Lavička, na které četl muž ženě Moby Dicka a ona jemu Hraběte Monte Christa

Park se rozkládal kousek od centra města. Byl obehnán tůjemi a krušpánkem, které tvořily přirozenou zábranu proti hluku okolo projíždějících aut. Nacházelo se zde jezírko, u něhož v noci kuňkaly žáby. Děti si mohly hrát na dvou pískovištích a průlezkách v jednom koutě. Přestože na houpačkách křičely, v prostoru jejich hlasy slábly a lámaly se o skupinky lískových keřů, jehličnatých stromů, bříz a několika osamocených dubů. Ideální místo pro děti, rodiny, milence, osamělé, seniory. Zkrátka pro každého.

V celém parku se nacházela řada laviček. Jedna stála uprostřed pod rozložitým dubem. Do desáté hodiny dopolední na ni svítilo slunce a potom na lavičku padl stín, který zmizel kolem šesté večer. Kdo na ní seděl v pravé poledne, měl jistotu, že se v horkém létě neusmaží. Mezi hustými větvemi a zeleným listím pouze proletovaly žluté paprsky, které se táhly s hora dolů, jako nitě starého roztřepeného svetru.

Jednoho krásného letního podvečera si na ni sedla mladá, asi třicetiletá, žena. Štíhlá, černovlasá, v bílém triku a květované sukni sahající těsně pod kolena. Držela v ruce knihu. Když dosedla, asi pět minut se rozhlížela po parku a usmívala se. Potom ji otevřela a pustila se do čtení. Před časem se chystala poprvé vyzkoušet ruského autora a Anna Karenina od Tolstého se jí zdála dobrá volba. Ženě netrvalo dlouho a rychle vplula do světa společenských konvencí vyšších kruhů.

„Dobrý den,“ ozvalo se nad ní.

Zvedla s nechutí oči, neměla ráda, když ji někdo rušil při četbě. Přes dioptrické brýle s kulatými obroučkami se na ni díval muž s modrýma očima. Zhruba stejně starý jako ona, jen měl trochu plnější postavu. Jako dítě býval malým tlustým chlapcem, než dospěl. Měl na sobě krátké hnědé kalhoty a černé triko s červeným drakem a nápisem Targaryen. Zaujalo ji, že v ruce držel také knihu.

„Co si přejete?“ zeptala se.

„Já..,“ odmlčel se, „…chci se zeptat, jestli si mohu přisednout. Víte, všechny lavičky v parku jsou plné.“

Rozhlédla se kolem sebe. Měl pravdu. Byl čtvrtek po pracovní době a zastavila se zde spousta lidí po cestě domů. Otcové vyvedli děti, aby se s nimi před večeří vyřádili na hřišti. Vlevo sedělo několik seniorek, které pomlouvaly své manžely v důchodu. Napravo mladý hoch prováděl průzkum tajemných zákoutí své první dívky pod košilí. Nově příchozí čtenář si neměl ke komu přisednout.

Kývla hlavou. „Dobře, vezměte místo.“ Sklopila hlavu, aby pokračovala v romantické jízdě. Přitom po očku pozorovala mladého muže, protože ji zajímalo, jakou knihu čte.

On se pohodlně usadil a natáhl před sebe nohy. Potom knihu otevřel v místě označeném dlouhou černou záložkou s třásněmi, která vypadala jako špinavé pravítko. Žena pořád neviděla na název jeho knihy a tak se vrátila k té své.

Po půlhodině knihu nečekaně prudce zaklapla. Muž sebou trhl a zvedl hlavu.

„Promiňte, nechtěla jsem vás vyrušit. Musím jít.“ Zvedla se a odešla, zatímco muž pokračoval ve čtení.

Druhý den přišla do parku ve stejný čas. Nikde zase nebylo volné místo. Seniorky a mladá žhavá dvojice okupovaly stejné lavičky. Tam, kde seděla včera ona, také někdo seděl. Zase on. Mladý muž s knihou, v hnědých krátkých kalhotách a černém tričku, tentokrát s vlčí hlavou a nápisem Stark.

Postavila se před něj. Mladý muž nereagoval. „Dobrý den,“ pozdravila. Trhl sebou stejně jako ve čtvrtek, když hlasitě zaklapla knihu.

„Znovu dobrý den, promiňte,“ usmála se na něho. „Mohu? Zase není nikde místo.“

Usmál se i on. „Ahoj, samozřejmě, sedejte!“

Posadila se, otevřela knihu a společně pokračovali v četbě, jenom každý ve světě svého příběhu.

Tak to šlo celý týden a ti dva se potkávali na lavičce skoro denně. Příští čtvrtek spolu seděli asi půl hodiny, když žena zabouchla knihu svým obvyklým způsobem. Muž měl na sobě tričko s nápisem Lanister s hlavou lva a známé krátké hnědé kalhoty. Dnes mu navíc ležela u nohou příruční taška.

Muž se k ní natočil: „Copak? Dnes končíte nějak brzy.“

„Ještě bych četla, ale nemám co. Otočila jsem poslední stránku,“ odpověděla žena smutně.

