S ženami to prostě neumím

Bylo mi pětatřicet a žil jsem sám s osmiletým klukem. Skomírající manželství se mi před pár léty definitivně rozpadlo, nebudu zde rozebírat závislosti své bývalky, kvůli kterým přiřkl soud malého Jiříka do mojí péče.

Byl jsem tomu rád, v klukovi jsem se viděl, on byl na mě odmalička fixovaný, takže se celá situace svým způsobem zjednodušila. Tedy spíš pročistila, než zjednodušila, bylo mi jasné, že to my dva kluci nebudeme mít zrovna snadné, ale měli jsme kliku. Pokud bylo potřeba, pomáhali mi naši, například když Jiřík onemocněl a nemohl do školy, rádi ho pohlídali a jemu se u nich líbilo.

Léta zvolna běžela každodenním stereotypem domácnosti a zaměstnání, a já nějak pozapomněl, že na světě existuje také něco jako ženské. Vlastně nezapomněl tak úplně, jakkoli jsme byli s Jiříkem sehraní, občas si po svém dětsky posteskl, že všichni jeho spolužáci a kamarádi mají maminky, kdežto on žádnou nemá. Nu a já, nebudu zapírat, taky mi dokázalo být bez blízké ženské přítomnosti a náručí smutno. Hlavně po večerech, když už kluk dávno spal, já měl konečně všechno hotové a šel jsem si lehnout úplně sám.

No jo, jenomže co s tím? Seznamovat s ženami jsem se nikdy moc neuměl a ony na stromech jaksi nerostou, aby vám mohly samy od sebe padat na hlavu, když procházíte alejí. Rozhodl jsem se tedy svěřit svůj osud do rukou náhody, respektive seznamovacích serverů a vytvořil jsem si příslušný profil. Profil rozvedeného pětatřicátníka, pečujícího o školou povinného syna, vykonávajícího běžné úřednické zaměstnání, vlastnícího průměrné osobní vozidlo, nevelký byt ve veliké Praze a k tomu věcnou vstřícnou kamarádskou povahu. Vše podle pravdy, nechtěl jsem si na nic hrát, dokonce i ta fotka vyššího hubeňoura s krátkými vlasy byla skutečná a aktuální. Plus samozřejmě nějaký ten doprovodný text, hlásající, že nestojím o žádný flirt, nýbrž o vážný vztah s milou ženskou, která může být úplně obyčejná, hlavně musí mít ráda děti.

Odpovědí jsem dostal dost a některé byly vskutku bizarní, že jsem nevěděl, jestli se nad nimi mám rozplakat nebo rozesmát. Takže pro zpestření pár z nich, oč jim ve stručnosti šlo:

„Děti mi nevadí, tvého kluka nějak skousnu, když tak si ho dovychovám. Hlavně, jestli dokážeš vydělat dost prachů, abych nemusela chodit do práce.“

„Už mě to věčný střídání leze krkem, jestli mi to dokážeš každej den pořádně udělat, tak jsem navždy tvoje.“

„Jsem biomatka od tří dětí. Žijeme ve srubu v hlubokých lesích, konzumujeme pouze tepelně nezpracovanou rostlinnou stravu a školní výuku zajišťuji dětem sama. Jestli to máš stejně, můžeš u nás bydlet i s klukem, místa tu máme dost.“

„Jsem těhotná a mám důležitou práci, kterou nemůžu nechat plavat. Potřebuju, aby sis vzal rodičovskou dovolenou, abych mohla co nejdřív po porodu zase nastoupit.“

Po vyřazení těchto a podobných poněkud zvláštních zájemkyň a po další nedlouhé selekci pár takových, se kterými to mohlo vypadat nadějně, jsme se začali zvolna sbližovat s Monikou. Takto s třicetiletou příjemnou, vyšší, dle jejích slov maličko plnoštíhlou blondýnkou, která měla o rok mladšího syna a které šlo o to samé co mně. Byla též rozvedená, manžel ji opustil ve chvíli, kdy mu zkřížila cestu jakási mladší, krásnější a bůhvíjačejší žena.

S Monikou jsme si mailovali, měla upřímný a mohu-li to tak napsat mateřsko-manželský styl psaní, telefonovali, to jsem si pro změnu užíval její trochu podmanivý melodický hlas. Na fotce na profilu jí byla vidět jen hlava s rameny asi tak, jak tomu bývá na fotografiích na dokladech, a když jsem si jí řekl, aby mi poslala i jiné obrázky sama sebe, se smíchem mě odbyla, abych si počkal na originál. Vzal jsem to jako vtipnou hru a souhlasil s tím, že se nesmírně těším, až ji uvidím v reálu.

