Výlet do Nice, část první

Řadím se mezi mořo-fily. Nevím, jestli takový  termín vůbec existuje, a jestli by v angličtině měl ekvivalent, který by zněl třeba jako „sea filie“ čti sííífííílie, no to se mi teda povedlo, to zní jak syfilis. Ale zkrátka to jsem já. Nemůžu se nabažit moře. Kdykoliv, kdekoliv jsem poblíž, už mě magneticky láká, potřebuji k němu dojet, jít na pláž a namočit si do něj alespoň jednu nohu. Někdo to má takhle s horami a někdo třeba s ženskými ňadry a tak podobně… Nemůžeme přestat zírat.

Stačí mi na moře koukat a okamžitě je mi dobře, mladší generace by asi použila frázi, že si tak „dobíjím baterky.“ A taky že jo. S mořem se také neumím loučit, před odjezdem se k němu ještě 10x vrátím (rodina z toho šílí), ještě do něj strčím ruku, nohu, ještě se otočím, pohladím kámen nebo písek a pak, když se od něj vzdalujeme, pořád se otáčím, jestli aspoň ještě mezi domy nebo stromy u cesty nezahlídnu alespoň malý kousek toho příjemného modra.

Když jsme v létě byly s Emmou v Bulharsku, nemohla jsem se poslední den vůbec od moře odtrhnout a Emma už to moje: „támhle je, koukni… a ještě jsem teď viděla kousek mezi hotely…“ nemohla poslouchat. Jen jsme přistáli v Praze, už se mi začala zapalovat lýtka, kam zase k němu vyrazím příště a že to bez něj asi moc dlouho nevydržím. Zároveň ale hrozně nerada létám a snesu jen kratší lety, takže můj okruh destinací je poněkud omezen do cca 3 hodin 30 minut maximálně.

A tak jsem si na konci srpna citovým vydíráním… „V říjnu mám ty narozeniny, víš….“ Zajistila ještě jeden letošní výlet k moři a to do Nice.

V Nice jsem byla naposledy s kamarádkou Míšou před více než 20 lety. Tehdy jsme společně jako mladé a neklidné samy autem projely celý jih Francie, včetně Monaka, Antibes, Cannes a tak dále a já si tehdy slibovala, že zrovna do Nice je to opravdu letadlem kousek a že tam budu pravidelně a často létat k moři na prodloužené víkendy. No…. Přihodil se život, děti… a  frnk už o 22 let později jsem tu jako na koni😊.

Fotky z Nice v roce tak asi 2002 nebo tak něco.

Letenku a ubytování jsme si tedy pořídili už v srpnu, aby mi v druhé polovině září společnost „smrt wings“ (to není překlep), napsala, že se jako rozhodli, že se jim to nevyplatí a již v říjnu do Nice všechny lety zruší a nic náhradního mi nabídnout nemohou a že mám smůlu a peníze mi zpět nepošlou, ale musím si zažádat přes booking, kde jsem rezervovala hotel + let v jednom.

No.. chvíli to tedy vypadalo, že pojedeme zase asi jenom na chalupu… Ale rozhodla jsem se nevzdávat. Vyžádala si refund letenky, na který jsem čekala 3 týdny, a zároveň zjistila, že naštěstí do Nice ještě létá přímo další nízko nákladová Easy dead (to také není překlep) a tak jsem v jednu chvíli musela zariskovat a koupit letenky další, přestože peníze za první mi ještě nedorazily a jejich osud byl nejistý. Nicméně mělo to šťastný konec, refund přišel a easy jet nám nové letenky už nezrušil. Ovšem co se týče kufrů, tam to za rozumné peníze nabízelo jen 2 malá zavazadla na palubu a tak jsem se snad poprvé v životě, musela vejít do maličkého příručního kufru a batohu k tomu. Tomu, kdo zná můj systém balení, kdy rozhodně nesmí chybět serepetičky, šatičky a náhradní botičky a mojí obsesi ohledně různých krémů, líčidel, léků a mazadel, je jasné, že to bylo pro mě utrpení a brzy jsem k jeho nelibosti přetekla i k Radkovi do jeho kufru… A i když jsem si všechno přelila do malých lahviček, stejně mi na Ruzyni zabavili opalovací krém – prý je jedno, že v lahvičce je málo obsahu, musí být ještě menší a průhledná. A Radkovi čmajzli deodorant, který měl 150 místo 100 ml. Musím říct, že tohle šaškování s tím, jak 100 ml kyseliny nikoho nezabije, ale 150 už jo, je na palici a někdo s mozkem už by se měl na to zaměřit a tuhle pseudo ochranu zrušit nebo inovovat na něco smysluplného. No nic…

Děti se ještě snažily nám výlet ve dvou jako obvykle překazit nějakými kašlíky, ale v pondělí jsem zašla k lékařce, nechala vyloučit všechna antibiotiková nebo černokašlová podezření, sama jsem taky navštívila pár doktorů a to i s králíky, které napadl nějaký parazit, a vše zdárně vyřešila a předala pod supervizi mým rodičům…

Přes  všechny tyto překážky se nám nakonec podařilo odletět. Bohužel i s plným letadlem rozjásaných skupin našich spoluobčanů, kteří řvali v letadle tak, že o jejich životě víme snad úplně všechno. A když paní za námi po přistání hlasitostí tisíců decibelů poznamenala: „Tak děckáááá, kam vyrazíme příště!“ Toužila jsem potom, abych měla odvahu vstát, otočit se a říct jí: “Milá paní, mohly bychom si prosím vyměnit kontakty a vy byste mi dala vždy vědět, že někam letíte, a já bych případně vždy zrušila letenku a pokusila se všemi prostředky už se vámi v letadle ani nikde jinde nikdy nepotkat?!“ Ale nic… mlčím, myslím si něco o prdeli, usmívám se a vystupuji s drahouškem po boku v NICE.

Tady už na nás čeká moc milá řidička s mým jménem na tabulce, aby nám řekla, že máme docela štěstí, protože pár dní předtím a celé odpoledne lilo a bylo v NICE všechno zavřeno kvůli záplavám a málem se na letiště nedostala.

Ale jak se zpívá v písničce od Crowded House: Everywhere you go, always take the weather with you! Tedy, kamkoliv jedeš, vezmi si s sebou počasí! Snažím se si to brát k srdci a přivezla jsem do NICE pořádné léto v kapse na víkend. Přece jsem ty plavky a 2 plážové ručníky nervala do toho minikufru jen tak, no ne?

Cesta do hotelu přímo na hlavní promenádě se jménem Promenade des Anglais trvá jen pár minut.

Pokoj je pěkný, čistý, malý s výhledem na moře, jak jsem chtěla. Výlet zahajujeme večeří v milé restauraci hned u hotelu, kde si dávám avokádové carpaccio (ňam) a Radek nějaké těstoviny. Pak ho v dešti a tmě táhnu na pláž, protože zkrátka MUSÍM vidět moře zblízka.

Pokračování zítra…

Všechny části:
První díl si můžete přečíst ZDE

Druhý díl si můžete přečíst ZDE

Třetí díl si můžete přečíst ZDE

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články