Cesta za železnou oponu, aneb návrat do pravěku mých putování

Když už se teď celý svět přesunul na pár dnů do Paříže (fyzicky nebo alespoň obrazovkovým telemostem), nedá mi to, abych nezavzpomínal na svou první cestu do města na Seině. Strávil jsem tam v létě 1989 stejně jako současní olympionici dva krásné týdny. Do pohodlí olympijské vesnice měla má výprava hodně daleko.
Nejprve, abych předešel spekulacím, že jsem si to vše vymyslel, zkusím objasnit, jak je vůbec možné, že jsem mohl vyjet do Paříže v době sice už trochu ztrouchnivělé, nicméně stále ještě neprostupné železné opony. V té době se cestovalo na devizový příslib, který v podstatě nešlo získat. Jakožto student jsem s kamarády udělal malý pokus a požádali jsme o výjezdní doložku a devizový příslib v roce 1987. Pro neznalé – výjezdní doložka byla kartička, kterou vydával, spíše tedy nevydával, stát. Devizový příslib bylo potvrzení pro výměnu korun za zahraniční měnu. Bez něj se s vámi v bance nebavila ani klika u vstupních dveří. Bez těchto náležitostí nešlo vycestovat, hranice nešlo překročit, peníze nešlo oficiálně vyměnit.
My, studentíci pražské žurnalistiky, jsme si tenkrát řekli, když už tak už – za tu srandu to stojí a napsali jsme, že chceme do Sýrie. Přiznám se, že vůbec nevím, co nás to napadlo a proč zrovna Sýrie, o které jsem věděl asi totéž jako o kráteru Mare Vaporum na Měsíci, tedy naprosto nic. Podle očekávání jsme devizák nedostali s výjimkou jednoho z nás. Jeho otec byl primářem jedné významné nemocnice v nevýznamném okresním městě, což zřejmě rozhodlo. Kolega do té Sýrie opravdu vyjel a dodnes je z něho velký cestovatel, jak aspoň vidím na facebooku. Ale zpět k mé cestě do Paříže.
Už jako čerstvý absolvent vysoké školy a novopečený redaktor Mladé fronty jsem udělal stejně humorný pokus a v roce 1989 jsem požádal o účast na Mezinárodním budovatelském táboře (MBT, neboli „embétéčko“). Byl to v té době podstatě jediný způsob, jak vyslat redaktora na zahraniční cestu do kapitalistické ciziny, pokud nešlo o olympiádu nebo nějaký zahraniční summit mezi USA a SSSR. Pro redakci bylo ročně několik málo „poukazů“. Neměl jsem o tom ponětí, ale někdo v redakci mi poradil, abych se přihlásil. Pravděpodobnost byla minimální, v redakci pracovali zkušení zahraniční zpravodajové a už v té době vynikající publicisté a považoval jsem za samozřejmé, že jestli má někdo vyjet, pak oni. V té době jsem byl středočeský zpravodaj, cucák s mlíkem na bradě a k oněm kolegům jsem vzhlížel jako k božstvu. Nicméně za pár týdnů volá šéfredaktor, že mne vybrali. Stalo se tak úplnou náhodou, protože nově mohl na „embétéčko“ jet jen ten, kdo na něm nebyl v minulých třech letech a nedosáhl věku 35 let. Z posledních příček seznamu jsem se vyšvihl úplně nahoru a spolu s Borisem, kolegou z Jihlavy, jsme měli vyjet na Západ. Dokonce jsem si měl vybrat kam. Vzhledem k tomu, že jsem věřil, že do sousední NSR se ještě někdy snad budu moct podívat, zvolil jsem Nizozemí, protože jsem si vykalkuloval, že díky tomu pojedu minimálně přes zmíněné západní Německo, Francii a Belgii. O Holandsku jsem věděl asi totéž jako o Sýrii, ale logisticky mi to dávalo smysl.

Balení
Dneska se člověk jeden den rozhodne, že chce do Paříže, a druhý den jede. Ne tak tenkrát. Bylo třeba vyběhat spoustu formalit, například odevzdat občanku a vojenskou knížku, podepsat formulář, že se chci vrátit. Utvrdit šéfredaktora, že se chci vrátit (ten by měl asi dobrý průser). Přesvědčit rodiče, že se chci fakt vrátit (ti by byli asi smutní). A sehnat na cestu peníze. Dostal jsem diety – poprvé v životě jsem držel v ruce Marky (tedy západoněmecké), Franky a Guldeny. Nicméně suma stačila tak akorát na to, aby člověk sotva přežil. Všichni věděli, že je třeba mít peníze „bokem“. Jenže kde je sehnat? „To musíš k Tuzexu a koupit od veksláků. Nejblíž to máš do Vodičkový,“ poradili mi kolegové. „Ale bacha, jestli u tebe najdou na hranicích něco nad limit devizového příslibu, máš strašný průser, jedeš domů a hrozí ti trest za podporu černého obchodu s devizami,“ dodali.
Kam schovat peníze nad limit? Vymyslel jsem geniální skrýš – do jedné z kazet na kinofilmy jsem schoval moták z bankovek. Kazeta zalepena jako originál a uschována do kartonu dalších devíti kinofilmů, který byl z výroby zalepen v celofánu, dávala jistotu, že to je bezpečné. Přece s sebou celníci nebudou mít temnou komoru, aby rozebírali kazety s kinofilmy.
Kritická situace nastala při loučení s mou tehdejší ženou, která mi na nádraží vrazila do ruky dvacetimarkovku, abych jí koupil walkmanna (pro neznalé pidikazeťák se sluchátky, v Československu neexistující hit mladých lidí, za které jsme se tehdy ještě právem považovali). Ve spěchu jsem bankovku strčil do ponožky a už se jelo směr Plzeň a Rozvadov.

