocit, že se začínám dusit, byl až děsivě narůstající. Dovrávoral jsem do koupelny, kde mám ve skříni hadice a jednu – tu tenčí a jemnější – jsem se pokoušel strčit do krku a dále do průdušnice, tak jako to dělají rychlíci při intubaci. Moc to nešlo, pravá ruka už byla taky slabší, napadlo mne ještě zajít otevřít venkovní dveře, které zamykám.

S největším úsilím se to povedlo, ale v tu chvíli jsem spadl na zem, nohy vypověděly poslušnost. Poslední, co si pamatuji, byl ječivý zvuk sanitky. Pak jsem ztratil vědomí.

Probraly mě ty koleje. Totiž, když vyjíždíte z Bedřišky, je tam přejezd. Jen stará vlečka do fabriky, žádná frekvence, jednou za uherský rok, Léty je tak vyježděný, že každý, kdo to zná, ho překonává krokem. Saniťák to nevěděl a vlítl tam natvrdo. Nadskočil jsem i já připoutaný na lůžku. V krku jsem měl už ten správný šlauch, jeden z borců mačkal pytel ambuvaku a druhý mi lepil na prsa elektrody, pak jsem dostal šlehu z výboje. Oči jsem měl otevřené, všechno jsem viděl a slyšel, ale nebyl jsem schopen mrknout, pohnout prstem.

„Vezeme vám tu mrtvolu“, slyšel jsem někoho z posádky, když mě vyklápěli ze sanitky před ARO.  „Prej ho žahla kobra, asi jo, byla tam v rohu v teráriu, Už jsme volali do ZOO, ať si pro ni přijdou. Kterej kretén si doma může chovat takovou bestii?“ vyléval si srdce saniťák. „To jsem fakt nezažil“.

Ležel jsem na lůžku ARO, kolem běhal doktor a sestry. Napojili mně na dýchací přístroj, nastrkali do mně různé hadičky a nechali o samotě. Občas se někdo stavil, podle toho co jsem slyšel, to bylo spíše ze zájmu, protože takovýho exota tam mají jednou za uherský rok. Opět jsem byl nahlas označen za kreténa a debila, který má v obýváku jedovatého hada. Rád bych jim řekl cosi o Matyldě a mé vášni pro exotiku, ale nebyl jsem schopen dát jakékoliv znamení, že vidím a slyším.

„On je mrtvej, ztráta času a energie“, prohlásil nad ránem lékař, když předával službu. „Jen zabírá místo, je to bez šance. Je tady od večera a nic se neděje. Počkáme na schůzku, jak rozhodne šéf. Jestli bude mít stejný náhled, tak ho odpojíme.“

„Ne, kurva, ne“, řval jsem uvnitř. „Žiju, vy debilové, akorát jsem prostě zamčenej uvnitř. Vidím, slyším a strašně se bojím, jestli je ten váš šéf stejný ignorant jako vy. Nechci zdechnout..“

Po chvíli se nade mnou sklonilo několik tváří.

„Dostal to od kobry včera večer, pane primáři. Zatím žádné známky života.“

Věděl jsem, že příští slova rozhodnou o mém bytí či nebytí.

„Nechte ho ještě den“, prohlásil šéf. „Pokud se to neposune, tak to zítra skončíme.“

Tak ještě jeden den. Co mám dělat? Jak jim mám dát najevo, že všechno vidím a slyším? To se nenajde fakt nikdo, kdo by si něco zjistil o tom, jak funguje kobří jed?

Bylo kolem poledne, když se nade mnou sklonila úplně nová tvář.  Nějaký mlaďoch mi blikal do očí, škrábal hřebíkem po chodidle a klepal na ruce a nohy.

„Je úplně hotovej“, prohlásil po několika minutách tomu druhému, co byl místní z oddělení. „Podle všech ukazatelů je mrtvej. Tady se nedá nic dělat“.

Opět jsem řval uvnitř, aby si do prdele něco přečetli o hadech a jedech. Zasraní ignoranti, nevzdělanej póvl a nechají mne udusit zaživa.

Ten mladej se po chvíli vrátil a koukal na mne.  Chtěl jsem mu dát najevo, že vidím a slyším, že o něm vím, že žiju a že nechci být vypnutý zítra ráno. Nevím, jak se to podařilo, ale měl jsem pocit, že začínám cítit svalovou sílu, Zatím takovou muší. Sebral jsem veškerou energii a začal hýbat posledním článkem palce u nohy. nebylo to bůhvíjaké kmitání, ale ten mladej si toho prostě všiml.

„Koukej“, řval jsem uvnitř. „Hýbu se, sleduj to, ty pitomče“. Mladej si toho naštěstí všiml, byl zaražený a čuměl střídavě na můj ksicht a ten palec.

