Vlny (recenze filmu) - Blogosféra

Na Letní filmové škole byl promítnut v předpremiéře film, který má nepochybně ambice stát se počinem roku 2024.

Při sledování tohoto delšího filmu (něco přes 2 hodiny) opravdu nemáte pocit čehosi zdlouhavého, nudného, kde je zbytečná vata. Události let 1967-1968 se naopak valí na diváka, který sleduje dění naší lehce pozapomenuté historie, jež by však měla být a je – díky režisérovi Jiřímu Mádlovi – připomenuta.

Strahovská kolejní vzpoura (pochod studentů, kterým opakovaně vypínali světlo, až jednou vyšli do ulic se zapálenými svíčkami), byla brutálně potlačena členy SNB, je jakousi ouverturou celého filmu, který zachycuje jeden rok v dějinách ČSSR. Tato demonstrace byla zachycena na magnetofonový pásek, který se stal důležitým svědectvím události a po němž pátrala StB s cílem zničit jediný doklad, neboť byla oficiálně presentována jako chuligánské řádění mladých výtržníků.

Meritorní na celém filmu je situace v Československém rozhlase, kde se v rámci uvolnění poměrů koncem 60. let skupina lidí pod vedením Milana Weinera snaží změnit dosavadní praxi – tedy cenzurní zásahy, přejímání informací z ČTK a TASS (sovětská tisková agentura) jako jediného zdroje a začít pracovat s informacemi, které jsou ověřovány z dalších nezávislých pramenů. Setkáváme se se známými jmény Jana Petránka, Jiřího Dienstbiera, Luboše Dobrovského, Věry Šťovíčkové a dalších.

Jako rozbuška se pak stává zjištění kriminální aktivity syna presidenta Antonína Novotného v zahraničí, jež spolu s generálem Šejnou rozprodávali armádní zásoby. Zveřejnění této kauzy znamenalo abdikaci hlavy státu a nástup mužů Pražského jara. Film graduje ve dnech okupace Varšavským paktem, kde se jen díky precizní práci rozhlasáků podařilo udržet svobodné vysílání i přesto, že vlastizrádce Karel Hoffmann nechal vypnout oficiální vlnové délky.

Vlny vedle skutečných postav sledují i osudy několika fiktivních hrdinů, jejichž postoj k režimu je kolísavý, což dodává filmu jistou autentičnost a omezuje patos. (Tomáš Hladík – výborný Vojtěch Vodochodský).

Ve filmu znějí tehdejší melodie (W, Matuška, Synkopy 61 atd.), což dodává dílu jednoznačnou autentičnost. Mixáž dobových záběrů s těmi aranžovanými je provedena dokonale, takže divák časem přestane rozlišovat, co je historický šot a co aranžovaná scéna. Zdrojem historických záběrů je dar nějakého španělského obchodníka, který přicestoval v srpnových dnech do ČSSR a měl jako jeden z mála kameru s barevným filmem.

Zbývá vyzdvihnout herecké polohy Táni Pauhofové, Stanislava Majera, Martina Hofmanna a Vojtěcha Kotka ( a samozřejmě řady dalších).

Film – na rozdíl třeba od nostalgických Pelíšků, popisujících stejnou dobu – je pravdivější, syrovější, kde jsou komunisté (a StB) líčeni ve skutečnějších barvách. Jde navíc i o splacení jistého dluhu, který má naše společnost vůči těmto skutečným hrdinům doby.

A úplně na závěr – autentické záběry Sovětské armády v Praze, která střílí do lidí, ničí zařízení atd. jsou až mrazivě aktuální. Diváka ta paralela musí napadnout jako první.