No jo, jenomže Monika osobní setkání stále oddalovala, pokaždé tvrdila, jak ji mrzí, že nám to zase nevyjde, protože jí buď onemocněl syn, má toho moc v práci nebo tak. Když se to stalo asi potřetí, začalo mi to být trochu podezřelé a napadlo mě, jestli třeba nekulhá nebo nemá nějakou jinou tělesnou vadu, za kterou se přede mnou stydí. Nicméně k přímé otázce jsem se neodhodlal. Monika zřejmě nějak musela mé pocity poznat a konečně přistoupila na první rande. Domluvili jsme se na odpolední hodině na jedné zastrčené kavárně poblíž centra, já poprosil naše, aby se mi na pár hodin postarali o Jiříka a začal jsem být jako na trní. To víte, chlap, který se neumí seznamovat, na jedné straně se strašně těší a na druhé straně přesně neví, do čeho jde.

V inkriminovanou hodinu jsem celý nervózní usedl ke kavárenskému stolku a spekuloval, jak mám schovat kytici, aby si jí Monika nevšimla hned na první pohled. V tom mi pípla esemeska: „Jirko, promiň, přijdu o trochu později, ujela mi tramvaj. Jestli se ti nebudu líbit, jak vstoupím do dveří, tak na mě mávni, abych šla pryč, a já hned zase zmizím. Těším se na tebe, Monika.“

Tak, a co já teď s tím? Nebude se mi líbit, proboha proč? Celá skládačka odmítnutí poslání fotky, oddalování první schůzky a teď té prazvláštní esemesky se mi začala dávat dohromady, a já najednou nevěděl, koho mám vlastně vyhlížet. Následující chvíle mi splynuly v jeden nedefinovatelný časový masiv a já netušil, jestli tam nad tou kytkou sedím deset minut nebo dvě hodiny. Oči jsem měl doširoka otevřené a přímo jsem jimi hypnotizoval vstupní dveře.

A pak to najednou přišlo. Tedy spíš vplulo, než přišlo. Do kavárny vplul širokánský zaoceánský koráb, který málem neprošel dveřmi a nahoře měl hlavu s usměvavou tváří, jíž jsem znal z té jediné Moničiny fotografie. Ano, čekal jsem vyšší blondýnku s pár kily navíc, ale když jsem Moniku uviděl poprvé, tak jsem asi půl vteřiny třeštil oči a váhal, jestli nemám okamžitě prchnout otevřeným oknem. Jenomže pak jsem se podíval pořádně a zjistil, že ta vysoká tělnatá dáma, ostýchavě se blížící k mému stolu, je vlastně nesmírně půvabná. Tmavé purpurové šaty ladně obepínaly její výraznou postavu a zdůrazňovaly ženskost její majitelky.

Při každém Moničině kroku jsem si uvědomoval stále sílící pocit, jak právě z téhle ženy sálají vlny jistoty klidného rodinného přístavu pro muže, jemuž se ona rozhodne dát své srdce. A nejen pro něj, pro jeho potomka rozhodně též. Jak jsem před naší schůzkou coby nesmělý chlapík horečně spekuloval, kterak se s ní vlastně přivítám, teď se mi vypnul mozek, moje tělo samo od sebe povstalo ze židle a moje ruce se napřáhly dopředu, aby do nich mohla Monika pohodlně vplout. Nepadly žádné frázovité věty typu: „Ahoj, tak to jsem já, jak se máš?“ nebo: „Bude se ti tady líbit, co ti mám objednat?“ a podobně. Jediné, nač jsem se slovně zmohl, bylo: „Pojď ke mně do náručí,“ na což jsem dostal okamžitou odpověď: „Moc ráda.“ Moničiny oči se těsně před prvním obejmutím ještě stačily krátce zeptat: „Tobě to fakt nevadí?“ a ty moje jim stihly odpovědět: „Právě naopak.“

Nu, musím se přiznat, že na tu květinu, neuměle schovanou pod stolem za aktovkou, jsem dočista zapomněl. Monika si jí všimla teprve ve chvíli, když jsme se bavili nad kávou, jako bychom k sobě odjakživa patřili, a okomentovala ji otázkou: „Ta je asi pro mě, viď? S tím sis nemusel dělat starost.“

***

Nevím, jaké vy máte zkušenosti se seznamováním na inzerát, ale já rozhodně ty nejlepší. Už jsme s Monikou pět let a máme oči jen jeden pro druhého. Můj Jiřík získal svou vysněnou milující maminku, Moničin Pavlík nového tátu, kluci tvoří perfektně sehranou dvojku a zanedlouho k nim přibyde třetí. Tedy pokud to ovšem nebude holčička.

A jedno vám povím, stal se ze mě majetnický typ. Když se na svoji manželku podívám nebo ji obejmu, tak si pyšně říkám, že tahle obrovská porce nádherné a neodolatelné ženskosti je jen a jen moje.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články