„Pohněte palcem levé nohy“ slyším náhle, Jo, to mi jde, zakýval jsem posledním článkem. „Teď vpravo“, slyším pokyn. Hotovo, třeba není úplně blbej.

„Teď oběma naráz“, velel. OK, dám to.

„Všechno sem“, zařval ten mladej. „on slyší“…..

Na příští hodiny si pamatuji, šrumec okolo, několik doktorů, šéf oddělení, všechny sestry. Byl jsem jako primadona, chodili se na mně koukat nejspíše všichni z celého špitálu, Kýval jsem prsty u nohy dle jejich přání, více to nešlo.

Protijed sehnali prý až v Berlíně. Po první dávce jsem začal hýbat v kotnících a na zápěstí a začal mrkat a hýbat očima. Po čtvrté dávce jsem už byl schopen hýbat rukama i nohama, posadit se a polknout stravu. Po týdnu mě šoupli z ARO na standard, kde jsem byl opět za exota, kterého uštkla kobra a který přežil svou smrt. Když ke mně na kontrolu přišel ten mladej, co si první všiml mého mikropohybu palcem nohy, tak jsem mu řekl, že jsem po celou dobu všechno slyšel a viděl. Koukal na mně jako tudor a neřekl ani slovo.

Ze špitálu jsem odešel po měsíci. Matyldu mezitím převezli do ZOO. Chodím se tam na ni občas dívat. Mám pocit, že mě poznává, začne se plazit ke sklu co nejblíže. Že by výčitky svědomí? Doposud nemám úplnou sílu v levé ruce, stisk je slabý, ale jinak jsem bez následků.

A v mém teráriu sedí a kouká na mne krásná černá tarantule. Vždyť myši a želvy jsou nuda. Nebo ne?

Poznámka na závěr.

Psáno dle skutečné události. Jde o tzv. „locked in syndrom“. Po celou dobu postižený slyší a vidí, ale je „zamčený“ a není schopen dát okolí zprávu, že žije. Největší hrůzu zažíval, když se u něj nahlas mluvilo o tom, že bude odpojen.

 

 

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Brigita
4 měsíců před

Jaaaaj Tomáši,mazec.. Nestačila jsem rolovat.uf..silný příběh

Vladimír T. Gottwald
4 měsíců před

Týjo, to je síla!

Petr Žižka
4 měsíců před

Tak to je drsný příběh. Myslím tím, že chudák Matylda skončila v ZOO a zjevně jí tam bylo smutno.:-):-).

Petr Žižka
4 měsíců před

Ale teď vážně: neuvěřitelný příběh. Hlavně, že to dopadlo takto, v podstatě to byl zázrak. Já si pamatuju, že v Keni nám říkali, že když uštkne mamba zelená, do hodiny je „lala salama“, což znamená svahilsky „dobrou noc“… Najít tam do hodiny protijed je samozřejmě naprosto nereálné. A když jsem zjistil, že náš průvodce neměl ani pušku (samozřejmě to nemyslím na hady, ale na případné šelmy), ani zmíněný protijed a dalekohled si půjčoval ode mne, pochopil jsem, že nejlepší bude modlit se.

Hana Rybnická
Hana Rybnická
4 měsíců před

Proto se takové rozhovory nemají dělat v přítomnosti umírajících. Ví to každý (dobrý) lékař

Hana Rybnická
Hana Rybnická
4 měsíců před

Nechěla jsem se Vás dotknout. Velice se omlouvám. Byla jsem v myšlenkách před 40 lety, kdy umíral otec, žaludeční rakovina v posledním stadiu. Jeho lékař jej poslal do nemocnice, otec ovšem hned zjistil, že s ním „nic nedělají“. Chtěl domů. Zoufalá jsem zašla k mé lékařce, starší paní. Řekla mi, že jej máme vzít domů ona se postará. Chodila každý den, tři poschodí vyšlapala, vysvětlila mi, že nepotřebuje jíst, ale tekutinu. Nastavila kapačku a vysvětlila mi, jak se mění ty láhve. Třásla jsem se strachy že udělám něco špatně. Jeden večer mne vytáhla před dveře bytu na chodbu , nechápala… Číst vice »

Hana Rybnická
Hana Rybnická
4 měsíců před

Moc pěkně jste to popsal. Děkuij Vám a přeji i nadále co nejvíce zdaru a byla bych ráda, kdybyste svoji empatii pro své pacienty mohl nějak rozdávat jiným.I s těmi jinými jsem již nabrala něco zkušeností. . Škoda že jste tak daleko.

Lumír Hrabovský
Lumír Hrabovský
4 měsíců před

Děkuji za příběh. Pomáhá mi v důvěře, že doktoři pomůžou, když jde do tuhého (setkal jsem se i s jiným přístupem). Pro informaci – pracuju v Krajské nemocnici Tomáše Bati a chodil jsem na SPŠ strojní na Zengrové – znám u Kaštovských.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial