Vina Izraele – chce přežít

Hledat na Izraeli chyby v době jeho smrtelného ohrožení je forma antisemitismu.

Cituji jen narychlo vybrané úryvky z novin: „Jakkoli izraelské krajně pravicové kruhy oslavují smrt Ismaíla Haníji jako ,odstranění špíny‘  a krok k ,lepšímu světu‘, západní diplomaté a státníci varují, že Blízký východ stojí na pokraji velké regionální války“ (zde). „Na úderu ze středečního rána je nejpozoruhodnější drzost, se kterou židovský stát provedl vraždu vysoce postaveného palestinského politika“ (zde). „Teď budou Izraelci pokračovat v zabíjení civilistů, aby se dostali na Sinvára“ (zde). „Izrael udeřil na dvě školy v Gaze, zemřelo 25 lidí“ (zde). To přece nemůžou být zprávy o napadené zemi, která se brání sadistům držícím desítky unesených rukojmí a která je zároveň bombardována islamisty z Libanonu, Jemenu a Iránu. V citovaných větách není ani stopy po jakékoli empatii k vražděným Izraelcům. A navíc jde o evidentní dezinformace, vždyť autoři článků přece chápou, že po 7. říjnu 2023 se ve školách v Gaze vyskytují již jen teroristé Hamásu, ale i kdyby na to zapomněli, tak přece chápou, že ráno ve 4,30, kdy k útoku došlo, děti ve škole nesedí, ale i kdyby to nevěděli, tak chápou, že jsou letní prázdniny a děti nechodí do školy. Jde o snahu poštvat proti Izraelcům a Židům veřejné mínění.

Aby se eventuální sympatie k napadené oběti snadněji vykompenzovaly, vsadila proarabská lobby na Západě na vytvoření symetrie mezi chybujícím Hamásem a zločinnou izraelskou pravicí. Demokraticky zvolená izraelská vláda je prezentována jako zavilá a extrémistická, a náboženští Izraelci jsou prezentováni jako fanatičtí osadníci bránící míru; kromě protivládních demonstrantů je vlastně celý Izrael extrémně pravicová verbež. Od progresivních proislámských sympatizantů takové hodnocení nevadí, ale mnohokrát opakované lži z ruských a katarských dílen se bohužel dostávají i do narativů těch, kteří se považují za sympatizanty Izraele. Typická byla například nedávná debata českých novinářů (Dobrovský, Šídlo, Szantó) o kořenech antisemitismu (zde). V diskusi dospěli novináři k tomu, že existence antisemitismu neznamená, že Izrael se nedopouští zločinů a ostrými slovy odsoudili „krádež“ 23 čtverečních kilometrů arabské půdy, které se údajně dopustili izraelští osadníci. Zároveň novináři označili ministry demokraticky zvolené izraelské vlády za „vyložené extrémisty“, kteří by „měli sedět ne ve vládě ale v base“. Izraelská vláda prý schválně natahuje konflikt, aby se udržela u moci, a „Netanjahu je podezřelý, protože je strašně inteligentní“, a jde v podstatě o všeho schopného zločince. Arabové na druhé straně nejsou extrémní a „islamismus je u nich anomálií“, Arafat podle těchto novinářů „islamisty podcenil a oni ho přelstili“.

U podobných „sympatizantů“ s Izraelem a „expertů na Střední východ“ není nikdy jasné, zda je větší jejich samolibost nebo naivita. Samozřejmě vědí všechno, co se o Izraeli píše v novinách a taky navštívili Izrael, kde se v telavivských hospodách setkali spíš s Izraelci, co kvůli problémům s drogami nevzali do armády. Ale sotva někdy vážně promluvili alespoň s jedním zástupcem oněch extrémních usedlíků nebo alespoň s jedním člověkem z oněch 2/3 izraelských Židů, kteří volili dnešní vládu. Tito „přátelé“ Izraele, stejně jako jeho nepřátelé, berou pomluvy jako fakta. Kolik fakt co se ukázala jako nesmysl tady už bylo (přeskakuji a vynechávám): útoky na školy v Gaze, útoky na nemocnice v Gaze, vyvolání hladomoru v Gaze, zastřelení dítěte zvaného Muhammad al-Durrah, vraždění v Sabra a Šatila, otrávení Palestinců žlutým deštěm, okupace Palestiny, Hilsner, Dreyfus, znesvěcení hostií, krev dětí v macesech, ukřižování Ježíše, atd. Nepřátelé Izraele věří všem těmto obviněním dodnes včetně krve v macesech (zde), přátelé Izraele věří jen oněm modernějším „faktům“ (zde).

