Zamilované děti
Včerejšího brzkého rána jsem se probudil s vpravdě chmurnými myšlenkami. Den předtím mě shodou náhod zahltily informace o tom, jaké má lidské pokolení v současné moderní době nenadějné vyhlídky na přežití.
„Dnešní mládež tráví většinu volného času u počítačů, tabletů a chytrých mobilů, ve světě virtuální reality je jako doma, ale na klasické aktivity, jakými jsou například sport nebo randění už jí nezbývá dost prostoru.“ Hlásal jakýsi sociolog v jednom televizním pořadu, na nějž jsem náhodou narazil. Poslechl jsem si kousek a nedokoukal, vypnul bednu.
Nicméně připomnělo mi to scénku, jíž jsem byl svědkem před pár týdny v rychlíku. Seděl jsem poblíž mladého páru, ti dva se na sebe za celou cestu ani jednou neusmáli nebo gestem či pohybem nenaznačili, že jsou si úzce blízcí. Neměli na to čas, protože s vážnými tvářemi rozebírali nad otevřeným notebookem jakousi sofistikovanou hru, jak vládnout fiktivnímu obyvatelstvu fiktivní planety. Že k sobě patří, na ně prozradily akorát snubní prstýnky. V duchu jsem si položil otázku, jestli zůstávají takto zakletí do virtuálních světů i po večerech a nocích, a zda si budou vůbec kdy schopní nalézt čas na zplození potomstva.
Když jsem tedy vypnul televizi, chtěl jsem si před spaním přečíst pro spravení nálady pár článků od svých oblíbených blogerů. Přitom jsem se omylem ukliknul na nějaký zpravodajský server a do očí mě praštil titulek: „Počet obyvatel České republiky se zvyšuje jen díky přistěhovalcům, porodnost naopak klesá a lidé dokonce ztrácení zájem o sex.“ Článek jsem ani neotevřel, jen jsem si vzpomněl na nejmodernější a dalo by se říct, že i genderově korektní milostnou polohu, které se říká na světlušky.
Cože, vy ji neznáte? Tak já vám ji tedy přiblížím, ale nepůjdu do detailů, abychom tady z toho nedělali porno. Při této poloze leží partneři na bocích, lehce se dotýkají prdelkami, každý je obrácený ke svému nočnímu stolku, na kterém si hraje s mobilem, vydávajícím tlumené světlo. Proto ty světlušky. Jde snad o jedinou polohu, v níž jsou si oba zcela rovni a nehrozí při ní nechtěné otěhotnění ani při nepoužití antikoncepce.
No nic, počítač jsem raději vypnul. Byv doma sám, neb má drahá a jediná manželka si užívala večerního focení se svou partou, mi nezbylo, než nakrmit hladové kočky a odebrat se na kutě.
Nad ránem se mi zdál hrůzyplný děsivý sen. Vystupoval jsem v něm v roli pozorovatele a z ptačí perspektivy sledoval, jak se davy lidí pohybují přeplněnými ulicemi velkoměsta. Všichni kráčeli uzavřeni do čehosi, co vypadalo jako obrovské průhledné mýdlové bubliny, každý měl svou vlastní a se strnulým výrazem se odvaloval vpřed. Pokud se dvě bubliny přiblížily na dotek, lidé se na sebe zevnitř přes stěny zamračili a uskočili tak, aby byli od sebe co nejdál. Celý sen se odehrával ve zrychleném čase, snad co krok, to rok, nevím. Lidé stárli a vymírali, bublin ubývalo, jak byly ulice zprvu přeplněné, postupně se vyprazdňovaly, ke konci zbylo už jen pár posledních jedinců. V úplném závěru zely ulice prázdnotou, jen v dálce úpěnlivě zamňoukala kočka.
Vytrhl jsem se ze spánku a zjistil, že jediné, co bylo z předchozích vjemů skutečné, bylo to zamňoukání, ze snu mě totiž probudily naše dvě už zase hladové kočky. Opět jsem je tedy nakrmil, rychle obsloužil sám sebe a spěchal na autobus. Usedl jsem na jedno z posledních volných míst a jal se přemýšlet nad tím, jestli jsme na tom, pohlceni civilizací a její moderní technikou opravdu tak zle nebo jestli je to jen můj mylný dojem. Odpověď jsem dostal vzápětí, když jsem si protřel oči, abych se přesvědčil, že jsem už opravdu vzhůru.
Naproti mně na dvojsedačce spočívaly dvě děti, mladík a dívenka. Útloučká droboučká stvoření, tipoval bych jim tak šestnáct, určitě ne víc než sedmnáct. Možná spolu dojíždějí do Prahy na nějakou střední školu, to jsem nepoznal. Oba pospávali a byli přitom úzce zavinutí jedno do druhého. Dívenka seděla a oběma rukama objímala mladíka, který jí ležel hlavou na klíně. Pokud se jeden z nich trhnutím autobusu na moment probudil, těsněji si přitiskl k tomu druhému a pohladil ho. V jednu chvíli se vytrhli ze spánku oba, mladík se zvedl z dívčina klína, políbil ji, objal a ona se vzápětí uložila na jeho rameno. Takto vydrželi až na konečnou, pak vyskočili, vzali se okolo pasu a přitisknuti jeden ke druhému se mi ztratili v davu.
Možná jsem naivní romantik, ale napadlo mě jediné – ti dva spolu promilovali noc. Nevěděl jsem, jestli je možné, aby v tak útlém věku už bydleli samostatně spolu nebo jestli mají tak benevolentní rodiče, ale měl jsem jasno, protože takhle láskyplně, něžně a unaveně se po ničem jiném než po promilované noci lidé obvykle nechovají. Rozhodně ne po noci, strávené nad displeji mobilů každý sám, polohu na světlušky zřejmě naštěstí nepoužívají, možná ani neznají. Mám-li být úplně upřímný, přiznám se, že mě dostali, připomněli mi dávno odváté mládí.
Snad jsem nejen naivní romantik, ale i nenapravitelný optimista, každopádně tyhle dvě zamilované skoro ještě děti mi daly rázem zapomenout na chmury z obav před vyhynutím živočišného druhu homo sapiens. Snad je to jejich první láska, neznalá životních nástrah a partnerských krizí, možná se časem rozejdou a budou si muset počkat, než najdou každý sám za sebe toho pravého, tu pravou. Ale možná taky ne, usměje se na ně štěstí a zrovna tihle dva spolu vydrží už napořád. Nevím jak vy, ale já bych jim to rozhodně přál.
