Nice, den druhý: Jak jsme skutečně dost chodili

Ráno je ještě pošmourné, ale i tak si užíváme zatím zamračený výhled z postele přímo na moře.  O tomhle jsem si snila. A teď si to tu fakt užívám, mám ráda tyhle splněné sny a v hlavě porovnávám, jestli je ten pocit opravdu tak dobrej, jak jsem chtěla. A je…

Dopoledne má ještě trochu pršet a Radek mě naštěstí na poslední chvíli v Praze přemluvil, abych si do přeplněného kufru narvala i deštník. Zkoušela jsem na něj, že to se určitě do příručního dávat nesmí, ale on je náturou pečlivý a zvídavý, takže nelení a vyhledá mi, že deštník se mnou na palubu letadla cestovat může. Ještěže tak. První večer a dopoledne druhý den se dost hodil.

Stejně jako na výhled, jsem se těšila i na první francouzskou snídani. Znáte to, všichni jsme poučeni z průvodců, že si máme dát kávu a croissant, jako praví Francouzi, takže to k pobavení všech místních číšníků, kteří nás mají okamžitě přečtené, činím. Když se podívám do zrcadla, na tričku mi svítí obří nápis GAP, takže i kdybych se snažila sebevíc, rozhodně nikoho ani na vteřinu neoblafnu, že bych sem snad patřila. K vizáži krásných štíhlých Francouzek, které kolem na podpatcích spěchají do práce, většinou s cigaretou v ruce, mám daleko. Spíš nás teď asi považují za potrhlé Američany zblblé z online bedekrů. Ale mají s námi trpělivost a soucitně se usmívají při pokusech o vyslovení francouzských jídel.

Radek si objedná pořádnou luxusní snídaní: omeletu, bagetu s čerstvým lososem a hezky naaranžovanou ovocnou oblohou z malin a ostružin a hned je jasné, proč se celý svět může z francouzské kuchyně zbláznit. Můj croissant je opravdu z nefalšovaného máslového kynutého těsta a žádná nápodoba z Lidlu či Peny-Albertu v Česku se mu ani vzdáleně neblíží, bohužel.

Po snídani samozřejmě musíme k moři… jenom se tak na chvilku kouknu… jo???? Je to hned před hotelem, tak Radek ani moc neprotestuje. Já se chystám do moře rozhodně vlézt a Radek se mi zatím směje. Ale na to přijde čas jindy.

Pak se rozhodujeme, zda budeme kromě chůze cestovat po městě tou nejekonomičtější variantou – tedy městskou hromadnou dopravou s kartou Lignes d’Azur  a nebo se budeme trochu rozmazlovat Boltem.

Jelikož poprchává a musíme se dostat na kopec k Muzeu Marca Chagalla, vítězí Bolt a tím si na zbytek výletu podepíšu ortel, protože taxík je sice taxík, ale komu by se chtělo s ním popojíždět ty „maličké vzdálenosti“… vždyť je tu všechno jen kousek. Takže chůze. A řekněme si upřímně, že to není můj nejoblíbenější způsob přepravy z místa na místo.  Radek je již přes rok v přísném tréninku, takže chůzi a běh miluje, počítá si kroky a nadšeně hlásí rekordy… čili  – tušíte správně – tato cesta boltem byla za ten den naše poslední. Tolik k našemu luxusnímu cestování autem po Nice, aneb vlk taky sliboval…

Dorazíme tedy k Chagallově muzeu chvíli před jedenáctou a máme obrovské štěstí, neboť se nám podaří vstoupit dovnitř bez fronty těsně před začátkem lijáku a navíc s nějakou školní skupinou mladých Italů, ke které nás u vstupu omylem připočtou, takže se vyhneme první přísné bezpečnostní kontrole batohů a postupujeme velmi rychle dál. Že to bylo velké štěstí se ukáže i při odchodu, kdy už je venku fronta přibližně na hodinu a lidi jsou po dešti všichni parádně mokří. Radek mi hned sděluje, že kdybychom přišli teď, pravděpodobně by se otočil na patě a umění oželel. Ale to on jen tak říká… protože ví, že bych ho stejně poulením smutných očí donutila tam v té frontě trpět, když už jsme tam dojeli.

Pro mě je to druhá návštěva „Marc Chagall National Musea“, ale protože je to přes 20 let, nepamatuju si z toho vlastně vůbec nic a znovu si nadšeně prohlížím všechny většinou biblicky laděné malby. Jsou tu samozřejmě i novinky jako je třeba moc pěkné promítání oživlých obrazů na zdi –  módní video mapping. Vstup je 8 euro na osobu, kdyby to někoho zajímalo.

Muzeum je stále nekompromisní a má většinu textů ve francouzštině, takže mi Radek (po tolika společně prožitých letech) představí skvělou vychytávku google překladače, kdy stačí namířit telefon s fotoaparátem v aplikaci na text a on se sám přeloží a zobrazí v požadovaném jazyce přímo na obrazovce telefonu. Ohoho… proč jsem to neznala dřív! Vy to určitě dávno používáte… A já jsem zas dinosaurus.

A tak si díky tomu zapíšu hezký citát: „Malování jsem si vybral, protože to bylo pro mě stejně potřebné jako jídlo. Připadalo mi to jako okno, kterým můžu letět do jiného světa.“ Marc Chagall, Můj život 1931.