Rozesmál se. „Nebudete tomu věřit. Sedím už pár minut jen tak, protože já otočil poslední stranu před chvílí. Teď pozoruji korunu břízy, jak se hýbe listí.“

Najednou ho něco napadlo. „Naštěstí jsem s tím počítal a mám tady další knihu.“ Sáhl do tašky a vytáhl ji.

Žena pokrčila rameny. „Škoda, že žádnou nemám. Nemáte náhodou sebou ještě jednu?“

„Ne,,“ odpověděl muž a zamyslel se. „Nevadí, něco mě napadlo. Mimochodem. Jsem Petr.“

Kývla hlavou. „Těší mě. Věra.“

Otevřel knihu na první straně a dal se do čtení: „Říkejte mi Izmael. Před několika lety – nezáleží na tom, kdy přesně to bylo – měl jsem v peněžence sotva pár grošů a nic zvláštního mě nepoutalo k pevnině, napadlo mi tedy, že bych mohl na moře, trochu se zas podívat na tu vodní část světa. Dělávám to tak, chci-li zahnat omrzelost a upravit si krevní oběh. Kdykoliv zpozoruji, že se začínám tvářit zatrpkle, kdykoliv má duše prožívá svůj teskně mživý listopad.“

Odmlčel se a zvedl hlavu: „Pardon. Kniha se jmenuje Bílá velryba a napsal ji Herman Melville.“ Sklopil oči a pokračoval.

Četl ženě skoro tři hodiny. Poté mu zaťukala s úsměvem na rameno a řekla, že je jí zima. Na lavičce se znova potkali v pátek a potom v oba víkendové dny. Od neděle se začali domlouvat na schůzkách. Jejich čtecí chvíle trvaly do okamžiku, než muž dorazil k poslední straně. V ten den měl na sobě černé triko s nápisem Tully nad velkou rybou.

„Děkuji. Ještě máme čas, Petře,“ usmála se Věra a tentokrát vytáhla knihu ze své tašky ona. Otevřela ji a neztrácela čas: „Kapitola první. Marseille – příjezd. Dne 24. února 1815 ohlásila hlídka na Notre-Dame de la Garde trojstěžník Farao. přijíždějící ze Smyrny, Terstu a Neapole. Jako obyčejně vyjel ihned lodivoda z přístavu, proplul mimo zámek If a přirazil k lodi mezi mysem Morgionem a ostrovem Rionem.“

Zvedla hlavu: „Jo. Hrabě Monte Christo, autor Alexander Dumas.“

A tak to šlo dál. Den za dnem se scházeli na lavičce a četli jeden druhému. Modernu i klasiku. Příběhy smutné i veselé. Romány i thrillery. Tři mušketýry, Pýchu a předsudek nebo Pravidla Moštárny či Pána Much. Pokaždé, když dočetl, převzala štafetu ona a potom zase naopak. Trvalo to celý jejich život, ve kterém muž střídal stále dokola trička s rody z knih Píseň o ledu a ohni. Za čas se sice potkávali jen jednou nebo dvakrát týdně, ale se železnou rutinou, kterou přerušovaly pouze dovolené, čas s jejich partnery, rodinné povinnosti, zimní období a špatné počasí. Někdy jeden nebo druhý přijel s kočárkem a často jim jejich čtení přerušovali pobíhající děti.

Oba pomalu stárli.

Jednoho zářijového dne čekala Věra na Petra celé odpoledne. Oba už byli v důchodu a přesto si na lavičku stále chodili vzájemně číst. Pozorovala korunu mohutného dubu a dívala se na jeho listy, které se třepaly ve větru jako malé létající kobylky. Věra si uvědomila, že o Petrovi nic neví, stejně jako on neví nic o ní. Nikdy si nepovídali o svých problémech, ani o šťastných nebo špatných chvílích. Nezajímali se o osudy druhého, jen o ty, jež prožívali hrdinové knih, které si společně předčítali.

Žena několikrát muži marně telefonovala. Zároveň navštěvovala park několik dní po sobě, než jí došlo, že muž už nikdy nepřijde. Rozhodla se, že sama lavičku navštěvovat nebude. Přišla se s ní rozloučit s jejich první knihou. Posadila se, otevřela ji na první straně a začala nahlas číst: „Říkejte mi Izmael. Před několika lety – nezáleží na tom, kdy přesně to bylo – …“

Dočetla první kapitolu do konce, zaklapla hlasitě knihu svým typickým způsobem a odešla. Když kráčela domů, její vrásčité ruce svíraly stejnou knihu, z které jí muž četl poprvé. A Věra měla na tváři stejný úsměv, který se jí na tváři objevil v první den, kdy spatřila Petra.

Už se nikdy nevrátila.

Lavičku napadlo, jak je skvělé, když se na světě potkají dva lidé, kteří po sobě navzájem nic nechtějí a přitom dokáží být šťastní.

V červnu 2020 psáno pro blog iDNES.cz, v červnu 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články