Já, Doktorin – recenze knihy Kateřiny Karolové

„Jsou to sobci, kteří tady vystudovali a po promoci mizí za hranicemi, kde se mají mnohem lépe“ zní většinový názor na mladé lékaře, kteří vymění českou kotlinu za práci v zahraničí. Je to opravdu taková selanka?

Autorka je dětská lékařka, jež se po třech letech praxe v české nemocnici (tedy bez atestace v oboru) vydala na zkušenou do německého města Nordhausen, aby zde zkusila práci v zahraničí. Kniha je chronologickým výčtem různých událostí od prvního dne po nástupu až po finále, kdy nemocnici opouští a vrací se zpět domů k manželovi. V 56 krátkých kapitolách se dozvíme mnohé o systému zdravotní péče v Německu, o postojích domácího personálu vůči „gastarbeiterům“ z východních zemí i o tom, že základní znalost jazyka je nedostačující, neboť lékař je nucen pochopit místní odbornou hantýrku, zkratky a nářečí.

Jako člověk z oboru jsem byl překvapen několika fakty. V Německu neexistuje terénní (obvodní) dětský lékař. Ty lze nalézt pouze v nemocnicích, což logicky znamená vysoké vytížení tohoto oddělení, protože rodinní lékaři mají z malých nemocných dětí – dle mého mnohdy oprávněný – strach a proto si i v lehkých případech raději nechají stav dítěte „potvrdit“ v příslušné nemocnici dětským lékařem.

Dalším pro mne málo pochopitelným faktorem je týmová nespolupráce mezi lékařem a středním zdravotnickým personálem. U nás jsou přesně dané kompetence v obou profesích a sestra je lékaři logicky podřízena a plní jeho zadání. Jak autorka píše, musela jako lékařka velmi často pracovat současně i jako sestra a to při přípravě instrumentária a mnoha dalších úkonech, které u nás jednoznačně vykonávají pouze oddílenské sestry.  Její snaha to aspoň trochu změnit byla sice německými kolegyněmi přijímána positivně, ale marně, neboť systém má svá pevná a letitá pravidla.

Další – pro mne zcela nepochopitelnou záležitostí – je absence jmen malých pacientů, kteří jsou při hospitalizaci označování číslem. Nevím, jak je možné se vyhnout omylu, ale jsem si jist, že musí jít o neskutečně stresující praxi.

Co je společné pro německé a naše pacienty, je občasný výskyt „prudičů“, kterým není nic po chuti, těch, kteří s problémem, trvajícím měsíc, přijdou v půl třetí ráno, těch, kteří nejsou schopni svému dítěti podat tabletku paralenu při teplotě a raději si zavolají rychlou zdravotnickou pomoc s vyšetřením v nemocnici atd.  I v Německu, stejně jako u nás, jsme svědky zneužívání zdravotní péče těmi, kteří s pocitem, že péče je „zadarmo“ jsou schopni zahltit oddělení banalitami a přispívat značnou měrou k vyhoření personálu.

Komu je kniha určena? Jistě těm, kteří zvažují, že se vydají na podobnou zkušenou do světa jako autorka. Je to však dobré čtení i pro ty, kteří si stále myslí o českém zdravotnictví spíše to horší. Mám za to, že po pečlivém přečtení knihy by tito jedinci změnili názor ve prospěch domácí medicíny.

Kniha je psaná velmi čtivě i pro laiky. Autorka své zážitky psala nejprve v rámci blogů, za což byla v roce 2018 vyhlášena nováčkem roku na blogu Idnes. Ve stejném roce byla vyhlášena Ženou roku. Žije na Valašsku s manželem a třemi malými dětmi.

Vydáno v roce 2020 Nakladatelstvím XYZ, náklad neuveden.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články