Lavička, vedle které jogín zaříkával obezitu čokoládovou pomazánkou

Někdy po pohledu do zrcadla následuje vzdychnutí a příval nechtěných vzpomínek na dobré jídlo uplynulých dní. Přitom ono za kila navíc nemůže.

Na začátku září listí na stromech v parku nestačilo zežloutnout. Babí léto lákalo k relaxaci v této klidné zóně uprostřed města. Lavička měla stálé obsazeno od rána do večera, přestože ve stínu větví rozložitého dubu začínal vládnout chlad. Ranní rosa byla studená a na trávníku se nedalo sedět celý den. Přesto, když člověk nastavil tvář odpolednímu slunci, měl pocit tepla, které se mu rozlévalo pomalu v celém těle, podobně jako lívancové těsto na pánvičce.

V okolí lavičky se stále něco dělo. Jednu sobotu zde strávila celý den skupina tlouštíků, která na trávníku cvičila jógu. Bylo jich deset. Pět mužů a pět žen, kteří se viděli poprvé. Nelze je popsat jednoduchým způsobem, protože jejich rozměry šlo vyjádřit u každého z nich jinak. Přesnější popis takového plnoštíhlého by mohl znít: kyprý, boubelatý, buclatý, rozměrný, korpulentní, tělnatý, silný, tučný, nebo mírně oplácaný či více oplácaný. V jejich malé komunitě bylo zakázáno pouze slovo tlustý, jak jim právě vědecky vysvětloval hlavní cvičitel. Jedenáctý muž, který se od ostatních odlišoval. Boubelatá dáma smutně poznamenala, že ho jde snadno mezi ostatními přehlédnout.

Byl hubený a vysoký. Nehodil se na něj žádný z uvedených popisů. Ve volných bílých kalhotách a triku stejné barvy s dlouhým rukávem se skrývalo šlachovité tělo. Muž na sobě neměl skoro žádný tuk, jen pevné, dokonale vykreslené svaly. Kousek pod rozcuchanými černými vlasy s vystrčeným čelem se skrývaly smaragdově zelené oči, v kterých hořely bez přestání plamínky. Těžko říci, zda se jednalo o ohýnek čertovský nebo žár nadšení. Jeho věk se špatně odhadoval, možná padesát nebo šedesát či dokonce sedmdesát let. Existují typy mužů, kteří vypadají jako starci od základní školy a tento chlapík se k nim řadil. Zastával pozici vedoucího jogína a organizoval kurz, jehož cílem bylo přivést účastníky k přijatelné váze a duševní spokojenosti.

„Výraz plnoštíhlý se skládá ze dvou slov,“ vysvětloval právě. „Plný a štíhlý. Cílem našeho kurzu je uvést vaše tělo do souladu. Všechno v přírodě funguje ve vzájemné rovnováze. Den a noc. Chlad a teplo. Jaro a zima. Temno a světlo. Jing a Jang jsou dvě opačné a přitom vzájemně se doplňující síly. Když je něčeho příliš a převáží to, rovnováha je vychýlena.“

Rovnováha je vychýlena hlavně v mém případě, pomyslela si otylá žena. Podle pokynů jogína si sedla na podložku, kterou si měli sebou přinést. Nemohla se na jeho přednášku vůbec soustředit, protože celou dobu přemýšlela, jestli dokáže sama vstát.

Jogín pokračoval: „U vás teď převažuje plný nad štíhlý. To je celé. Nebojte se, společně dokážeme rovnováhu najít. Hlavní je být pozitivní.“

Více oplácaný se otočil k mírně oplácanému a zašeptal mu: „Já jsem pozitivní dost a dost, to jenom moje žena si myslí, že jsem tlustý jako prase. Nebýt jí, tak tady nejsem.“

Vedoucí kurzu šeptání zaslechl a shovívavě se usmál: „V hlavě si uvědomte, že slovo tlustý pro vás neexistuje. Říkejte si: Jsem plnoštíhlý a brzy k naplnění tohoto cíle dospějete. Zapomeňte na tlustý.“

Jak rád bych zapomněl, vzdychl si v duchu rozměrný chlapík a těžce si přesedl z nohy, v které se mu právě zastavil krevní oběh, na nohu druhou.

„Tak a teď všichni hezky nahlas: Jsem plnoštíhlý!“ Jogín se postavil a pozorně se na všechny podíval. „Jakmile tlesknu.“

Tleskl.

„Jsem plnoštíhlý!“ Ozvalo se nesměle několik hlasů. Kyprá dívka se začala dusit smíchy a kousek opodál se chechtalo několik zvědavců.

„To je málo nahlas. Buďte nejen pozitivní, ale i odvážní. Nedívejte se na ostatní. Ještě jednou!“ Znova tleskl.

Všichni nahlas jednotně vykřikli. Dvě zástupkyně něžného pohlaví, boubelatá s korpulentní, byly zticha, pouze pohybovaly naprázdno rty. Hlavou jim prolétaly také dvě slova: Mám hlad.

Po nezbytném optimistickém úvodu následovala dlouhá meditace, kdy se všichni v duchu přenesli z parku na písčitou pláž s palmami a modrým mořem, kdesi daleko v Karibiku. Každý si měl najít stín sám pro sebe a nevšímat si ostatních. Účastníci poctivě splnili uložený úkol, až na silného a neforemného muže, vedle kterého ulehla do žhavého písku neméně žhavá, štíhlá a do hněda opálená domorodkyně.

K překvapení všech se kurz odehrál bez fyzického cvičení. Pokud nepočítáme obtížné vstávání ze země a následné smotávání podložek, které dokonale rozpohybovalo všechna těla. Tato činnost zabrala všem dost času, při kterém mohli o společně stráveném dni přemýšlet. Polovina skupiny se rozhodla, že už nepřijde. Druhá polovina byla nadšena. Jako nejvíce přesvědčený se ukázal buclatý hoch, který si zdokonalil hlavní motto a stále polohlasem opakoval: „Jsem štíhlý, jsem štíhlý, jsem štíhlý…“

Po odchodu účastníků kurzu přišel jogín k lavičce. Počkal, až poslední tlouštík zmizí z dohledu. Poté zpod ní vytáhl batoh, z kterého vyndal lžíci a sklenku s bílým uzávěrem a hnědým obsahem o váze 200 gramů. Odšrouboval vršek a pustil se do mírně rozteklé hmoty, která obsahovala zpracované kakaové boby, lískové ořechy, palmový olej a cukr. Šlo o čokoládovou pomazánku.

Měl v obličeji klidný výraz. Ten skrýval bouři emocí, kterým vládl vlčí hlad. Nejprve se zhluboka nadechl a potom přivoněl k obsahu sklenice. Třesoucíma se rukama nabíral lžící pochoutku. Netrvalo dlouho a zhltl celý obsah, aniž by si uvědomil, že vůbec něco jí.

Zaříkávání obezity šlo v onen krásný slunečný den k čertu.

Lavička si pomyslela, jak je svět nespravedlivý. Někdo je tlustý, přitom jde jen o synonymum slova plnoštíhlý, a stydí se. Třeba si svou obezitu ani nezavinil, protože ta může být následkem nemoci nebo hormonální poruchy. Existují lidé, kteří ani nemusí jíst a jsou trochu více oplácaní. Jen se na jídlo podívají nebo ho očichají a kila jim jdou nahoru.

Jiný zaříkávat obezitu nepotřebuje. Může do sebe splácat co chce a nepřibere ani gram.

Jako šťastný jogín.

V září 2020 psáno pro blog iDNES.cz, v srpnu 2024 upraveno pro Medium.cz a Blogosféru

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články