Od „přátel Izraele“ bych čekal, že by Židům nějaké ty hříchy mohli prominout – třeba kdyby ukradli 23 km² Arabům (co vlastní 10 milionů km²) a tím zvětšili o 1/1000 plochu svého ministátu. Rusové ukradli okolním národům stovky tisíc km²; Čína ukradla Tibeťanům celý Tibet s více než milionem km² (a národ Tibeťanů v podstatě zlikvidovala); USA si ukrojily z Mexika přes dva miliony km²; Turkové přišli do východního Řecka, zabrali ho a přejmenovali na Turecko; atd. Faktem ale je, že Izrael neukradl ani milimetr půdy nikomu, a naopak daroval Egyptu Sinaj měřící 60 tisíc km² (3krát víc než dnešní Izrael), který Egypt ztratil v útočných válkách. Celý slavný „Západní břeh“, hebrejsky Judea a Samaria, měří pouhých 5 tisíc km² a byl součástí židovského státu již před 3000 lety, viz například vydání Bible kralické (Biblí svatá, v Praze 1936), která ukazuje mapy z let 1200 až 0 př.n.l., na nichž je vidět, že Samaria i Judea vždy spadaly do izraelského území, které za doby Heroda a Ježíše dokonce obsahovalo i východní břeh Jordánu – dnes Jordánska (zde).

Obyvatelům Samarie a Judeje se přezdívá „osadníci“. Kdyby psal světový tisk o obyvatelích Liberce jako o osadnících, kteří původní obyvatele města Reichenberg vyhnali, sotva by se to někomu líbilo. Němci byli sice původními obyvateli, ale patřili k národu, co prohrál válku, a tak byli vyhnáni. Židé na Západním břehu jsou původními obyvateli a zároveň těmi co válku vyhráli, a dokonce ani nikoho nevyhnali, ale na sympatiích jim to nepřidá – co platí pro jiné, neplatí pro ně. Vymyšlený hladomor v Gaze přetrumfne opravdový hladomor kdekoli jinde (miliony zemřely v nedávných hladomorech v Severní Koreji, Somálsku, Etiopii, Súdánu), a 30 000 zabitých teroristů v obraně proti Gaze je větším zločinem než ubití desítek milionů civilistů po světě. Jen v Číně například bylo dodnes zabito a rozebráno na transplantace milion politických vězňů (zde, zde). V Jemenu, který narušuje lodní dopravu a střílí na Izrael, bylo zabito během několika let čtvrt milionu civilistů. O uprchlících ani nemluvě, jen na Sýrii a Súdán jich připadá 20 milionů.

Izraelští vlastenci žijící se svými dětmi uprostřed arabského teroru v Judeji a Samarii jsou označováni za extrémisty. Během 37 let v Izraeli jsem poznal všechny vrstvy obyvatel, díky mnoha pracovištím a bydlištím, a také skrze své sousedy, své děti a vnuky a skrze rodiny, do nichž se moje děti provdaly. Poznal jsem mnohé z těchto „extrémistů“, šlo o obdivuhodné lidi. Když jim zabili Arabové syna, měli právo druhého syna do boje neposlat, ale oni toho nevyužili. Poznal jsem, že náboženští lidé jsou spolehlivější, zásadovější, velkorysejší, obětavější a vlastenečtější než protináboženští levičáci. Náboženští sionisté jsou tolerantnější k lidem jiných etnik a skupin, často tvoří nadpoloviční část bojových jednotek a spolu s lidmi majícími pozitivní vztah k náboženským tradicím představují 2/3 židovských obyvatel. Méně tolerantní k jiným skupinám je část ultraortodoxních Židů (1/6) a část ultralevicových Židů (1/6). Z těch ultralevicových se rekrutuje většina lidí z vojensko-bezpečnostních elit; přes prohry v demokratických volbách si tyto elity dosud udržely v zemi rozhodující vliv, a bohužel se snaží tento vliv udržet i za cenu nedemokratických a pro Izrael destruktivních metod. Mezi tyto metody, kromě násilných demonstrací a pomlouvačných kampaní proti politickým protivníkům, patří konstruování různých přečinů a zločinů údajných náboženských extrémistů, čehož pak využívají nepřátelé po celém světě (posledním výmyslem bylo údajné špatné zacházení s teroristou z Gazy ze strany několika náboženských vojáků).

Gaza získala v roce 2005 faktickou nezávislost, když Izraelská levice ve snaze o mír zorganizovala stažení (vyhnání) všech Židů z Gazy. Obyvatelé Gazy se odvděčili nečekaným útokem 7. října minulého roku (znásilňování, pečení miminek v troubě). Okamžitě začaly masové protiizraelské demonstrace po celém světě. Nepřátelé vyzývali k urychlení akcí na zničení Izraele, a přátelé vyzývali k zastavení všech akcí na obou stranách „vedoucích k eskalaci“. Čína za trest vymazala Izrael ze školních map a spojenci omezili Izraeli zbrojní dodávky. Ke světovým médiím se v nenávistných útocích proti napadenému Izraeli přidaly všechny významné organizace, soudy v Haagu, a i všechny vlády včetně americké, která zastavila Izraeli dodávky potřebných leteckých bomb ve snaze přinutit Izrael k zastavení bojů a k podpisu „mírové dohody“ s Hamásem.