Hranice
Asi nebyla náhoda, že na hranicích byl vlak v pozdních nočních hodinách. Čilí celníci nastupující noční směnu měli oproti pospávajícím cestujícím výhodu hned ze startu. „Počkejte na chodbě, s pánama budeme pracovat.“ Tuto větu slyším, jako kdyby ji celník poslal do našeho kupé včera a ne před 35 lety. Tímto sdělením, které bylo určeno paní s malým synkem, s nimiž jsme sdíleli kupé, jsem pochopil, že jde do tuhého. Dva chlapi se začali zaobírat našimi batohy, došli samozřejmě i ke kartonu s kinofilmy, modlil jsem se, aby nenašli v mém způsobu zabalení do originálního celofánového futrálu nějakou závadu. Jak jsem si původně věřil, že ani já už nepoznám, která kazeta je plná bankovek, tentokrát jsem nabyl dojmu, že zelení už tuší… Netušili. Nicméně přišlo něco, po čem tuhla krev. „Výslech“ vypadal asi takto:
„Žádné další peníze u sebe nemáte?“
„NE!“ (rázně)
„Když říkám u sebe, myslím tím i na těle!“
„Ne…“ (stále rázně)
„Tedy ani ve slipech nebo v ponožkách?“
„Neeeee“ (pokud možno rázně, ale spíše odevzdaně)
Tak to je jasné. Jsem v prdeli jak Baťa s dřevákama, cesta skončila na Rozvadově. Teď přijde osobní prohlídka, najdou těch dvacet marek v ponožce, vezmou mne na stanici, kde budou mít hromadu času, takže se prokutají k té správné kazetě s filmem, tedy s tvrdou měnou. Kromě toho, že jsem daleko nedojel, takže budu pro smích, bude to ostuda a především průšvih v práci, kdo ví, jestli ne rovnou vyhazov.
Celník se mezitím zase chvíli přehraboval v batohu. Pak jsme se vzájemně podívali do očí a on znova:
„Takže ani slipy, ani ponožky?“
„Ne.“ Normálně jsem spíše ukecaný, tenkrát jsem byl opravdu málomluvný.
„Tak šťastnou cestu a na shledanou,“ zasalutoval zelený mužík, orazítkoval pasy a zmizel z kupé. Chvíli mi trvalo, než jsem uvěřil, že to je konec celní a pasové kontroly. Za pár minut se vlak rozjel a my byli za čárou, v kapitalistickém Německu.
Když už jsem věděli, že jsme v bezpečí, Boris vytáhl z batohu své pracovní boty, klasická bagančata, rozlepil podrážku na podpatku a vyoperoval z umně vytvořené jeskyňky svůj svazek zahraniční měny. Boty vyhodil z okna. „Co blbneš? Vždyť je budeš potřebovat,“ ptám se. „Nebudu, na žádný tábor nejedu, mám ve Francii kámoše, bude celý měsíc u něj,“ prozradil mi kolega a dodal, že celníci hledali vysvědčení ze škol. „Mysleli si, že tam chceme zůstat.“

Paříž
První zastávka byla v Paříži, kde jsem strávil dva týdny před přesunem do Holandska na domluvený tábor. Já na něj opravdu dorazil a pomáhal jsem tam dva týdny opravovat hráze, díky kterým Nizozemí vůbec existuje. Nebýt oněch hrází, jmenovala by se ta země spíše Podvodozemí. V Paříži to byla svérázná „spartakiádní vesnička“, která pro mne byla (či spíše nebyla) připravena. O tom ale až v dalším pokračování mého dávného pařížského putování, které je dnes už jakýmsi pravěkem v „dějinách“ mých cestování světem. Koho jsem zatím neunudil k smrti, najde další vyprávění zase tady. Mimochodem, ty krabičky s kinofilmem (kromě té, kde nebyl film, ale Marky, Franky a Guldeny) jsem pak v temné komoře přetavil v pár obrázků, z nichž některé přikládám.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články