Svátečním komediantem

Pro mého tchána byli všichni umělci bavící druhé hlasem komedianti. Přestože byl jinak dobrák od kosti, komedianty rád neměl. Pokud o někom řekl, že je komediant, jako pochvala to určitě neznělo.
Na tchána, který už pět let není mezi námi, jsem si vzpomněl včera večer. Stal jsem se totiž také na chvíli takovým svátečním komediantem. Ne, nebyl jsem v Karlových Varech a neprocházel se po červeném koberci. Všechno to začalo docela nenápadně.

Před rokem jsem hledal způsob, jak zapracovat na tom, co mne provází po celý život – špatná výslovnost, drmolení a také polykání koncovek. Zjistil jsem, že pro důchodce existují university třetího věku, kde je možné se naučit ledacos, ale to, v čem se potřebuji zdokonalit já, nenabízí v Brně ani jedna z nich.
V knihovně mne ale zaujala nabídka „divadelní dílny pro seniory“, která měla obsahovat i hlasová cvičení. Pár dnů jsem váhal, ale nakonec jsem neodolal a přihlásil se.

Na prvním setkání nás bylo devět, na druhém jsme se sešli už jen čtyři a při tomto počtu zůstalo. Naši mladou režisérku to neodradilo. Začala s námi rozvíjet možnosti, které i v tom malém počtu přicházejí v úvahu.
Učili jsme se například tomu, jak se hýbat na jevišti, nebo jak vnímat ty druhé, aniž bychom si navzájem překáželi. Nějaký čas jsme věnovali různým cvičením, která měla rozvíjet dovednosti potřebné při samotném představení.

Dlouho jsme debatovali o tom, co budeme hrát a pak jednou padlo rozhodnutí pro autorské představení. Jeho tvorba začala docela nenápadně. Několik týdnů jsme si povídali o našich „osudech“ i o tom, jak zvládáme přechod do kategorie seniorů. Naše režisérka nás poslouchala a dělala si poznámky…
Nakonec jsme společně vytvořili krátkou divadelní hru s názvem „Jaký se to uděláš, takový to máš!“ Vlastně to byla malá inventura našeho stáří, která nám pomohla vnímat nejen to, co je už za námi nebo co právě prožíváme, ale hlavně nás přesvědčila o tom, že se máme těšit i z toho, co je ještě stále před námi.

V neděli byla premiéra, včera večer první repríza. Protože obecenstvo tvořili hlavně členové našich rodin a naši kamarádi, sousedé a známí, tak nám při děkovačce dokonce i tleskali. Věřím, že to nebylo je proto, že nás mají rádi, ale tak trochu i proto, že se jim představení líbilo.

Když vše utichlo, vzpomněl jsem si na mého tátu, který byl vždy mým vzorem. Nevím o tom, že by někdy stál na prknech, co znamenají svět. Vím ale, že byl vynikající vypravěč, kterému všichni viseli na rtech. Ještě stále se mám od něho co učit, i když je to už skoro osm let, co nežije. Myslím, že by také tleskal, protože měl vždy pochopení pro vše, co souviselo s mluveným slovem. Jsem si také jistý, že by mi pak v soukromí poradil, co by mohlo být příště ještě lepší.

Když jsem večer usínal, vzpomněl jsem si i na tchána. Jak by asi reagoval na naše přestavení? V jeho závěru říkám: „Jaké si to uděláš, takové to máš. Při té naší inventuře a všem tom našem mudrování jsme vždy skončili u této věty.“ Kolegyně pak ještě dodává, že to tak sice úplně vždycky neplatí, ale že jsme se pokaždé snažili dělat to nejlepší, co jsme uměli, a snaha, ta se přece cení.
Usínal jsem s příjemným pocitem, že by se bavil i tchán, protože by pochopil, že ta hra je i o něm. Promítly se do ní i moje vzpomínky na naše nekonečné filozofování o smyslu života a o bytí a nebytí vůbec. Věřím, že kdyby to představení viděl, tak by mi po skončení stiskl ruku, objal mne a zašeptal do ucha: „Ty komediante!“ A protože by to nebylo ve zlém, tak bych na něho mrknul a uklidnil ho: „Taťko, neboj, jsem jen sváteční komediant.“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články