Kdyby nebyl říjen, kdy je část muzeí uzavřena a připravují se nové expozice, táhla bych Radka ještě do Musée Matisse, které je v nádherné vile obklopené zahradami, jen asi 2 kilometry od Chagalla. Ale bohužel… budu si muset vystačit se vzpomínkou přes 20 let starou. Pokud někdo do Nice pojedete a bude otevřené, určitě Matissovo muzeum a okolí vily vřele doporučuji. Nádherné. A upřímně, Henri Matisse je můj šálek čaje  ještě o trochu víc než Chagall.

Místo toho ale sestupujeme  – už bez deštníku a v tričku s krátkým rukávem – pod sílícími slunečními paprsky pěšky z kopce ke Starému městu, kde si prohlédneme novogotický kostel Basilique Notre-Dame de l’Assomption a pokračujeme po hlavní nákupní třídě (Avenue Jean Medecine) ke krásnému náměstí Place Massena a k Fontaine du Soleil (Sluneční fontána), kde se tyčí známá bronzová socha řeckého boha Apolóna. Ano, jako většina těchto soch – má i Apolon fakt pěknej zadek.

Dojdeme opět k moři i na tradiční venkovní trh Marché Aux Fleurs – Cours Saleya s čerstvě řezanými květinami, ovocem, zeleninou a také třeba houbami, levandulí a dalšími místními specialitami. Kdybyste tu ale byli v pondělí, trh se vždy promění na stánky s uměním a starožitnostmi. My ale v pátek zažili kytky a jídlo.

Máme už docela chuť na oběd, tak vlezeme do jedné z místních restaurací s venkovními stolky. A užíváme si dalšího jídla. Tentokrát jsme si dali společně napůl jen avokádové tortily a směs smažených mořských plodů a sýrů. Nesmí samozřejmě chybět i nalámaná francouzská bageta jako příloha.

Můj původní plán byl, že se po tomto programu vrátíme k hotelu a vyrazím na pláž, ale jelikož jsme příliš blízko krásnému starému přístavu a ještě máme energii, vydáme se pěšky i tam. Mineme slavnou vyhlídku na útesu s nápisem #I LOVE NICE, kde se srazíme se stovkami turistů a každý se snaží ukrást si fotku pokud možno bez lidí, což je vážně těžké. Posloucháme, jak moře mlátí vlnami o skálu pod námi a převaluje tuny oblázků a je to doslova magický zvuk. A sledujeme různé lodě a barevné historické domy ve starém přístavu.

Park na kopci, Colline du Château, kde jsou krásné vodopády a dechberoucí výhledy na město a azurovou barvu moře, jsem také měla naplánový až na další den. Ale když už jsme tady… a Radek je stále při chuti, stoupáme tu schodovou štreku až nahoru. Upřímně jsem překvapená vlastní výdrží, protože jen při pohledu na to nekonečné do skály zasekané schodiště vzhůru se mi dělalo mdlo a bušila jsem zoufale na dveře aktuálně nefunkčního výtahu. Ale pak jsem zatnula zuby a stoupala a stoupala. Plíce mi vypadly hned asi ve 4. patře… takže jsem je nechala na zemi a šla prostě dál a ono si to nějak sedlo.

Ještě teď tomu nevěřím, ale vyšlapala jsem to fakt za plného slunce, ve vedru, až úplně nahoru a mám z toho doteď vážně obrovskou radost, protože vodopád i výhled z úplného vrcholu parku byl k nezaplacení. Radek nám za odměnu udělal několik společných fotografií, aby byl výkon zdokumentován a pak jsme se vydali zase v proti proudu stoupajících funících lidí dolů.

Musím říct, že jsem litovala každého, kdo to ještě neměl za sebou a polovina lidí vážně vypadala, že za 30 vteřin zemře. Od slabších kusů výprav se ozývalo nasupené: „Kolik sakra ještě schodů? Už tam budem? Já už dál nejdu… a tak podobně.“ Naprosto jsem je chápala. A raději jsem těm ve spodních patrech ani mrknutím nenaznačovala, jaký výstup se před nimi brzy otevře.

Pak nás čekala ještě dost dlouhá cesta po promenádě zpátky k hotelu, kde jsme míjeli slavný hotel Le Negresco a protože se šlo podél moře, vydržela jsem i to. Jen jsem si marně vzpomínala na ty Radkovy sliby, že vůbec nevadí, že máme hotel až v druhé polovině promenády, protože si přece kdykoliv můžeme zapůjčit koloběžku nebo kolo a budeme tam hned… No, nebudu vás napínat, nestalo se to za celý pobyt ani jednou.

Po návratu do hotelu jsem na hodinkách uviděla, že jsme ušli přes 14 kilometrů a to by mě tedy v Praze asi nikdo jen tak nedonutil. Tolik kilometrů jsem naposledy v kuse ušla v Muzeu Louvre v Paříži a to je už pár let. U moře se mi to ale líbilo a byla jsem pyšná, že jsem to zvládla bez protestů. Radek mě zaparkoval na pokoji, dal si se mnou rychlé kafe s výhledem na moře a pak se skutečně převlékl do sportovního a šel ještě BĚHAT. Dal si promenádu tam a zpátky ještě jednou, čili takových dalších 5 kilometrů minimálně.

Když k tomu připočtu ještě naši společnou pěší cestu na úžasnou večeři opět po promenádě… ani si nechci představovat, kolik byla jeho finální číslovka. Já se zastavila někde na 20 km.

Pokračování zítra

Všechny části:
První díl si můžete přečíst ZDE

Druhý díl si můžete přečíst ZDE

Třetí díl si můžete přečíst ZDE

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články