Vlak svobody projel na svobodu z komunistického otroctví
Vlak č. 3717 z Chebu do Aše 11. září 1951 nezastavil na konečné stanici a dojel až za železnou oponu do Bavorska. Nakonec se 33 či 34 ze 110 cestujících rozhodlo, že zůstanou na Západě, protože už měli dost rudé totality. Útěk z tyranie se vydařil.
Parádní majstrštyk a zároveň pořádný šok pro komunistické mocipány, když jim lidi vyfoukli vlakem na svobodu. Pořád se kasali, jaký to po únoru 1948 nastolili ráj a nyní jim lidé z toho jejich ráje utekli. Zuřili, považovali tento čin za gangsterské metody a terorismus a tvrdili, že všichni cestující se i přes nevybíravý nátlak Američanů vrátili do Československa, což byla lež.
Tento parádní husarský kousek zorganizovali strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a ašský zubař Jaroslav Švec za války sloužící jako lékař v britské armádě, po kterém začala jít státní bezpečnost.
V červenci 1951 byl schválen zákon o pohraniční stráži, kdy hranice se Západem začali střežit vojáci v rámci základní vojenské služby a ty se postupně zadrátovaly, aby znemožnili lidem útěk do kapitalistické ciziny. V jednapadesátém roce se však ještě dal najít způsob, jak se dostat za hranice a toto byl jeden z nich. Město Aš ležící téměř na hranicích se západním Německem nemělo vlastní teplárnu, teplem bylo zásobováno z Bavorska, kam pro změnu dovážely uhlí nákladní vlaky z české strany.
Vlak svobody nejdřív vyjel dopoledne z pražského hlavního nádraží jako rychlík do Chebu, odkud dál pokračoval s menším počtem vagónů co by osobní vlak do Aše. Trojice organizátorů nečekaného výletu do Bavor dostala do vlaku své rodiny, zajistila odpojení záchranné brzdy a v Aši přestavění výhybky na trať směřující do sousední země. Všechno klaplo jak mělo, a k překvapení většiny cestujících, mezi nimiž byli i studenti, lázeňští hosté, vojáci a příslušníci SNB vlak zastavil ve Spolkové republice Německo,
Jak pro iDNES.cz vzpomínala jedna z cestujících, tehdy patnáctiletá studentka chebského gymnázia Milena Šnáblová z Aše, tenkrát se z obavy o bezpečnost své rodiny vrátila domů, čehož později několikrát litovala. Ta uvedla, že Američané se o ně vzorně starali a američtí vojáci jim dali k jídlu konzervy, které byly dobré a chutné. „Všechno bylo čisté, každý dostal příbor. Byly tam oříšky v plechovce, kompot, čokoláda a mleté hovězí. Tuším, že s rýží. Byly to takové základní věci a dostali jsme také nějaký džus…Další den nás Američané odvezli do tábora Grafenwoerh. Tam to bylo fajn. Vzorná čistota. Bíle povlečené postele, na každé ležel ručník, zubní pasta, hřeben, mýdlo i kartáček na zuby. Bylo to pro nás příjemné, měli jsme pocit, že už nejsme úplně odstrčení. Hned jsme se šli umýt. Pak nás Američané pozvali do vojenské jídelny, kde jsme dostali najíst. Bylo to první pořádné teplé jídlo. Poprvé v životě jsem tady ochutnala biftek, k němu byly brambory a zelenina. V tom táboře jsme strávili jednu nebo dvě noci,“ řekla Milena Šnáblová. Američani se chovali slušně, což se ovšem nedá říci o komunistické státní bezpečnosti, která navrátilce vyslýchala a estébáci s nimi jednali jako se zločinci. K výslechu na StB pak byla později předvolána opakovaně.
Pravdou je, že většina cestujících se vrátila do Československa. Musíme si však uvědomit, že na emigraci nebyli připraveni a takové závažné rozhodnutí bývá hodně těžké. Lidé také měli strach, co by se stalo s jejich rodinami, kdyby zůstali z hranicemi. Je známo, že komunisté se uměli krutě mstít na rodinných příslušnících za zločiny příbuzných. Nechtěli též opustit své blízké, kamarády atd. Ne každý také dokáže začít v život v cizině od nuly.
Z čistě technického hlediska to únos byl, nemyslím si však, že se jednalo o zločin. Nikomu se nic nestalo, akorát údajně topič parní lokomotivy táhnoucí vlak, který o akci nevěděl, byl přinucen lehnout si na zem a nepřekážet. Skutečným viníkem tohoto a dalších podobných činů však byl komunistický režim, který Československo změnil v jeden velký koncentrační tábor, obehnal zemi drátěnými ploty, zpočátku dokonce pod vysokým napětím, u kterých umírali nevinní lidé. Chápu, že mnoha svobodomyslným jedincům se takové brutální praktiky příčily. Rudé zlo je donutilo i takovým zoufalým činům. Navíc v tomto případě se nikomu nic nestalo. Považuji cestu Vlaku svobody za svobodou za perfektní precizní akci, organizátorům i po desítkách let tleskám a mají můj trvalý obdiv.
Zdroje:
Bylo divné, že jedeme tak rychle, říká cestující z Vlaku svobody – iDNES.cz
https://www.vhu.cz/exhibit/05-pohranicni-straz/
Pamatuji pouze z povidani mych prarodicu, byla jsem v te dobe mimino a matka se pokousela prejit u Chebu pres hranice se mnou v bilem kocarku, v 50′ a pak sedela dpoustu let na Borech, prarodice se kvuli ni prestehovali do Frantiskovych Lazni.