Bidenovi se nelíbí, že Izrael nenabízí Hamásu mír. Je to jako nabízet mír Hitlerovi v roce 1944. Dnešní média by asi v roce 1944 psala dojemně o zničených školách v Drážďanech a v roce 1945 o poškozených nemocnicích v Hirošimě. Dnešní muslimové nejsou o nic menším zlem než tehdejší Němci nebo Japonci. Rozdíl není jen v tom, že tehdejší spojenci nebrali na civilisty ohledy, zatímco Izrael je bere, ale hlavně v tom, že podle většinového koncensu bylo tehdejším zlem útočící Německo a Japonsko, zatímco dnešním zlem nejsou útočící muslimové, ale bránící se Izrael. Největší žijící český hrdina, Josef Mašín, se podivuje, že izraelská armáda obětovala stovky svých vojáků jen proto, aby v městských bojích zahynulo co nejméně nepřátelských civilistů (zde) a není sám, mnoho Izraelců by dalo přednost neustupovat tlaku humanistických antisemitů a neobětovat naše děti jen proto, aby se naše levičácké elity mohly chlubit, že Izrael má „nejmorálnější armádu na světě“ – zatímco soudy v Haagu mluví o genocidě a vydávají zatykače na naše politiky a vojáky pro „válečné zločiny“.

Problematiku holokaustu dobře znám odmalička, mimo jiné díky své mace, která ve 14 letech prošla Terezínem a v 15 letech Osvětimí. Jak sovětská, tak americká média se v době holokaustu snažila zprávy o Židech potlačovat, a po vzniku státu Izrael pokračovala světová média v potlačování zpráv o arabských násilnostech a hrozbách, zatímco údajné izraelské zločiny tvořily hlavní zprávy. Vzhledem k tisícileté nenávisti k Židům mně vztah světa ke státu Izrael vždy připadal celkem pochopitelný. Necítil jsem potřebu používat slovo „antisemitismus“, které se mi zdálo umělé a nepřípadné. Avšak k popisu absurdity posledních měsíců mě jiné slovo nenapadá.

Výše zmínění čeští novináři se snažili nalézt kořeny antisemitismu, a během hledání naopak našli další důvody, proč by se měl Izrael nenávidět, mimo jiné kvůli jeho extrémní vládě a kvůli jeho náboženským extrémistům. Vzpomněl jsem si na fejeton Giuseppe Gracii o antisemitismu, který náhodou vyšel před pár týdny (zde), v němž autor přidal k několika zdrojům antisemitismu také nepříjemný pocit z toho, že Židé světu předali Desatero. To mně v tomto okamžiku celosvětové protiizraelské a protižidovské hysterie připadá jako nejvíc relevantní. Ti co Desatero nejméně dodržují musí přece nenávidět ty, kdo nejen toto Desatero nejvíc dodržují, ale zároveň vykazují svou morální převahu statečnou obranou proti teroristům, za nimiž stojí spojené zlo celého dnešního světa, včetně jižního islamismu, východního komunismu a západnímu progresivismu.

Během 17 let samostatnosti vybudovali obyvatelé Gazy díky dodávkám z Iránu přes Egypt tak obrovský arzenál, že i po desetiměsíčním boji jsou stále schopni střílet rakety na izraelské území. Stovky tisíc občanů byly vystěhovány dočasně ze svých domů nejen kolem Gazy, ale i na hranici s Libanonem. I tak jsou každý den na severu zabíjeni izraelští civilisté libanonskými pancéřovkami, raketami, nebo drony; mnoho domů tam bylo zničeno a tisíce hektarů porostu na severu byly vypáleny. Zároveň zuří arabský teror i uvnitř Izraele. Děti se bojí. Slyší v televizi zprávy o unešených dětech v tunelech teroristů a o pokračujícím vraždění dětí (naposled 12 dětí zabitých raketou Hizballáhu). Občas jsou sirény, a před dětmi nelze utajit, že Irán slibuje zničení Izraele. Utajit se nedaří ani to, že celý svět, včetně tzv. spojenců, se zdá být na straně nepřátel. K pocitu bezpečí nepřispívá ani nevypočitatelné chování představitelů extrémní levice v bezpečnostních špičkách, které současný stav zavinily, ale odstoupit nehodlají.

Na první pohled je vše beznadějné. Beznaději ale Izraelci nepropadli – odporuje to jejich tradicím a židovské náboženství to nedovoluje. Vlastně už první přikázání z onoho Desatera nařizuje Židům spoléhat se na Toho, kdo je vyvedl z egyptského zajetí – a to většina z nich činí.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články